Markétu Stránskou jsem poprvé zaregistrovala v choreografii Chybění Jara Viňarského v Divadle Archa. Na první pohled mě fascinovala. Zářila. Vůbec nevypadala, že by jí na světě něco chybělo. Kromě jedné dolní končetiny. Tentokrát se Markéta představuje ve Studiu Alta i jako tvůrkyně. Sólová choreografie Leť je jakýmsi rozpracováním tématu „chybění“. Choreografka přináší zásadní zprávu, že každé je zároveň obohacením.
Performerka stojí zády k divákům. Nad její hlavou se pohupuje nestejnoměrný zvrásněný ovál snad z plechu jako luna, která v setkání světla a tmy probleskuje. Je to luna nepravidelná, vachrlatá, jaksi nedokonalá, přesto magická. Již v tomto objektu se objevuje téma choreografie – „nedokonalost, jinakost, která může být výhodou.
A tak Markéta zkoumá možnosti svého pohybu. Světlo zabarví scénu do žluté. Tanečnice začíná divoce tančit. Jako by se ocitla na diskotéce, paří na dynamickou hudbou, skáče na jedné noze a mohutně používá paže, kterými se vyvažuje v prostoru. Bere do rukou berle, které využívá spíše jako bradla, odpichuje se od nich, přeskakuje. Když jí to uklouzne a spadne na zem, hbitě se zase vymrští do vzduchu. Z jejího pohybu čiší energie. Pak se ponoří do minimalističtějšího meditativního floor worku. Pluje po podlaze jako mořská panna. Spirálovitý pohyb, kdy jedna spirála přechází v druhou, slidy po baletizolu a kotouly připomínají plavání, které známe například z práce skupiny VerTeDance. Jejich pohybové kurzy také Markéta Stránská absolvovala.
Za celé inscenace nás ani na chvíli nepřepadne pocit lítosti. Markéta jí totiž nevzbuzuje. Je zdravě sebevědomá, působí jako čistá silná duše. V choreografii se nezabývá tím, co nejde, volí pravý opak. Užívá si pohyb, který je pro ni možný. Je živým důkazem toho, že handicap je handicapem, pouze pokud tomu věříme. V jeden moment se v příšeří objevuje sedící postava dívky, která má obě nohy. Tiše si je prohlíží. Nevidíme jí do tváře. Je to jakýsi sen. Možná vzpomínka performerky. Nebo její zpráva o tom, že jí opravdu nic nechybí.
Choreografie má švih, je dramaturgicky vyvážená – zkoumání možností pohybů je rozděleno do několika minifází podle způsobu pohybu a tvůrkyně je zbytečně neprodlužuje. Než se v hledišti rozvíří potlesk, ještě moje oči zastaví na berlích a umělé protéze, kterou si hned na začátku dívka na jevišti sundá. Při dlouhé děkovačce stojí Markéta bez těchto pomůcek. Přijímá kytice a objetí, stojí na jedné noze a zase září.
Jakkoli je choreografie svébytným uměleckým tvarem, stejně jako některé starší performance VerTeDance například Simulante Bande má i silný sociální dosah. Motivuje. Přináší lidem sílu. A to je krásná funkce umění. Choreografie Leť je pro mě o setkání s člověkem, který nás přesvědčí, že pokud vidíte svět pozitivně a vnitřně hoříte, překážky neexistují.
Leť
Interpretace, choreografie: Markéta Stránská
Hudba: Jan Kratochvíl
Světelný design: Zuzana Režná
Kostýmy, scéna: Monika Urbášková
Produkce: Andrea Švandová
Koproducent projektu: Studio ALTA
