NOSTALGIE ZÁNIKU CIRKUSÁKOVÝCH TRUP

Kon­tu­ry pojmu NOVÝ CIRKUS se rozost­ři­ly. Scho­vá se pod něj dnes tolik roz­díl­ných typů insce­na­cí, že se v něm ani někte­ří samot­ní tvůr­ci nevy­zna­jí. Není divu, že pak mají potře­bu vrá­tit se ke koře­nům. Cir­ku­so­vá sezó­na od tvůr­čí dvo­ji­ce Le cirque Aital, jako by si chtě­la vyba­vit tra­dič­ní cir­kus se vše­mi jeho klišé, humo­rem na hra­ni­ci trap­nos­ti, s jeho klau­ny, akro­ba­ty i dre­zu­rou koní. Vik­tor Catha­la a Kati Pik­ka­ra­i­nen si poklá­da­jí otáz­ku: „Proč vůbec milu­je­me cir­kus a co je ješ­tě stá­le z toho staré­ho cir­ku­su aktu­ál­ní? Je s tra­dič­ním cir­ku­sem konec?“

Z hlí­ny upro­střed manéže  — z dáv­ných časů se za bub­no­vá­ní kapek deš­tě rodí sym­bol staré­ho dob­ré­ho cir­ku­su – KLAUN. Je to klaun smut­ný, typic­ký cir­ku­so­vý August, s tra­dič­ně zasmu­ši­lým líče­ním. A pro­to­že klauni býva­jí v tra­dič­ním cir­ku­se vět­ši­nou dva, aby si moh­li dělat naschvá­ly, brzy se obje­ví Vik­tor Catha­la, stat­ný muž s kudr­na­tý­mi vla­sy. Dvo­ji­ce klau­nů je jak vystři­že­ná z gro­tes­ky – trpas­lík a obr, kte­rý si z trpas­lí­ka uta­hu­je. Chví­li divá­ko­vi trvá, než mu dojde, že drob­né­ho klau­ne hra­je dív­ka — blon­dýn­ka Kati Pik­ka­ra­i­nen. Vik­tor Catha­la se k ní totiž necho­vá ade­kvát­ně její­mu pohla­ví. Zůstá­vá tu kla­sic­ká cir­ku­so­vá hru­bost klau­nů. Při­tom s křeh­kou díven­kou je mož­no dělat spous­tu akro­ba­tic­kých čísel a vele­to­čů s napros­tou leh­kos­tí. Tak jako v tra­dič­ním cir­ku­se pro­po­ju­jí jejich gagy a ske­če jed­not­li­vá čísla.

Ty jsou také plejá­dou kla­sic­kých cir­ku­so­vých tech­nik. Po kru­hu manéže se pro­jíž­dí kůň s vla­jí­cí hří­vou a voltižér Ludo­vic Bala­din naska­ku­je za jízdy zpra­va zle­va na jeho hřbet jako by měl na botách pér­ka. Ale v ten moment se začí­na­jí obje­vo­vat hlu­chá mís­ta. Vti­py Vik­to­ra Catha­ly, kte­rý před­vá­dí zma­te­ný tré­nink dre­zu­ry koní, se opa­ku­jí a pokul­há­va­jí. Per­for­mer v mas­ce med­vě­da běhá mezi divá­ky a děsí pub­li­kum. Poté je zkro­cen jed­ním z klau­nů, kte­rý cvá­lá na jeho hřbe­tu. Divák si není jis­tý, jest­li oprav­du vidí sta­rý dob­rý cir­kus plný klišé, nebo je to něco víc. A to je pod­le mého prá­vě kámen úra­zu celé inscenace.

Pokud jede­te na vlně, že si jako v kla­sic­kém cir­ku­su, uží­vá­te jed­not­li­vá čís­la, pak bude­te nej­spíš spo­ko­je­ni. Vzdu­chem totiž léta­jí kuže­le švéd­ské­ho žong­lé­ra s plno­vou­sem a copem Mati­a­se Sal­me­na­ha. Artist­ní výko­ny podá­vá dvo­ji­ce sou­ro­zen­ců Kana­ko­vých z východ­ní Sibi­ře, kte­ří se svým dra­ma­tic­kým výra­zem při­nes­li insce­na­ci jis­tý pře­sah. Jsou napros­tým ztě­les­ně­ním vše­ho staré­ho a mož­ná poma­lu zapo­mí­na­né­ho. V jed­nu chví­li vystu­pu­jí v retro kom­bi­né­zách jak z deva­de­sá­tých let, v jiné scé­ně zas Lena Kana­ko­vá exhi­bu­je s uhla­ze­ným úče­sem kaba­ret­ní uměl­ky­ně tři­cá­tých let a v rudém při­lé­ha­vém tri­ko­tu a čer­ve­ných polo­bot­kách. Nej­pr­ve se roz­cvi­ču­je na tyči mimo manéž v šat­ně. Pak ale před­ve­de vyso­ké artist­ní umě­ní plné salt na měk­ké tyči. A při­tom ješ­tě zpí­vá jako oper­ní umělkyně.

Tvar celé insce­na­ce sví­ra­jí pohro­ma­dě na živo hra­jí­cí hudeb­ní­ci, vysa­ze­ní na bidýl­ku nad scé­nou. Pro­po­ju­jí jed­not­li­vé kous­ky a popo­há­ně­jí dyna­mi­ku, význa­mo­tvor­nost a dra­ma­tič­nost insce­na­ce. Jako když se Michail Kana­kov – artis­ta již v letech — vyhoup­ne na ohrom­ný řetěz, kte­rý je zavě­šen ve stře­du aré­ny. V kože­ném kos­tý­mu vypa­dá jako satan. Jeho ost­ré rysy ve tvá­ři hra­jí. Je ten pra­vý sebe­vě­do­mý cha­risma­tic­ký cir­ku­sák, kte­rý se nebo­jí niče­ho, po kte­rém ženy šílí. Ane­bo šíle­ly. Hud­ba je dojem­ná a tkli­vá. V tu chví­li se dosta­ví kýže­ný efekt. Divák, kte­rý nedý­chá, když si muž omo­tá­vá něko­lik met­rů nad zemí kolem své­ho těla masiv­ní řetěz, aby se za chví­li nechal spus­tit z výš­ky dolů, si záro­veň uvě­do­mí nos­tal­gii záni­ku těch oprav­do­vých cir­ku­so­vých trup..

Cirque Aital / Sai­son du Cirque
v rám­ci fes­ti­va­lu Let­ní Let­ná
Kon­cep­ce: Vic­tor Catha­la & Kati Pik­ka­ra­i­nen
Umě­lec­ká spo­lu­prá­ce: Michel Cer­da, Mak­sim Koma­ro
Per­for­me­ři: Vic­tor Catha­la, Kati Pik­ka­ra­i­nen, Lena Kana­ko­va, Michail Kana­kov, Vasi­lii Kana­kov, Ser­gey Mazu­rin, Mati­as Sal­me­na­ho, Ludo­vic Bala­din
Hud­ba: Hel­mut Nün­ning, Hugo Piris, Ben­ja­min Masuch, Juli­en Heu­r­tel
Sound design: Andy Nere­she­i­mer
Kos­týmy: Séve­ri­ne Thi­é­bault
Light design: Patrick Cathala