Obsedantně Kompulzivní Láska

Jako „Udá­lost sezó­ny“ na letoš­ním mezi­ná­rod­ním fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha byla ohlá­še­na taneč­ní insce­na­ce pod názvem OCD Love (obse­dant com­pul­si­ve disor­d­re) izra­el­ské cho­re­o­gra­f­ky Sha­ron Eyal, kte­ré ji uved­la se svou sku­pi­nou L‑E-V Dan­ce Com­pa­ny. Tato cho­re­o­gra­f­ka se v Pra­ze před­sta­vi­la popr­vé; pat­ří mezi nej­sle­do­va­něj­ší sou­čas­né izra­el­ské cho­re­o­gra­fy. A izra­el­ský tanec, jak víme, je feno­mén; pat­ří mezi nej­sle­do­va­něj­ší regi­o­ny sou­čas­né­ho tance.

Sha­ron Eyal vze­šla ze sou­bo­ru Bat­she­va Dan­ce Com­pa­ny Oha­ra Naha­ri­na. Byla zde taneč­ni­cí, cho­re­o­gra­f­kou, a poslé­ze i ředi­tel­kou. V roce 2013 zalo­ži­la s Gai­em Beha­rem vlast­ní sou­bor pod názvem L‑E-V. Vel­mi rych­le si zís­ka­la mezi­ná­rod­ní reno­mé. Její cho­re­o­gra­fie obsa­hu­je všech­no, co obdi­vu­je­me na izra­el­ském tan­ci – jeho upřím­nou těles­nost, nit­ky nara­ce, kte­ré se samo­vol­ně vyno­řu­jí, aniž zatě­žu­jí, kon­takt­nost, nalé­ha­vost sdě­le­ní bez sen­ti­men­tu, absen­ci gen­d­ro­vých klišé. 

Jako klišé se zdá být nicmé­ně téma – totiž poklá­dat lás­ku za dia­gnó­zu. Zami­lo­va­ní jsou už po sta­le­tí „šíle­ní“. Cho­re­o­gra­f­ka však pro toto tvr­ze­ní nachá­zí nové a ori­gi­nál­ní důka­zy, pra­po­div­né milost­né kom­bi­na­ce, gro­tesk­ní třa­sy a zábav­né zvrh­los­ti. Vlast­ně z toho vyplý­vá, že mož­ná i tanec sám je dia­gnó­za, což je ostat­ně také sta­rá prav­da – z tan­ce může­te „one­moc­nět, upad­nout do tran­zu“, etc, etc.…

A tak zde taneč­ní­ci tan­čí vyši­nu­té tan­ce, jako by ztra­ti­li rozum i stud, navzá­jem se bez cavy­ků pro­zkou­má­va­jí, ohle­dá­va­jí — jako by jim do ces­ty při­šel pra­po­div­ný tvor, fan­tas­tic­ké zví­ře. A pro­pa­da­jí milost­né­mu záchva­tu, zvět­še­né­mu lupou cho­re­o­gra­f­či­na vidě­ní. — Sku­pi­na šes­ti taneč­ní­ků doká­za­la napl­nit vzru­chem jeviš­tě Kar­lín­ské­ho diva­dla, zmno­žo­va­li se vám před oči­ma — tolik ener­gie vyza­řo­va­la jejich těla.

Taneč­ní styl Izra­el­ců je napros­to osvo­bo­ze­ný, téměř jako by šlo o impro­vi­za­ci. Za tou­to uvol­ně­nos­tí je ale pre­ciz­ní pohyb a kázeň. A z napě­tí mezi káz­ní a uvol­ně­nos­tí pak vzni­ka­jí gro­tesk­ní situ­a­ce. Veš­ke­rá expre­se je na taneč­ní­cích; jsou pone­chá­ni sami sobě na prázd­né scé­ně. Hud­ba (Ori Lich­tik) dotí­rá a žene je svou ste­re­o­typ­nos­tí, nic však nena­po­ví­dá, nesu­ge­ru­je. Nesní­má z nich tíhu povin­nos­ti vytvo­řit nála­du, nazna­čit téma, udr­žet drive.

Za pozor­nost sto­jí pře­de­vším pohyb izra­el­ských taneč­nic. Jsou vel­mi žen­ské tím, že se o to nesna­ží. Nao­pak se nebo­jí být silo­vé, aser­tiv­ní, sko­ro neu­r­va­lé. Jsou pro ně cha­rak­te­ris­tic­ká širo­ká – téměř nestoud­ná – pli­és. Ruko­pis cho­re­o­gra­f­ky je již jed­no­znač­ně čitel­ný. Nese obec­né rysy sou­čas­né­ho izra­el­ské­ho tan­ce a vliv Oha­da Naha­ri­na. Ale Sha­ron Eyal má mož­ná – para­dox­ně – silo­věj­ší styl než je ten Naha­ri­nův. Byla to Udá­lost sezóny.

OCD Love
Tvůr­ci: Sha­ron Eyal, Gai Behar
Tan­čí: Biran Gon, Deva­ney Darren, Lurie-Par­des Keren, Emma­nu­el Har­cher Cly­de, Kaki­za­ki Mari­ko, Hit­ting Rebec­ca
Zvuk a živá hud­ba: Ori Lich­tik
Svě­tel­ný design: Thi­er­ry Drey­fus
Kos­týmy: Ode­lia Arnold ve spo­lu­prá­ci s Rebec­ca Hyt­ting, Gon, Biran, Sha­ron Eyal, Gai Behar
Kopro­du­cen­ti: Colours — Inter­nati­o­nal Dan­ce Fes­ti­val — Stutt­gart (Ger­ma­ny), Sadler’s Wells — Lon­don (England), Caro­li­na Per­for­ming Arts — The Uni­ver­si­ty of North Caro­li­na at Cha­pel Hill (USA), Juli­dans — Amster­dam (Nether­lands), Mont­pel­lier Dan­se, The pro­ducti­on of OCD LOVE was deve­lo­ped throu­gh a Per­for­ming Arts Resi­den­cy at The Ban­ff Cen­t­re (Cana­da)