Nula jako možnost kreace

Letoš­ní, již desá­tý roč­ník fes­ti­va­lu Nul­tý bod se vrá­til ke koře­nům, k nule jako základ­ní­mu zdro­ji kre­a­ce. Obvykle kva­lit­ní, tema­tic­ky hut­ná dra­ma­tur­gie před­sta­vi­la mimo domá­cí tvor­by i tři zahra­nič­ní pro­duk­ce, kaž­dá z nich se svým způ­so­bem dotý­ka­la prvot­ní­ho impulzu.

Osob­ní mikve
V pohy­bo­vé per­for­man­ci Pour vychá­ze­la cho­re­o­gra­f­ka Dai­na Ashbee z obna­že­né­ho lid­ské­ho těla, kte­ré sta­no­vi­la objek­tem i sub­jek­tem své­ho zájmu. Nahé tělo jako hmo­ta, jako pro­blém, jako soci­o­kul­tur­ní feno­mén. Skr­ze holý trup se str­hu­jí­cí Pai­ge Culley sna­ži­la obna­žit i žen­ské nit­ro. Odha­lo­va­la jej vel­mi pozvol­na a deli­kát­ně. Zpo­čát­ku bylo mož­né v přítmí hle­diš­tě roze­znat jen záhy­by per­for­men­či­na těla, míha­lo se ze stra­ny na stra­nu. Pai­ge Culley při­tom vydá­va­la úpěn­li­vé near­ti­ku­lo­va­né zvu­ky. Při­po­mí­na­la raně­né zví­ře, čeka­jí­cí na ránu z milos­ti. Čím víc se zvu­ky a tedy i per­for­mer­ka při­bli­žo­va­ly smě­rem k hle­diš­ti, tím víc ji chtěl divák pohléd­nout do tvá­ře. Prud­ká svě­tel­ná změ­na ale na něja­kou dobu hle­diš­tě zce­la osl­ni­la, při prv­ní pří­mé kon­fron­ta­ci byla pro­to per­for­mer­ka ve výho­dě. Vzpří­me­ná s elek­tri­zu­jí­cím pohle­dem a bez hnu­tí stá­la na dosah pub­li­ka. Měla na sobě jen dží­ny, kte­ré si, aniž by spus­ti­la z divá­ků oči, vel­mi poma­lu svlé­ka­la. Půso­bi­la při­tom záro­veň hrdě i zra­ni­tel­ně. Poslé­ze se vrh­la na mokrou pod­la­hu a zača­la se po ní pře­va­lo­vat. Zkou­ma­la mož­nos­ti kon­če­tin, sezna­mo­va­la se s kaž­dým člán­kem prs­tu jako novo­ro­ze­nec, kte­rý si popr­vé uvě­do­mu­je svo­ji těles­nost. Zaní­ce­ný prů­zkum vlast­ní­ho já vyús­til v pozná­ní mož­né inter­ak­ce s vněj­ším svě­tem. Per­for­mer­ka zača­la prs­ty poz­dě­ji celou rukou nako­nec i celým tru­pem bušit do země. Zálib­ně vní­ma­la zvu­ky, kte­ré její tělo vylu­zo­va­lo při dote­ku s mokrou hmo­tou. Úde­ry se zrych­lo­va­ly, tělo zbar­vo­va­lo dočer­ve­na a per­for­mer­či­na tvář pro­zra­zo­va­la uspo­ko­je­ní ze zakou­še­né boles­ti. Celý tenhle očist­ný ritu­ál při­po­mí­nal své­ráz­nou podo­bu osob­ní mikve, kte­rou ale per­for­mer­ka pasiv­ně nepři­jí­má, nýbrž ji aktiv­ně iniciuje.

 

Ská­ču dob­ře, ská­ču rád
Vytr­va­lost­ní sko­ko­vou show pod názvem IDIOT – SYNCRASY před­ved­la dvo­ji­ce mla­dých taneč­ní­ků původ­ně z Baskic­ka a Sar­di­nie, Igor Urze­lai a More­no Soli­nas. Na jeviš­tě vtrh­li s revo­luč­ním popěv­kem. V doce­la čis­tém dvou­hla­se ho omí­la­li pořád doko­la, až z toho zača­li ská­kat. Syn­chro­ni­zo­va­ný­mi sko­ky pak s růz­ný­mi vari­a­ce­mi a vtíp­ky vypl­ni­ly vět­ší část hodi­no­vé pro­duk­ce. Během usta­vič­né­ho ská­ká­ní si stih­li při­ťuk­nout štam­pr­lí sli­vo­vi­ce, roz­dis­tri­bu­o­vat dal­ší paná­ky a lah­ve pálen­ky do hle­diš­tě a něko­li­krát si v záku­li­sí vytvo­ře­né­ho tře­mi od stro­pu nata­že­ný­mi bílý­mi plát­ny par­ce­lu­jí­cí jeviš­tě, vymě­nit pro­po­ce­né trič­ko. Nicmé­ně jejich poska­ko­vá­ní neby­lo jen obdi­vu­hod­ným tri­um­fem tré­no­va­ných musku­la­tur, zhru­ba v dru­hé tře­ti­ně se totiž atmo­sfé­ra insce­na­ce výraz­ně pro­mě­ni­la. Bez­sta­rost­ný, úsměv­ný pohyb se zlo­mil v závaž­ný a zne­klid­ňu­jí­cí apel. Sko­ka­ni pře­šli ze ste­re­o­typ­ních výsko­ků k vyklou­be­ným balet­ním figu­rám, kte­ré v podá­ní čtve­ři­ce sval­na­tých a chlu­pa­tých lýtek půso­bi­ly dost deka­dent­ně. Igor a More­no navíc jeden po dru­hém mize­li za bílý­mi plát­ny, jako­by se už nikdy nemě­li obje­vit. Nako­nec vytr­va­li a doslov­ně se proská­ka­li až k mohut­né­mu aplausu.

 

The­atrum mun­di pod bino­klem
Kuri­oz­ní diva­dél­ko při­ve­zl špa­něl­ský lout­kář a per­for­mer David Espi­no­sa. Na počát­ku snil o gigan­tic­ké pro­duk­ci, davo­vých scé­nách, zví­řa­tech, auto­mo­bi­lech a vrtu­l­ní­ku na jeviš­ti. Ome­ze­ný roz­po­čet jej donu­til při­způ­so­bit měřít­ko své pro­duk­ce aktu­ál­ním mož­nos­tem. Mís­to her­ců mu poslou­ži­li mili­me­t­ro­vé figur­ky z mode­lo­vé želez­ni­ce, mís­to aut a vrtu­l­ní­ků dět­ské hrač­ky. Insce­na­ci přes­to pojme­no­val Mi Gran Obra (Mé vel­ké dílo) a měl k tomu pád­ný důvod. V komor­ním pod­kro­ví Weri­cho­vy vily roze­hrál pro pat­náct divá­ků vyba­ve­ných binok­ly monu­men­tál­ní diva­del­ní fres­ku. Nabí­zí se ozna­če­ní The­atrum mun­di nebo­li diva­dlo svě­ta, kte­ré­mu mís­to Boha vévo­dí zuba­tá. Smrt­ka je v Espi­no­zo­vě poje­tí domi­nat­ní figu­rou, jejím alter egem pak posta­vič­ka Donal­da Trum­pa jako pode­zře­lé­ho muže v šedém oble­ku, tro­chu klau­na a tro­chu tero­ris­ty. Kro­mě dvou základ­ních exis­ten­ci­ál­ních otá­zek živo­ta a smr­ti se insce­na­ce dotý­ká snad všech chou­los­ti­vých pro­blé­mů sou­čas­né civi­li­za­ce včet­ně envi­ron­men­tál­ní a lid­sko­práv­ní tema­ti­ky. Mi gran obra je navzdo­ry své­mu měřít­ku i výraz­ně poli­tic­kým diva­dlem. Autor před naši­ma oči­ma postup­ně vytvá­ří fas­ci­nu­jí­cí mizanscé­ny. Leží­cí posta­vič­ka evo­ku­je opa­lu­jí­cí­ho se člo­vě­ka, do té doby, než za ní Espi­no­za při­lo­ží model auto­mo­bi­lu a je z ní oběť doprav­ní neho­dy. Z nevěs­ty a ženi­cha zasy­pá­va­ných rýží se zase vmži­ku stá­va­jí obě­ti eko­lo­gic­ké kata­stro­fy. V jed­nom ze závě­reč­ných obra­zů dojde i na osvě­tim­ská rypadla shra­bu­jí­cí na jed­nu hro­ma­du ostat­ky lid­ských těl. Pak už jen sle­du­je­me v dáli mizí­cí posta­vič­ku Donal­da Trum­pa, ved­le níž postup­ně doho­ří­vá zapá­le­ná sir­ka. Nako­nec je mož­ná dob­ře, že tako­vý svět zůstá­vá pro­za­tím jen pod binoklem.

 

Dai­na Ashbee: Pour
Účin­ku­jí­cí: Pai­ge Culley, Lighting Design: Hugo Dal­phond, Hud­ba: Jean-Fran­co­is Blouin.

Igor a More­no: IDIOT – SYNCRASY
Cho­re­o­gra­fie a kon­cept: Igor Urze­lai and More­no Soli­nas, Lighting Design: Seth Rook Wil­li­ams, Sound Design: Alber­to Ruiz Soler, Scé­na a kos­týmy: S KASPERSOPHIE.

David Espi­no­sa: Mi Gran Obra
Účin­ku­je, režie, kon­cept, hud­ba a zvuk: David Espi­no­sa, Asi­s­tent režie: Afri­ca Navarro, Scé­no­gra­fie: David Espi­no­sa / AIR models and archi­tectu­re projects.