Dadaistický dívčí večírek

Na začát­ku říj­na se již po něko­li­ká­té na Nové scé­ně ode­hrál mezi­ná­rod­ní diva­del­ní fes­ti­val Praž­ské kři­žo­vat­ky, kte­rý se ori­en­tu­je zejmé­na na sou­čas­nou, pro­gre­siv­ní čino­hru, ale nabí­zí i žánro­vě okra­jo­věj­ší insce­na­ce. Jed­nou z nich byl pro­jekt MUYTE MAKER fran­couz­ské cho­re­o­gra­f­ky Flo­ry Détraz. Dra­ma­tur­gy­ním fes­ti­va­lu Sod­je Lot­ker a Mar­tě Ljub­ko­vé se skvě­le hodi­la do letoš­ní­ho fes­ti­va­lo­vé­ho kon­cep­tu, jehož téma­tem byl HLAS. Čty­ři per­for­mer­ky, jed­nou z nich je i samot­ná Détraz, po celou dobu před­sta­ve­ní sice nepro­mlu­ví, ale o to víc se vyja­dřu­jí hla­sem a obli­čejo­vou mimi­kou. Hlas totiž neslou­ží jen k mlu­ve­ní a není to jen hlas, co mluví.

Čtve­ři­ce žen sedí za sto­lem čelem k divá­ko­vi. Ze začát­ku jsou sko­ro jako při­ko­va­né k židlím i stro­pu záro­veň. Visí totiž za umě­lé copy, při­pnu­té kara­bi­nou na želez­né lano. Pohyb jejich těl je ome­ze­ný na minimum.

Ve vla­sech mají zaple­te­né kvě­ti­ny a vypa­da­jí jako bosor­ky ze Slo­vác­ka. Folklor a rurál­ní lido­vý cha­rak­ter při­po­mí­na­jí i země­děl­ské nástro­je – srp, ale tře­ba i výhruž­ně se klim­ba­jí­cí kla­di­vo u stro­pu. Ačko­li jsou ženy uvá­za­né, máme pocit, že se kdy­ko­li mohou prud­ce vymrš­tit, nástro­je strh­nout a pou­žít je jako zbra­ně — pro­to­že spíš než obraz zkro­ce­ných žen­ských, je tohle par­ta divo­že­nek, kte­ré se při­šly bavit.

Tělo je upo­za­dě­no, utlu­me­no, o to víc je však dán pro­stor cho­re­o­gra­fii tvá­ře a hla­su. Je to v pod­sta­tě nekon­čí­cí hra s jejich výra­zy a mož­nost­mi. Je to jako když na sebe děti začnou dělat sran­dov­ní obli­če­je, u toho kví­lí a švi­to­ří, jen­že v insce­na­ci děla­jí per­for­mer­ky gri­ma­sy na divá­ky. Jsou u toho úpl­ně váž­né a k tomu škle­by doká­ží dovést k doko­na­los­ti tře­ba i v káno­nu. S výra­zy se pra­cu­je tro­chu jako v hudeb­ní parti­tu­ře, dív­ky je děla­jí záro­veň, někdy však vystu­pu­je jen jed­na a ostat­ní odpo­ví­da­jí, jin­dy má jed­na sólo a ostat­ní děla­jí „křo­ví“. Pitvo­ří se, vypla­zu­jí jazyk. V jed­nu chví­li vypa­da­jí jako sle­pi­ce, kte­ré klo­vou zrní, když se jejich hla­vy, zachy­ce­né za pru­ži­nu, v pra­vi­del­ném ryt­mu roz­kmi­tá­va­jí naho­ru a dolů.

Nej­sil­něj­ší sou­čás­tí insce­na­ce je ale hlas a zvuk. Autor­ka se inspi­ro­va­la ve stře­do­vě­ké poly­fo­nii. Pro­to vel­kou část hla­so­vé­ho pro­je­vu zau­jí­má zpěv, kte­rý navo­zu­je atmo­sfé­ru kos­te­la. Je vyrov­na­ný, klid­ný, smíř­li­vý i opu­lent­ní. Sakrál­ní tóny však autor­ka kon­cep­tu kom­bi­nu­je s popěv­ky i skře­ky. Se zavře­ný­mi ústy mlu­ví per­for­mer­ky nee­xis­tu­jí­cí řečí při­po­mí­na­jí­cí japon­šti­nu. Mrka­jí a vyku­ku­jí na divá­ky s repe­te­tiv­ním „KUKU“.

Celá insce­na­ce je gro­tesk­ní, lyric­kou i absurd­ní bás­ní, kte­rá vzbu­zu­je smích, ale dotý­ká se i tem­něj­ších tónů. Dív­ku na jejím copu málem obě­sí, jin­de se všech­ny stá­va­jí lout­ka­mi bez živo­ta. I pro­to je pro mě posel­ství insce­na­ce jed­no­du­ché a sil­né záro­veň. Ačko­li jsme my (naše tělo) utlu­me­ni, náš hlas může znít dál.

Muy­te Maker
Kon­cept: Flo­ra Détraz
Scé­na a kos­týmy: Camille Lacroix
Light Design: Arthur Gueydan
Sound Design: Cuillau­me Vesin
Účin­ku­jí: Mathil­de Boni­cel, Iněs Cam­pos, Flo­ra Détraz, Agnes Potié
Pre­mi­é­ra: kvě­ten 2018