„Naše stravovací návyky, naše konflikty a naše sexualita jsou výsledkem způsobu, jakým naše mysl lovců a sběračů interaguje s naším současným postindustriálním prostředím, s velkými městy, letadly, telefony a počítači. Toto prostředí nám poskytuje více materiálních zdrojů a delší životy než těm v jakékoli předchozí generaci, ale často se cítíme odcizeni, v depresi a pod tlakem. Abychom pochopili proč, evoluční psychologové tvrdí, že se musíme ponořit do světa lovců a sběračů, který nás formoval, do světa, který podvědomě stále ještě obýváme.”
Tohle píše izraelský autor Yuval Noah Harari v knize Sapiens – stručná historie lidstva (str. 45). Jeho kniha se hned po vydání stala bestsellerem. Přibližuje čtivou formou naši evoluci a podněcuje čtenáře k přemýšlení o tom, odkud pocházíme a kam jdeme. Choreografa Václava Kuneše dílo inspirovalo zrovna tak a rozhodl se vzít svou nově zkonsolidovanou skupinu 420PEOPLE do světa lovců a sběračů, do džungle, kde obstojí jen ti nejsilnější.
Panthera je rod kočkovitých šelem. Představte si největší kočky živočišné říše – Tygra, Lva, Levharta, Jaguára a Irbise. Tanečníků je pět stejně jako těchto koček. Jejich prostřednictvím v sobě objevujeme podstatu tohoto bojovného zvířete – pudovost a divokost. Tyhle vlastnosti v sobě ukrývají i všichni tanečníci — Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Filip Staněk a Viktor Konvalinka (jako jediný netančil v loňské choreografii The Watcher). Jsou to výrazné osobnosti z rodiny „Homo charismaticus“, nicméně jako skupina koexistují velmi homogenně jako opravdová smečka. Jejich fyzický projev je ze stejné říše – velmi silový, ohnivý, živočišný, stejně jako zemitý. Ačkoli jen přechází po jevišti kdesi v rohu, cítíme jejich stoprocentní přítomnost. Jsou jako dravci vždycky připraveni skočit po nepříteli. Nekonečný proces boje o přežití je totiž principem evoluce a zániku a vzniku přírodních druhů, o kterých je i kniha Sapiens.
Celé jeviště je po obvodu orámované sítěmi s velkými oky (včetně pomyslné čtvrté stěny). Tanečníci se v ní pohybují jako v kleci, než se v jeden moment divoce rozběhnou na diváky a s řevem přední část sítě strhnou. V černých tílkách a širokých kalhotách, na nichž jsou občas našité střapce – by měli působit exoticky jako Indiáni v džungli. Trochu odjinud – jak z nějaké party – působí masky/škrabošky ve tvaru pantera, které mají na očích.
Na sítích visí dřevěné tyče. Tanečníci se na ně vyhoupnou jako zvířata na bidýlka v ZOO. S prudkým beatem hudby jim klesne hlava a jejich trup se uvolní jakoby je právě někdo postřelil. Například Filip Staněk se ocitne zaklíněný mezi množstvím tyčí, ale pak z nich tyčí stane také zbraň. Tanečníci totiž v průběhu zkoušení absolvovali workshop bojového umění Systema s holemi. Tyče berou do ruky jako mistři bojového umění (speciálně Viktor Konvalinka s oholenou hlavou působí jako Shaolinský mnich). V kouři se pohybuje jasně a dynamicky. S jistotou zvládá prstoklad, když si tyč přendává mezi pažemi. Každý převal i kop má stoprocentně pod kontrolou. Jeho pohled je vědomý, upřený, tělo jednotkou, kdy jeden pohyb navazuje s naprostou samozřejmostí na druhý. Pohybuje se mužně, přesto však měkce. Stejnými kvalitami přitahují pozornost diváka i ostatní tanečníci.
Ve fascinujícím obrazu se jejich těla sladí v jeden organismus. Stojí nad sebou a jejich paže se propojí v klepeta velkého zvířete. Ne, že bychom nic podobného ještě neviděli, , některé aranže i ze starších děl Václava Kuneše, se střídají v dynamickém tempu.
Inscenace graduje, tanečníci se pohybují po čtyřech jako zvířata, tančí synchronizovaně i po dvojicích, až do momentu, kdy se dostanou pod síť. Na tuhle situaci můžeme aplikovat vizi postindustriálního prostředí, o kterém mluví Harari. Hudbu diktuje techno. A tanečníci lapení v síti začnou trsat jako by je najednou opustily všechny pudy a vygumovali si hlavy. V jaké jsme to teď fázi evoluce? Mezi těmi velkými městy, letadly, telefony a počítači? Bohužel tenhle moment, který by mohl být silný, možná i tragikomický, tanečníci přehrávají a je až škoda, u diváků vzbuzují smích.
Závěrem Panthery je pak duet muže a ženy, kterým Václav Kuneš říká to, co autor Harari — že abychom obstáli, nemůžeme zůstat v téhle džungli sami. Duet ale bohužel trvá nepoměrně dlouho oproti tomu, jak jsou dlouhé ostatní části inscenace. A hlavně — chybí mu potřebná intimita, láskyplnost, něha, energetizující vibrace mezi dvěma bytostmi, lidskost, a tak nám uniká ta nejdůležitější zpráva. Že totiž to, co bylo už v době lovců a sběračů pro lidstvo a jeho vývoj nejpodstatnější, byla humanita, lidskost a vyjadřování emocí. A to je pro takovou energií kypící choreografii s prvotřídními tanečníky a skvělým rozjezdem škoda. Svou sílu totiž rozhodně má.
420PEOPLE
PANTHERA
Choreografie: Václav Kuneš
Tančí: Francesca Amante, Fanny Barrouquère, Veronika Tököly, Filip Staněk, Viktor Konvalinka
Hudba: Jan Šikl
Kostýmy: Olo Křížová
Scénografie: Hynek Dřízhal
Light design: Michal Kříž