Tanec dialogu a otevřenosti

Atmo­sfé­ra letoš­ní fran­couz­sko-žďár­ské Kore­spon­Dan­ce se asi nej­přes­ně­ji otisk­la do per­for­man­ce Dan­ce with Chan­ging Parts, kon­cep­tu­ál­ní taneč­ní vari­a­ci na sklad­bu Music with Chan­ging Parts Phi­li­pa Glas­se — aneb jak se masa pro­mě­ní ve spo­le­čen­ství indi­vi­duí. Ačko­liv se pro­gram sklá­dal pře­váž­ně z novo­cir­ku­so­vých pro­duk­cí, tvář letoš­ní­ho, sed­mé­ho roč­ní­ku mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu utvá­ře­la sil­ná míst­ní komu­ni­ta a pod­ně­ty ke sna­ze o pře­kle­no­vá­ní pro­pas­tí mezi gene­ra­ce­mi i národy.

Pet­ra For­na­y­o­vá zapo­ji­la do své cho­re­o­gra­fie asi na pade­sát­ku per­for­me­rů růz­né­ho věku i pohla­ví slo­že­ných z oby­va­tel Žďá­ru nad Sáza­vou a oko­lí. Taneč­ní­ci při­chá­zí na impro­vi­zo­va­nou stage upro­střed hoke­jo­vé­ho sta­di­o­nu, kam se pře­su­nu­la vět­ši­na pro­gra­mu kvů­li špat­né­mu poča­sí. Během Glas­so­vy sklad­by inter­pre­to­va­né těle­sem Clus­ter Ensem­ble se scé­na, pono­ře­ná do jiné­ho času a pro­sto­ru hud­by, zapl­ňu­je akté­ry sjed­no­ce­ný­mi mod­rý­mi civil­ní­mi svrš­ky. Sklad­ba evo­ku­je hlas vel­ko­měs­ta, snad pla­ne­ty Země, pra­vi­del­nos­tí při­po­mí­ná buše­ní srd­ce či prou­dě­ní živo­ta. Zákla­dem mini­ma­lis­tic­ké­ho tan­ce je jed­no­du­ché pod­kles­nu­tí nej­pr­ve v jed­nom kole­ni, poslé­ze stří­da­vě v obou tak, že se od země odle­pí pou­ze pata. Výsled­kem je neko­neč­ná měk­ká chůze na mís­tě, kte­rá mezi per­for­me­ry kumu­lu­je množ­ství ener­gie, jež se pak valí do při­hlí­že­jí­cí­ho davu. Prin­ci­pem kon­ti­nu­ál­ní­ho udr­žo­vá­ní pospo­li­tos­ti je pak sled gest paže­mi, kte­ré se při kaž­dé změ­ně vel­mi intu­i­tiv­ně roz­li­jí sku­pi­nou per­for­me­rů. Mnoh­dy ani nelze zachy­tit, kdo pro­mě­nu pohy­bu inicioval.

Pro­jekt Pet­ry For­na­y­o­vé před­sta­vo­val v letoš­ním pro­gra­mu věno­va­né­mu nové­mu cir­ku­su kon­cep­tu­ál­ní výjim­ku. Vybra­né artis­tic­ké pro­duk­ce však neby­ly zamě­ře­né pou­ze na este­ti­ku a výkon, ale spo­jo­va­la je vel­ká míra roze­hrá­vá­ní situ­a­cí a sou­stře­dě­ní na komu­ni­ka­ci s divá­kem. Napří­klad v novo­cir­ku­so­vém čís­le ENVÁ posta­ve­né na hře s balí­ky slá­my se ze tří náhod­ně vybra­ných při­hlí­že­jí­cích sta­li i per­for­me­ři. Kata­lán­ské klaun­ské duo fešác­ké­ho silá­ka Ame­ra a dro­bouč­ké klu­kov­sky roš­ťác­ké Áfricy pro­ká­za­lo obrov­skou míru empa­tie a cha­risma­tu, když bez pou­ži­tí jedi­né­ho slo­va doká­za­li nenu­ce­ně vytáh­nout na scé­nu tři divá­ky a uči­nit z nich part­ne­ry pro artis­tic­ké kous­ky. Jako by nic se jim vystří­da­la na rame­nou Áfri­ca, dva z nich se pak doká­za­li sami posta­vit na rame­na Ame­ro­vi. Taneč­ní hipho­po­vý ani ne dva­ce­ti­mi­nu­to­vý duet ZIG ZAG ode­hrá­va­jí­cí se kolem lavič­ky se stal důka­zem toho, jak lze i street dan­ce pojmout jako význa­mo­tvor­ný jazyk. Star­ší a mlad­ší taneč­ník (Abden­nour Bela­lit a Lau­rent Kong a Siou) by moh­li před­sta­vo­vat otce a syna, kte­ří řeší, jak­ko­liv s jis­tou mírou nad­sáz­ky, snad otco­vu exis­ten­ci­ál­ní kri­zi způ­so­be­nou pokro­či­lým věkem. Sty­li­zo­va­nou taneč­ní ges­ti­ku­la­cí, kde se ges­tem stá­va­jí i sko­ky a jiné taneč­ní prv­ky, vytvá­ří dia­log, jehož před­mě­tem je star­ší­ho z taneč­ní­ků pře­svěd­čit o smys­lu exis­ten­ce. Hádám, že není náho­dou, že byla do pro­gra­mu vybrá­na pro­duk­ce věno­va­ná téma­tu mezi­ge­ne­rač­ní­ho stře­tu, neboť i v dra­ma­tur­gic­ké linii Go to Euro­pe! se obje­vi­la per­for­man­ce Catch me brit­ské novo­cir­ku­so­vé sku­pi­ny Upswing s podob­ným moti­vem, ovšem v inter­pre­ta­ci dvo­ji­ce mla­dí­ka a zra­lé ženy (Jero­ne Mar­sh-Reid a Susan Kemps­ter). Impli­cit­ně je tak pro­střed­nic­tvím pro­duk­cí, v nichž neú­čin­ku­jí pou­ze mla­dí lidé, vetknu­ta do pro­gra­mu fes­ti­va­lu teze, že tanec či pohyb se týká oprav­du kaž­dé­ho a může pro­mlou­vat k růz­ným nejen soci­ál­ním skupinám.

Jako pomy­sl­nou pro­ti­váhu artis­tic­ké­ho pro­gra­mu lze v dra­ma­tur­gii fes­ti­va­lu chá­pat ukáz­ky sed­mi účast­ní­ků rezi­denč­ní­ho poby­tu Go to Euro­pe!. Per­for­me­ři růz­né­ho zamě­ře­ní a růz­ných per­for­ma­tiv­ních forem dosta­li pří­le­ži­tost pra­co­vat na svých pro­jek­tech v pro­sto­rách zám­ku. Jed­ním z rezi­den­tů se stal i slo­ven­ský per­for­mer Vik­tor Čer­nic­ký, kte­rý se v prů­bě­hu minu­lé­ho roku pro­sla­vil se svou kon­cep­tu­ál­ní per­for­men­cí PLI, kte­rou pre­zen­to­val i v pro­sto­rách žďár­ské­ho zám­ku pod barok­ní­mi fres­ka­mi. Za high­li­ght této dra­ma­tur­gic­ké linie osob­ně pova­žu­ji sólo NO-body izra­el­ské taneč­ni­ce a per­for­mer­ky Roni Cha­da­sh, vyzna­ču­jí­cí se čis­to­tou kon­cep­tu co do téma­tu i for­my. Poté co per­for­mer­ka ote­vře zdo­be­ná kří­d­la vyso­kých dve­ří do holé­ho kori­do­ru zám­ku s pla­še ero­tic­kým nala­dě­ním obe­jde vyvý­še­nou pode­stu upro­střed chod­by při­po­mí­na­jí­cí kata­falk. Před vcho­dem do chod­by, před­sta­vu­jí­cí scé­nu, je posta­ve­na jed­no­du­chá ele­va­ce z prak­ti­káb­lů jako hle­diš­tě. Taneč­ni­ce v upnu­tém ove­ra­lu vyšpl­há po chví­li koke­te­rie dopro­vá­ze­né hud­bou alá 30. léta na náhro­bek. Posa­dí se na kole­na, zaklo­ní se nato­lik, že scho­vá hla­vu, o níž se opře, a tan­čí pou­ze svým útlým tru­pem a steh­ny obe­pnu­tý­mi elas­tic­kou lát­kou. Žeb­ra a plo­ché bři­cho se vlní, kost­na­té prs­ty smy­sl­ně zakou­ší tvar těla, steh­na se něko­li­krát sepnou. Tanec jako by vyja­d­řo­val posmrt­nou trans­for­ma­ci duše, tělo jako by vzpo­mí­na­lo na ero­tic­kou lás­ku, mož­ná k sobě samé. Per­for­mer­ka nako­nec str­ne, ambi­ent­ní hud­ba kon­čí a výjev při­po­me­ne sochu na náhrob­ku. Jakmi­le zaklap­ne kli­ka mohut­ný dve­ří, ces­ta do pro­sto­ru mezi živo­tem a smr­tí se uzavře.

Fes­ti­val Kore­spon­Dan­ce se liší od ostat­ních fes­ti­va­lů per­for­ma­tiv­ní­ho diva­dla zejmé­na opač­ným pří­stu­pem k budo­vá­ní umě­lec­ké komu­ni­ty. Zatím­co jiné akce se podí­lí na sta­bi­li­za­ci iden­ti­ty umě­ní a tvůr­ců tím, že se do vel­ké míry uza­ví­ra­jí, Marie Kin­ski, ředi­tel­ka fes­ti­va­lu osob­ně pří­tom­ná během celé­ho víken­du jako komen­tá­tor vět­ši­ny pro­gra­mu, se nao­pak sna­ží vyjít vstříc míst­ním, kte­rým tvor­bu pre­zen­tu­je. Růz­ný­mi pro­dukč­ní­mi stra­te­gi­e­mi (zapo­je­ním širo­ké lokál­ní veřej­nos­ti do per­for­ma­tiv­ních pro­jek­tů či zvý­hod­ně­ným vstup­ným pro oby­va­te­le Žďá­ru) ote­ví­rá taneč­ní kul­tu­ru laic­ké veřej­nos­ti, kte­rá je však po sed­mi letech trvá­ní fes­ti­va­lu v této oblas­ti pou­če­něj­ší než leckterý diva­del­ní kri­tik. Týden před fes­ti­va­lem se tra­dič­ně koná na zám­ku Žďá­ru nad Sáza­vou Tvo­ři­vý tábor pro děti, kte­ré pak vystou­pí i v rám­ci pro­gra­mu fes­ti­va­lu čímž, stej­ně jako akté­ři inter­ven­ce Pet­ry For­na­y­o­vé, při­lá­ka­jí na fes­ti­val své pří­buz­né a zná­mé, kte­ří by na fes­ti­val jinak tře­ba neza­ví­ta­li. Kore­spon­Dan­ce je pro­to vel­mi zako­ře­ně­na v mís­tě své­ho koná­ní a jed­ná se mno­hem více o fes­ti­val „pro“ Žďár nad Sáza­vou než „ve“ Žďá­ře nad Sázavou. 

Catch me
Cho­re­o­gra­fie: tvůr­čí tým sku­pi­ny Upswing
Taneč­ní inter­pre­ta­ce: Jero­ne Mar­sh-Reid a Susan Kempster

Dan­ce with Chan­ging Parts
Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Pet­ra For­na­y­o­vá
Hud­ba: Phi­lip Glass – Music with Chan­ging Parts
Hudeb­ní inter­pre­ta­ce: Clus­ter Ensem­ble
Taneč­ní inter­pre­ta­ce: Uči­te­lé ZUŠ: Mari­ka Indro­vá, Len­ka Jíšo­vá, Vero­ni­ka Koleč­ká­řo­vá, Pavlí­na Lipen­ská, Jiří Lös­sl, Hana Lud­ví­ko­vá, Dag­mar Nejed­lá, Dita Zahál­ko­vá, Hana Zudo­vá, stu­den­ti ZUŠ Tře­bíč a Žďár nad Sáza­vou, Seni­or Point a Fami­ly Point Havlíč­kův Brod, Jih­la­va a Žďár nad Sázavou

ENVÁ
Ori­gi­nál­ní kon­cept a inter­pre­ta­ce: Afri­ca Llo­rens Valls, Amer Fer­nan­dez Kabba­ni
Původ­ní hud­ba: Karl Stets
Svě­tel­ný design: Ivan Tomasevic

NO-body
Cho­re­o­gra­fie a inter­pre­ta­ce: Roni Chadash

PLI
Cho­re­o­gra­fie, kon­cept, per­for­man­ce: Vik­tor Čer­nic­ký
Scé­no­gra­fie: Dra­ho­mír Stu­lír
Svě­tel­ný design: Zuza­na Rež­ná
Dra­ma­tur­gie: Lukáš Karásek

ZIG ZAG
Cho­re­o­gra­fie: Abden­nour Bela­lit
Inter­pre­ta­ce: Abden­nour Bela­lit, Lau­rent Kong a Siou
Ori­gi­nál­ní adap­ta­ce a aranž­má: Juli­en Tho­mas, Flo­rent Ric­ci
Scé­na: Patrick Bette