Přečtěte si celé znění laudatia Jiřího Bartovance, které přednesl při slavnostním předávání poct festivalu …příští vlna/next wave…, kde byla Nina Vangeli oceněna jako živoucí poklad. Ještě jednou gratulujeme.
Vážené dámy, vážení pánové, milé kolegyně, kolegové, drahá Nino,
mám nesmírnou radost, že tu mohu stát při této příležitosti a veřejně Vám projevit svůj velký obdiv. Živoucí poklad — to zní tak krásně, vznešeně, a mě těší, že právě Vy ponesete takové ocenění a je mi ctí Vám blahopřát jako první. Napadá mě, co řekl Remarque „Člověk hledá těžko slova, má-li co říct.“ Mohl bych vzpomínat na nespočet příběhů a rozhovorů s Ninou. Nemělo by to konce, proto vzpomenu jen na pár nejsilnějších, které jsou pro mě důkazem, že Nina živoucím pokladem je.
Důležitý krok, který jsem učinil k navázání přátelství s Vámi, byla žádost o spolupráci. To víte, měl jsem Vás, Nino, jako velkou personu na českém tanečním poli. Vždy jsem se těšil na Vaše kritiky, z Vašich textů jsem čerpal nové úvahy a mohl své ztvárněné představy prožít znovu, skrze ty Vaše. To obohacuje a odkrývá. Burcuje a bilancuje zároveň. Vytváří to nový pohled, a ten je důležitý, abychom se my umělci neutopili v narcistických představách … jednoduše, umělci potřebují hlas jako je ten Váš. Kritický, ostrý jako břitva, ale upřímný, lidský a zároveň tak profesionální.
Pamatujete, jak jsem Vás oslovil do projektu Last Supper? Odvahu jsem hledal několik měsíců. Tu trému, jakou jsem měl, když jsem Vás pozval na skleničku a požádal o spolupráci. Vaše rekce byla ovšem pozitivní, a já si pak říkal: Proč jsem se tak bál? I když k Last Supper nedošlo, přišlo Lessons of touch, představení, které jsem choreografoval. Ninu fascinovala nová výzva. Přeci jen, jak píše o nás a naší katarzi, chtěla mít vlastní pocit z jeviště, svou vlastní zkušenost. Líp se pak může vcítit do tanečníkovy role a nástrah spojených s fyzičnem. Pro mě bylo nesmírně obohacující a inspirativní tvořit s Vámi, a tak říkajíc šít Vám pohyb na tělo. Byly to protančené dny plné improvizací, ze kterých vzešlo tolik materiálu a inspirace!
Moc rád na to vzpomínám a jsem rád, že jsem našel odvahu. Nakonec mě jen mrzelo, že jsem Vám na jevišti toho parťáka nemohl dělat já.
To jsem si vynahradil až v představení Entropy, kde jsem si vymyslel roli pro diváka, abych sobě dopřál trochu oddechu. Ninu jsem si vybral jako divačku z obecenstva. Nikdo netušil, že jsme domluveni; usadil jsem ji na prázdné jeviště – samotnou, tváří tvář všem divákům. Po chvíli jsem s ní v objetí protančil jeviště a usadil ji zpět na místo. Tuhle habaďůru jsme sehráli i v New Yorku na střeše Českého centra a nemohli jsme pro takovou performanci získat lepší datum, než 11. září. Nad námi vrtulníky a ve vzduchu bylo cítit, že svět je teď a tady. Mnohé, co kdysi bylo, bylo ztraceno, taková atmosféra objímala New York po celý den.
Rád vzpomínám na naši cestu do USA. Oba jsme za velkou louží byli poprvé a už příjezd byl velkolepý. Měli jsme ubytování v Českém centru, a to nás překvapilo. Měli pro nás jen jeden pokoj. Velkoryse jste to vyřešila větou: „Jiřičku, nebude vám vadit, když budeme bydlet společně?“ a já na to, že určitě ne. Když jsme odložili zavazadla, trvala jste na tom, že i přes tu únavnou cestu půjdeme New York pozdravit z výšky. Vydali jsme se na Empire state building a strávili jsme krásné chvíle pohledem na chvějící se Manhattan. Z iPadu nám k tomu hrálo Stravinského Svěcení jara a divadlo bylo úplné. Tančící světla New Yorku v rytmu takové skladby byla magická podívaná. Nino, v tom „velkém jablku“ jsem obdivoval Vaše nadšení a vytrvalost. Já měl co dělat, abych Vám stačil. Když jsme ráno vyšli do města a večer se vraceli opět pěšky, nevěřil jsem, jak jsme to mohli zvládnout. Odkud berete tu energii a elán? Například když jsme se šli podívat na úžasné představení Luise Lecavalier, po skončení jsem chtěl objednat taxík. „Ne, to se musí vychodit,“ byla Vaše odpověď, a my šli zpět přes celý Manhattan. Jako by nadšení z krásného zážitku bylo Vaším motorem. A tak to asi je. Umíte čerpat z krásy.
Naše cesty se setkaly před více než dvaceti lety, kdy jsem přišel studovat Duncan Center konzervatoř, kde jste učila — a učíte dodnes. Já přišel tehdy do velkoměsta plný snů a představ a doufal, že se ze mě stane úspěšný tanečník. A Vy jste byla z těch, kdo v mladých lidech tuto touhu dokáží živit a podporovat. Motivují, vedou a ukazují cestu. Mít štěstí na lidi, to je důležitá část úspěchu, a právě Vy, jako jedna z mála lidí, jste mi dávala sílu cválat a nepolevit. Vaše hodiny dějin tance a přítomnost na všech klauzurách a představeních mě těšila, i když jsem tehdy teprve tušil, že jsem mezi správnými lidmi a že takový doprovod na cestě za vlastním snem je dar. Jak říká Eva Blažíčková, lidé, kteří mají člověčenství, to je to, co nás utváří a dává silný základ do života. Mně bylo 15 let, přijel jsem z malého města. Nevěděl jsem nic. Dnes je mi mnohem víc a nevím toho ještě víc. Vím ale, že přátelství s Ninou, které máme a pečujeme o něj, je vzácný dar.
Napadá mě ještě jeden citát, tentokrát od Winstona Churchilla: Když je ti dvacet, záleží ti na tom, co lidé říkají, když čtyřicet, přestane ti na tom záležet, když šedesát, uvědomíš si, že nikdy nikdo nemyslel na tebe. Máš nepřítele? To je dobře. Znamená to, že sis za něčím v životě stál. U Niny je to malinko jinak, stála a stoji si vždycky za Vším, co dělá a ví, proč to dělá. Za sebe mohu říci, že je to pro mě velkou inspirací, a že Nina je náš poklad. Živoucí poklad!
Nino díky.
