Ohlédnutí za Letní Letnou

V prů­bě­hu babí­ho léta reka­pi­tu­lu­ji let­ní diva­del­ní zážit­ky a nemo­hu nevzpo­me­nout na Let­ní Let­nou. Atmo­sfé­ru letoš­ní­ho fes­ti­va­lu novo­cir­ku­so­vé­ho umě­ní jsem nasá­la hned tři­krát. Popr­vé to bylo v oprav­do­vém let­ním par­nu na Extensi­on od sku­pi­ny Inte­rex­tre­mis­te. Kolem sedí­cí dámy se mar­ně oví­va­ly vějí­ři, když se v show nad jejich hla­va­mi pro­lét­la paní z pub­li­ka na obřím bag­ru. Insce­na­ce ač opent­le­na tou­to extrém­ní závě­reč­nou scé­nou, něko­li­ka dob­rý­mi nápa­dy a sym­pa­tic­ký­mi per­for­me­ry, půso­bi­la dra­ma­tur­gic­ky roz­vláč­ně a utvr­di­la mě v tom, že nejsou stan­ding ovati­ons jako stan­ding ovati­ons. Dvo­ji­ce Betes de foir při­vez­la nao­pak komor­ní a poklid­né lout­ko­vé soi­ré v men­ším cha­pi­taux. Moh­lo potě­šit milov­ní­ky zaprá­še­ných fran­couz­ských antikva­ri­á­tů a vyna­lé­za­vých lou­tek. Bylo milé a poe­tic­ké, niko­li však neza­po­me­nu­tel­né. Oprav­do­vým zážit­kem Let­ní Let­né pro mě však byla insce­na­ce Dans ton coeur sku­pi­ny Ako­re­a­cro, kte­rá fes­ti­val navští­vi­la před tře­mi lety fes­ti­val s insce­na­cí Kla­xon. Sku­pi­na opět pře­svěd­či­la, že je fes­ti­val scho­pen při­vést abso­lut­ní špič­ky v obo­ru, za něž jsou vyš­ší ceny za vstu­pen­ky zce­la odpo­ví­da­jí­cí. V posled­ní den fes­ti­va­lu, kdy o cel­tu sta­nu bub­no­va­ly kap­ky deš­tě a pod­zim byl cítit v kos­tech, jsem odchá­ze­la nad­še­ná z leh­kos­ti i adre­na­li­no­vé divo­kos­ti nové­ho cirkusu.

Napě­tí u Cirque Inte­rex­tre­mis­te?
Insce­na­ce Extensi­on (tedy Napě­tí) neby­la prv­ní, co jsme od „extre­mis­tů“ zaži­li. Před čtyř­mi lety vystou­pi­li na Let­ní Let­né s neko­rekt­ní Exre­mi­té, kdy si dva per­for­me­ři vza­li na paškál své­ho han­di­ca­po­va­né­ho kole­gu. Čer­ný humor, ten­to­krát bohu­žel ne tak vyhro­ce­ný a dota­že­ný, je zákla­dem i pro insce­na­ci Extensi­on. Kýže­ný efekt, kdy se divák smě­je i oší­vá záro­veň, ale dílo nepřineslo.

Hned na úvod nás tři per­for­me­ři na zná­mou show Extre­mi­té odkáží.Jeden z nich při­jíž­dí na vozíč­ku, jako by nemohl cho­dit, ale za chví­li z něj ener­gic­ky vysko­čí. Dru­hé­ho „zchro­mlé­ho“ muže nasáč­ku­jí ostat­ní dva do kýble a hází na něj kulič­ky. Pak se ale téma šika­no­vá­ní han­di­ca­po­va­ných opus­tí. Per­for­me­ři se dále koč­ku­jí, ško­dí si, vra­cí si navzá­jem pomy­sl­né úde­ry, kdy jeden vždy pře­bí­rá tra­dič­ní roli ťul­pa­se, dru­hý zase vyku­tá­le­né­ho chyt­rá­ka. „Super tri­ky“ z rodi­ny a la pople­to­vé z gro­tes­ky Lau­rel a Har­dy sice vět­ši­nou žád­ný­mi tri­ky nejsou, ale za to se za ně vždyc­ky umí per­for­me­ři pochvá­lit. Na zna­me­ní spo­ko­je­nos­ti z kapsy ješ­tě s úsmě­vem vyho­dí blýs­ka­vé kon­fe­ty. Přes­to však je ten­to model na půl ces­ty. Gagy ani komi­ka postav nejsou dove­de­né do pat­řič­né sty­li­za­ce a dyna­mi­ka scé­nek je rozkolísaná.

Pak se na scé­ně obje­ví bagr – zbraň, kte­rou chce per­for­mer zni­čit ostat­ní dva za jejich zlo­my­sl­nos­ti. Ten vmí­sí do insce­na­ce náboj. Per­for­me­ři jsou nuce­ní balan­co­vat na dře­vě­ných des­kách vyne­se­ných v „cha­padle“ bag­ru do výš­ky, o to víc, když se zdá, že se z bag­ru stal robot, kte­rý již není ovla­da­tel­ný lid­skou vůlí. Akro­ba­tic­ké výko­ny zůstá­va­jí spí­še ve schop­nos­ti udr­žet se na divo­ce pohyb­li­vé des­ce, tech­nic­ky bri­lant­ních a nároč­ných akro­ba­tic­kých kous­ků se nedo­čká­me. Oprav­do­vé napě­tí při­jde až v momen­tu, kdy je na des­ce (lavi­ci) v rame­nu bag­ru vyne­se­na postar­ší divač­ka z pub­li­ka. Uši bom­bar­du­je elek­tro hud­ba a zlo­bi­ví klu­ci čeka­jí, zda tuhle nezbed­nost paní vydr­ží. Točí s ní bez zásad­ní­ho jiš­tě­ní v něko­li­ka­me­t­ro­vé výš­ce a my jen dou­fá­me, že je ono čís­lo pře­dem při­pra­ve­né. Jis­té je, že před­sta­va sebe sama v její roli, mno­ho ostat­ních divá­ků pat­řič­ně roze­chvě­la. A tak na sebe aplaus ve sto­je nene­chá dlou­ho čekat. Při­dá­vám se, avšak zejmé­na pro­to, abych vidě­la na kla­ní­cí se per­for­me­ry. Zůstá­vá ve mně zjiš­tě­ní, že divák Let­ní Let­né je jiný divák, než kte­ré­ho znám z běž­ných diva­del – je vděč­něj­ší. Ale vlast­ně z toho mám tak tro­chu radost. Zdá se totiž, že se Let­ní Let­né daří ote­ví­rat nový cir­kus širo­ké divác­ké základ­ně, kte­rá mož­ná nako­nec dora­zí i na stá­lé alter­na­tiv­ní scény.

 

Hra­čič­ko­vé z Betes de foir
Insce­na­ce Betes de foir nás pře­ne­se do sta­rých dob­rých kočov­ných dob cir­ku­su. Postar­ší pár kome­di­an­tů — Lau­rent Cabrol a Elsa de Wit­te s psí­kem, kte­ří jako­by vypad­li z něja­ké sta­ré fil­mo­vé gro­tes­ky, nás při­ví­ta­jí v zaprá­še­ném šapi­tó. To může být záro­veň i jejich marin­got­kou či sta­rým krej­čov­ským saló­nem, kde si při­pra­vu­jí kos­týmy na večer­ní před­sta­ve­ní. Pro­še­di­vě­lá žena, paní domá­cí, kte­rá se sna­ží všech­no přís­ně vést, hra­je na šicí stroj jako na kla­vír a muž – vel­ké dítě, hra­čič­ka — oble­če­ný do sta­ro­mód­ní­ho fráč­ku umí spo­ly­kat tisí­ce ping­pon­go­vých míč­ků. Mezi pavu­či­na­mi jejich čísel se hou­pá kouz­lo sta­rých časů. Tanec klo­bou­ku zavě­še­né­ho na lan­ku, „vycvi­če­ný“ pej­sek, kte­ré­mu se ale nechce pří­ka­zy plnit a mís­to ská­ká­ní se rád leno­ši­vě protahuje…tyto drob­né ske­če nás v před­sta­vách mohou zavést na fran­couz­ský ven­kov, kdy na plá­cek při­jel sta­rý cir­kus a psík byl vydá­ván poma­lu za lva, kte­rý ská­če obručí.

Scén­ky dopl­ňu­je – a ško­da, že jen dopl­ňu­je — prá­ce s lout­ka­mi. Ty dvo­ji­ce vykouz­lí jako­by nic ze sko­ro zre­zi­vě­lé­ho haram­pá­dí. Nej­e­fekt­něj­ší je pak scé­na, kdy per­for­mer­ka navlék­ne svo­je nohy do jed­né lát­ko­vé lout­ky, kte­rá před­sta­vu­je roz­pus­ti­lé­ho chla­pí­ka a ruce do dru­hé lout­ky – buc­la­té Man­dy a bra­vur­ně s nimi zahra­je jejich spo­leč­ný tanec jako na ven­kov­ské zábavě.

Divá­ci odchá­ze­li nala­dě­ni na Fran­cii a mož­ná si někdo z nich potom ješ­tě zašel na cre­pes ve stán­ku hned ved­le., ale obá­vám se, že na příští Let­ní Let­né už si na tuhle dvoj­ku hra­čič­ků nebu­dou pamatovat.

Divo­ký tep tvé­ho srd­ce
Insce­na­ce Dans ton coeur sku­pi­ny Ako­re­a­cro ve mě nao­pak sil­ně zare­zo­no­va­la. Dechbe­rou­cí akro­ba­tic­ká čís­la musku­la­tur­ní i obrat­né sku­pin­ky akro­ba­tů, kte­rým vévo­dí jed­na žena , jsou spo­je­ná pří­bě­hem, kte­rý je odvy­prá­věn v našlápnu­tém tem­pu. Rea­li­ta je zaha­le­ná do atmo­sfé­ry snu a před­stav i nekon­čí­cí hra­vos­ti, občas ope­pře­né čer­ným humo­rem. To všech­no se mi vyba­ví se vzpo­mín­kou na chlad­ný večer v cha­pi­taux a bude ješ­tě dlou­ho spo­lu s nad­še­ním, se kte­rým jsem odcházela.

Pří­běh je vel­mi jed­no­du­chý. Muž a žena se sezná­mí, zami­lu­jí se, mají děti a pak se jim zdá o jiných ženách a mužích. Nekom­pli­ko­va­ná dějo­vá lin­ka je však podá­na věro­hod­ně s vel­kou výmluv­nos­tí i nad­sáz­kou tak, že nepře­kro­čí hra­ni­ci banál­nos­ti a divák se dokon­ce může s někte­rý­mi eta­pa­mi živo­ta jed­no­du­še zto­tož­nit. Vidí­me ženu, jak pro­vá­dí běž­né den­ní čin­nos­ti. Její byt před­sta­vu­je něko­lik elek­tro­nic­kých spo­tře­bi­čů, kte­ré jsou postup­ně růz­ně akro­ba­ty pře­mis­ťo­vá­ny. Per­for­me­ři ji však při těch­to čin­nos­tech doslo­va pře­ná­ší nebo s ní dokon­ce pře­bí­ha­jí přes scé­nu. Jejich rame­na, jejich paže slou­ží jako stu­pát­ka, po kte­rých může akro­bat­ka Claire Alda­yi běhat, vymrš­tit se, udě­lat pře­met. Pro­to se do scé­ny dostá­vá obrov­ská dyna­mi­ka i leh­kost. Při míchá­ní kašič­ky nebo při­hří­vá­ní mlíč­ka v mik­ro­vln­né trou­bě zvlá­dá ješ­tě obte­le­fo­no­vat a zaří­dit všech­ny prak­tic­ké úko­ly. Obraz stří­dá obraz. Její part­ner – drob­ný Anto­nio Segu­ra Lizan pobí­há oko­lo nej­pr­ve s kočár­kem, poslé­ze s dal­ším dítě­tem v nosít­ku, ale hlav­ně je výteč­ný artis­ta. Na hrazdě doslo­va létá. Exce­lu­je napří­klad ve vrcho­lo­vém čís­le, kde oba artis­té pře­ska­ku­jí neu­vě­ři­tel­nou vzdá­le­nost ve vzdu­chu z jed­no­ho závě­su hrazdy na dru­hý vyso­ko nad zemí. Stej­ně tak jis­tě půso­bí v milost­né scé­ně na hrazdě ve výš­ce něko­li­ka met­rů, ve kte­ré se tak­zva­ně „zapo­me­ne“ s jis­tou fem­me fata­le v čer­ných brý­lích s dlou­hý­mi vla­sy. Z pře­de­šlé scén­ky víme, že se s ní sezná­mil na jis­té kaba­ret­ní show. Deka­dent­nost a pikant­nost scé­ny pod­po­ru­je fakt, že se jed­ná o jed­no­ho ze sval­na­tých chla­pí­ků namas­ko­va­né­ho za ženu. Jejich pro­plé­tá­ní a vzá­jem­né pře­ha­zo­vá­ní v kou­řo­vé clo­ně roz­prou­dí i zájem těch, kte­ří do té doby vyku­ko­va­li na mís­tech zpo­za slou­pů chapitaux.

Poe­tic­ký­mi jsou pak momen­ty, kdy se per­for­mer­ka kou­pe v reál­né vaně plné bub­li­nek – svých zasně­ných před­stav, umís­tě­né opět ve vzdu­chu či kou­pač­ka tre­né­ra a plav­čí­ka, kdy se akro­bat na hrazdě ver­ti­kál­ně pohy­bu­je hla­vou dolů jako by dělal tem­pa. Díky per­fekt­ní­mu sví­ce­ní fun­gu­je diva­del­ní ima­gi­na­ce nato­lik, že máme pocit, jako­by oprav­du pla­val v bazénu.

Reži­sé­ro­vi Pierro­vi Guilloi­so­vi se daří neztra­tit dech. Show uhá­ní vpřed a neo­mr­zí se, aniž by sklouz­la do dějo­vé popis­nos­ti či trap­nos­ti. Asi je to pro to, že se nebe­re tak váž­ně. To vidí­me napří­klad při závě­reč­né scé­ně, kdy si dává dvo­ji­ce vzá­jem­ně pořád­nou naklá­dač­ku plnou zákeř­ných úde­rů pěs­tí. Pohy­bo­vá sty­li­za­ce scé­ny jako­by vypadla z něja­ké­ho ani­mo­va­né­ho fil­meč­ku typu Pepek námořník.

V kaž­dém pří­pa­dě věřím, že tohle setká­ní s novým cir­ku­sem, kde mužům na pažích sva­ly jen hra­jí a kte­ré koru­nu­je hbi­tost ženy, roz­hod­ně zůsta­ne v mém srdci.

Extensi­on  —  Cirque  Inex­tre­mis­te
pod­le nápa­du : Yann Ecauvre
hra­jí : Yann Ecauvre, Rémi Leco­cq  a Syl­va­in Bri­a­ni-Colin / Jérémy Oli­vier / Rémi Bez­a­cier
svět­la : Sébas­ti­en Hérou­art
režie : Frédé­ric Guillaume

BÊTES DE FOIRE — - petit thé­âtre de ges­tes
tvor­ba: Lau­rent Cabrol & Elsa de Wit­te
hra­jí: Lau­rent Cabrol & Elsa de Wit­te
Cie Bêtes de Foi­re — petit thé­âtre de gestes

AKOREACRO / DANS TON COEUR
režie : Pierre Guillois
akro­ba­té: Claire Alda­ya, Roma­in Vigier, Maxi­me Solé,  Basi­le Nar­cy, Maxi­me La Sala, Anto­nio Segu­ra Lizan, Craig Dago­s­ti­no, Joan Ramon Gra­ell Gab­riel,  Vla­di­mir Tse­ra­bun, Eric Delbouys,Nicolas Bachet, Johann Chauve­au, Fab­ri­ce Berthet & Yuri Saka­lov
<
cho­re­o­gra­fic­ký dohled : Rober­to Oli­van
kos­týmy : Elsa Bour­din assis­tée de Juli­et­te Girard et Adélie Anto­nin
scé­no­gra­fie : Jani Nuu­ti­nen / Cir­co Aereo