Taneční sekce 23. Divadelní Flory Olomouc se letos zaměřila na současný tanec a performativní umění v Jižní Koreji. Není to náhodou. Dramaturg performing arts Jan Žůrek navštívil korejskou taneční platformu a snažil se vybrat ty nejvhodnější inscenace pro formát olomouckého festivalu a místní publikum. Za tento odvážný krok rozhodně klobouk dolů. Nahlédnout šířeji korejský tanec, se v Čechách tanečnímu kritikovi zas tak nepoštěstí ačkoli se nyní korejský tanec objevil několikrát i na Tanci Praha. Nakonec se na programu olomouckého festivalu objevila 4 díla různého typu, stejně tak jako taneční workshopy i setkání s korejskými tvůrci. A jaká tedy ta korejská fusion byla?
Nezčeřená hladina divadelního zážitku
Choreografka Lee Kyung-win patří ke starší generaci korejských tvůrců současného tance. Svou skupinu založila již v roce 2002. V inscenaci Two se zaměřila na dvojici. Nejde však do hlubších významových rovin ani příběhů a přitom se ale nesnaží prozkoumávat možnosti pohybu v páru. Zůstává v elementární rovině choreografického materiálu… Pět tanečníků se propojí pažemi, točí se dokola, vytváří kruh, cirkulují až dostanou jejich těla svou vlastní dynamiku. Když se pak rozpadnou na jednotlivce, zase se z nich sejde a propojí dvojice. Scénografie i kostýmy jsou tak jednoduché, až máte pocit, že jste tanečníky objevili ještě na zkušebně – kalhoty, košile, trika. A ten pocit, že se díváte spíše na workshop taneční skupiny, přetrvává i v náhledu na choreografii. Zenová klidná hudba je například propojována s dechem performerů, kteří jako by práci s ním dechem právě prozkoumávali. Až závěr díla dostane spád. Pomalý tok totiž překvapivě vygraduje v dynamickou party. Tam se teprve ukáže i výbušnost korejského naturelu a přinese potřebnou trochu energie do jinak nezčeřené hladiny divadelního zážitku.
Na vlastní kůži
Velkou devizou Olomoucké Divadelní Flory jsou taneční workshopy a debaty s tvůrci, kdy je možno nahlédnout do taneční kuchyně z jiné stránky. Právě choreografku Lee Kyung-win jsem sledovala i na její taneční seminář, kde představila svou choreografickou techniku ATO. V korejštině znamená ATO dárek. Dárkem Lee rozumí samotné divadelní dílo a jeho přenos mezi divákem a tvůrcem, nad čímž divadelní kritik pokrčí rameny, protože přeci takto divadlo funguje. Technika má několik základních pilířů tvorby pohybového materiálu. Mezi nimi je například 1. hlava jako kladivo — použití hlavy k rozseknutí nějakého prostoru 2. FLOW — kdy choreografka napojuje jeden pohyb na druhý či 3. PROSTOR — například uvědomění si prostoru mezi částmi našeho těla a jejich další využití. Překvapilo mě, že na takovém základu, který opravdu není nic nového — je možno postavit celou techniku, a tak jsem znovu byla napjatá, co mě čeká. Seminář v baletním sále Moravského divadla Olomouc byl jen úvodem do této techniky. Nejprve jsme se rozehřáli v základním stretchingu na podlaze i ve stoje. Následně se naučili krátkou vazbu a v závěru si mohli vyzkoušet doplnit choreografii svou vlastní invencí postavenou na základech ATO techniky.
Za sebe musím říci, že jsou pro mě taneční workshopy na Divadelní Floře vždy zpestřením. Někdy mohou dokonce pomoci i v pochopení zhlédnutého díla. Poznala jsem choreografku jako nesmírně milou bytost, která však ve mně zasela myšlenku, zda není korejský současný tanec ve fázi hledání stejně jako ten český.
Šokující? Green Eye
V Koreji uznávaný tanečník Kim Sung-hoon, který je od roku 2009 členem Akram Khan company, patří mezi vyhledávané choreografy mladé generace. Zatím nemá svou vlastní company, proto si i pro projekt Green Eye najal skupinu tanečníků, se kterými spolupracuje. Green Eye se podařilo uvést na velkolepější scéně Moravského divadla a mohlo tak opravdu tak vyniknout. Mělo totiž jasný rukopis. Inscenace jako by čerpala z podobných tradic současného tance, které známe i my. Když vidíme osm černých stolů, u kterých se mechanicky pohybují černě odění tanečníci, možná si vzpomeneme na Annu Teresu de Keeresmayeker a Rosas danst Rosas a unisono choreografii za školními lavicemi (nedávno jsme mohli vidět v Hellerau) nebo možná na Ekmanovo PLAY pro Pařížskou Operu (z letošního festivalu Tanečních filmů), kde se tančí na obrovských krychlích. Nad jeviště sjedou designově působící lampy ve tvaru trychtýřů. Podobnost, kopírování stejného prvku, vizuální jednolitost stejně tak jako mechaničnost je také tématem celého díla. Tváře tanečníků působí jako masky. Jedna z performerek se v jedné z posledních scén objevuje nahá, něčí ruce její obličej i tělo pomazávají zelenou hlínou/bahnem – loutkovodič v černém z ní tvoří loutku. Táhne jí za vlasy, její tělo se vzepne na špičky, ohýbá se do oblouků za zvuků jemné klavírní melodie. Obraz ovládnutí a násilí je postaven do kontrastu s něžnou hudbou. Křehkost dívčího těla pak s expresivní mimikou tváře – její ústa chtějí křičet, ale nemohou. Green Eye konečně příneslo silnou výpověď — o mechaničnosti světa, který potlačuje hlas individua.
Staré technologie a humor — to je Complement
Inscenace Complement reprezentovala na Olomoucké Divadelní Floře performativní linii korejského současného tance. Dva performeři – muž a žena, které se navzájem doplňují pohybem a dívka s kamerou – tvoří velmi jednoduchou strukturu. Když se její paže a boky hýbou vpravo vlevo jako na disko tanci, on se svými pažemi strefuje do prostoru mezi jejím tělem. Dívka se pohybuje po jevišti a snímá tu detail, tu celek. Obraz kamery vidíme na dvou obrazovkách. K materiálu, který se odehrává v přítomném čase se ale na připojují předtočené projekce. . Komunikace mezi aktuálním děním a nahrávkou je zdrojem komiky. Tanečníci se na scéně klepou – na obrazovce se klepe obraz. Humor je pro inscenaci stěžejní. Je absurdní a poťouchlý. Když se performeři s vážnou tváří navzájem píchají tužkou nebo si hrají jako děti s barevnými brčkami, připadá mi dost blízký našemu humoru. Tak jak performeři posléze v debatě přiznávají: – „Tohle dílo není o nových technologiích, jak by se mohlo na první pohled někomu zdát. Technologie, které jsou použité, jsou dnes spíše retro” . Jde o hru, kterou mají asi v Korei také hodně rádi. Vzpomeňte si na Korejské babičky, které jsme mohli vidět loni na festivalu Tanec Praha.
Najít specifika korejského tance je stejné jako najít specifika tance českého. V množství tanečních skupin se objevují rozdílné cesty od té ryze tančící jako u Green Eye po tu performativní jako u Complement. Podle produkční Soohye Jang je pro korejský současný tanec typické, že se hodně inspiruje i korejskými lidovými tanci, rituály a tradicí. Anebo s nimi diskutuje a jde proti nim. Třeba jako v případě inscenace Silver Knife sympatického mladého souboru Goblin Party.
Goblin party
Stříbrný nůž je v Koreji hluboko zakořeněným symbolem, který je zakořeněn hluboko v korejské tradici: korejské vdovy musely u sebe nosit stříbrnou dýku, tzv. eunjangdo, aby se v případě napadení mohly bránit, nebo si dobrovolně vzít život, když hrozilo, že bude narušena jejich počestnost. Jak se s takto tíživým odkazem vyrovnává současná korejská žena? Není obecně na ženu společensky vyvíjen nesnesitelný tlak?
Mladé performerky se k sobě často k sobě tisknou, proplétají své končetiny i vlasy, jako by chtěly najít sílu v pospolitosti a stvořit tak novou, silnou ženu. Dotyk, intimita, široká škála emocí, tanec… a rap! Mladé tanečnice rapují jako o život. Naléhavě do světa vysílají zprávu – jak ovládnout své touhy a nezešílet. Zajímavé je, že na inscenaci spolupracovali i dva muži, Lim Jin-ho a Ji Kyung-min, kteří odmítají označení choreograf – skupina Goblin Party je založena na vzájemné inspiraci a interakci žen tanečnic a „choreografů”, mužů. Důležitou složkou představení Silver Knife je i mluvené slovo — diváci dostali do rukou papíry s českým překladem anglických pasáží, ale jako u většiny korejských představení na letošní Divadelní Floře, část sdělení zůstala skrytá – v původní verzi se velkou část představení mluví goblinštinou, mýtickým jazykem goblinů, bytostí na způsob trollů a původní vyznění je prý temnější. Přesto mi dílo připadalo sevřené a úderné.
(o inscenaci Silver Knife píše Olga Fraitová)
Two
Režie a choreografie: Lee Kyung-eun
Skladatel: Jimmy Sert
Dramaturg: Ahn Kyung-mo
Světelný design: Kang Young-ku
koprodukce s Seoul Section of CID-UNESCO International Dance Council
Green Eye
Choreografie: Kim Sung-hoon
Světla: Kim Jung-wha
Jevištní vedení:Lee Joo-hyun
Tančí: Lim Jong-kyung, Jung Log-yee, Sohn Dae-min, Lee Joo-hee, Ryu Jin-wook, Lee Ji-yoon, Goh Dong-hoon, Lee Hong
Choi X Kang Project: Complement
Účinkují: Choi Min-sun, Kang Jin-an
Silver Knife
Námět a režie: Lim Jin-ho, Ji Kyung-min
Spoluvytvořili: Lim Sung-eun, Ahn Hyun-min, Lee Kyung-gu, Lee Yeon-ju
Dramaturgie Lee Harim
Produkce: Kim Jin-woo
Světla: Lee Seung-ho
Hudba: Rémi Klemensiewicz
Mezinárodní zastoupení: Jang Soohye
