Výlety do drážďanského divadelního domu Hellerau se stali u českých diváků současného tance a divadla oblíbenými. A protože nás čeká v Hellerau další zajímavý večer – tento čtvrtek a pátek inscenace Xenos od Akram Khan Dance Company, připomínáme naši poslední návštěvu. To jsme v Drážďanech viděli Moeder od belgické skupiny Peeping Tom, kterou pro změnu ve stejný datum 6. 4. můžete vidět v holandském Maastrichtu.
Signature belgické skupiny Peeping Tom je nezaměnitelný. Nabízí propracované extravagantní taneční divadlo zabalené do filmové atmosféry, kterému nikdy nechybí silné téma, dávka temně snové mystiky, absurdity i černého humoru a nekonečné množství momentů, ze kterých vás mrazí. Tenhle rukopis má i dílo Moeder (Matka), které jsme mohli vidět v drážďanském Hellerau, stejně tak jako předtím inscenaci Vader (Otec), na kterou volně navazuje.
Tak jako se Vader odehrával na jednom místě — v prostředí starobince, je inscenace Moeder situována do umělecké galerie, která může být paralelou pro naše na domněle fungující rodinné životy. Tiché místo se starými obrazy nečinně obývají dva hlídači – z nichž určitě jeden musí být vzhledem k nízkému počtu návštěvníků – navíc. Poklidnou atmosféru muzejního šourání se prázdnými místnostmi však brzy přepadnou hororové noční můry. Z obrazu se prodírá lidská tvář, která se zakousne do ruky návštěvnice, srdce na malbě krvácí, nahé tělo mrtvého vylézá z instalované rakve. Tak jako ožívají umělecká díla, rozkrývají se i temné příběhy hlavních postav. A ze zasutých míst padají vzpomínky jako kostlivci ze skříně.
Střípky surreálných situací se soustředí kolem tématu mateřství, kdy se matka zmítá v samotě, frustraci, bezradnosti a strachu někde na půli pupeční šňůry mezi plodem a sebe samou. V zadní zdi galerijního prostoru je umístěna prosklená buňka. Symbolicky za sklem, v izolaci, se odehrává řada věcí, která jsou tabu. Je to inkubátor pro tísnivé vzpomínky, porodní místnost. Když se v ní odehrává těžký porod, najednou se křičící rodící žena ze sanitárního lůžka zvedne a oblečená do červené halenky a černé sukně pokračuje v řevu do mikrofonu již jako sexy zpěvačka: Oh Babyyyyyy. Ze sestřiček se stane kapela. V tu chvíli se ale před sklem objeví pár s dítětem v kočárku. Kočárek náhle odjíždí do tmy, žena mlátí dlaní do skla a zdrceně se za ním dívá.
Režisérka, choreografka Gabriela Carizzo vytváří obrazy, ze kterých vám vyskočí husí kůže. Ve správný moment je však umí odlehčit. V nekonečné palbě dusivých a absurdně tragikomických scén pak běží celá inscenace. K těhotné ženě z mladého páru přichází tchyně, stará žena a místo pozdravu dítě v břiše zaříkává a brblá neexistující démonickou řečí. Dívka, která nemůže utišit plačící miminko, začne v bezmoci skákat s dítětem v náručí salta. Mladému páru přiváží holčičku zavřenou v akváriu. Je oslava jejích narozenin a tak jí okostýmovaní rodiče strkají do akvária barevné konfety. V následující scéně se ale začnou zmítat v zoufalých pohybech. Kolik dětí na světě se rodí s nemocí, postižením, uzavření v akváriích svých těl. Stejně tak jako v jedné z dalších scén nemůže zoufalá žena porodit a nás napadne aktuální problém, kolik párů se dnes bez výsledku snaží o mateřství.
Tanečníky zmítají emoce ze strany na stranu, uvolňují jejich těla do maximálních záklonů, proplétají jejich údy až nelidsky. Jejich výrazy tváří se změní, jako by do tanečníkova těla vstoupil duch. Přestávají to být oni, kdo tělo kontroluje. Je pohlceno v deliriu. Často mě u pozorování tohoto specifického pohybu, tak typického pro Peeping Tom, proběhne hlavou asociace na šamanské rituály a tance domorodých národů ve stavu transu.
Postavy nahodile přicházejí a odcházejí se svými absurdními promluvami a scénkami. Žena, jak vystřižená z Almodovarova filmu s velkými brýlemi a nakrátko blond parukou, klopýtá po scéně na podpatkách a po té, co se snaží odcizit pod přiléhavými šaty jeden ze zarámovaných obrazů, se v další scéně zamiluje do automatu na kávu.
Důmyslnou realistickou scénografii doprovází zvuky, které nás z prostoru galerie odvádí opět do ireality. Díky zvukům šplouchání vody věříme, že dívka, která sebou hází na zemi, se topí a divoce se snaží lapat po dechu. Věříme, že jednomu z hlídačů takto při chůzi šplouchá v botách.
Moeder je elektrizující inscenace. Rozvibruje vaši fantazii. Pobaví vás, ale váš úsměv na rtech nechá zase ztuhnout. Pohybové výkony tanečníků vás také dostanou do transu. Takové fyzické divadlo v Čechách v tuto chvíli nemá obdoby, a tak opravdu stojí za to, vydat se na o dvě hodiny delší cestu do divadla.
MOEDER — Peeping Tom
režie: Gabriela Carizzo
asistence a dramaturgie: Franck Chartier
shlédnuto v Drážďanech v Hellerau
Signature belgické skupiny Peeping Tom je nezaměnitelný. Nabízí propracované extravagantní taneční divadlo zabalené do filmové atmosféry, kterému nikdy nechybí silné téma, dávka temně snové mystiky, absurdity i černého humoru a nekonečné množství momentů, ze kterých vás mrazí. Tenhle rukopis má i dílo Moeder (Matka), které jsme mohli vidět v drážďanském Hellerau, stejně tak jako předtím inscenaci Vader (Otec), na kterou volně navazuje.
Tak jako se Vader odehrával na jednom místě — v prostředí starobince, je inscenace Moeder situována do umělecké galerie, která může být paralelou pro naše na domněle fungující rodinné životy. Tiché místo se starými obrazy nečinně obývají dva hlídači – z nichž určitě jeden musí být vzhledem k nízkému počtu návštěvníků – navíc. Poklidnou atmosféru muzejního šourání se prázdnými místnostmi však brzy přepadnou hororové noční můry. Z obrazu se prodírá lidská tvář, která se zakousne do ruky návštěvnice, srdce na malbě krvácí, nahé tělo mrtvého vylézá z instalované rakve. Tak jako ožívají umělecká díla, rozkrývají se i temné příběhy hlavních postav. A ze zasutých míst padají vzpomínky jako kostlivci ze skříně.
Střípky surreálných situací se soustředí kolem tématu mateřství, kdy se matka zmítá v samotě, frustraci, bezradnosti a strachu někde na půli pupeční šňůry mezi plodem a sebe samou. V zadní zdi galerijního prostoru je umístěna prosklená buňka. Symbolicky za sklem, v izolaci, se odehrává řada věcí, která jsou tabu. Je to inkubátor pro tísnivé vzpomínky, porodní místnost. Když se v ní odehrává těžký porod, najednou se křičící rodící žena ze sanitárního lůžka zvedne a oblečená do červené halenky a černé sukně pokračuje v řevu do mikrofonu již jako sexy zpěvačka: Oh Babyyyyyy. Ze sestřiček se stane kapela. V tu chvíli se ale před sklem objeví pár s dítětem v kočárku. Kočárek náhle odjíždí do tmy, žena mlátí dlaní do skla a zdrceně se za ním dívá.
Režisérka, choreografka Gabriela Carizzo vytváří obrazy, ze kterých vám vyskočí husí kůže. Ve správný moment je však umí odlehčit. V nekonečné palbě dusivých a absurdně tragikomických scén pak běží celá inscenace. K těhotné ženě z mladého páru přichází tchyně, stará žena a místo pozdravu dítě v břiše zaříkává a brblá neexistující démonickou řečí. Dívka, která nemůže utišit plačící miminko, začne v bezmoci skákat s dítětem v náručí salta. Mladému páru přiváží holčičku zavřenou v akváriu. Je oslava jejích narozenin a tak jí okostýmovaní rodiče strkají do akvária barevné konfety. V následující scéně se ale začnou zmítat v zoufalých pohybech. Kolik dětí na světě se rodí s nemocí, postižením, uzavření v akváriích svých těl. Stejně tak jako v jedné z dalších scén nemůže zoufalá žena porodit a nás napadne aktuální problém, kolik párů se dnes bez výsledku snaží o mateřství.
Tanečníky zmítají emoce ze strany na stranu, uvolňují jejich těla do maximálních záklonů, proplétají jejich údy až nelidsky. Jejich výrazy tváří se změní, jako by do tanečníkova těla vstoupil duch. Přestávají to být oni, kdo tělo kontroluje. Je pohlceno v deliriu. Často mě u pozorování tohoto specifického pohybu, tak typického pro Peeping Tom, proběhne hlavou asociace na šamanské rituály a tance domorodých národů ve stavu transu.
Postavy nahodile přicházejí a odcházejí se svými absurdními promluvami a scénkami. Žena, jak vystřižená z Almodovarova filmu s velkými brýlemi a nakrátko blond parukou, klopýtá po scéně na podpatkách a po té, co se snaží odcizit pod přiléhavými šaty jeden ze zarámovaných obrazů, se v další scéně zamiluje do automatu na kávu.
Důmyslnou realistickou scénografii doprovází zvuky, které nás z prostoru galerie odvádí opět do ireality. Díky zvukům šplouchání vody věříme, že dívka, která sebou hází na zemi, se topí a divoce se snaží lapat po dechu. Věříme, že jednomu z hlídačů takto při chůzi šplouchá v botách. Moeder je elektrizující inscenace. Rozvibruje vaši fantazii. Pobaví vás, ale váš úsměv na rtech nechá zase ztuhnout. Pohybové výkony tanečníků vás také dostanou do transu. Takové fyzické divadlo v Čechách v tuto chvíli nemá obdoby, a tak opravdu stojí za to, vydat se na o dvě hodiny delší cestu do divadla.
Markéta FaustováMOEDER — Peeping Tomrežie: Gabriela Carizzoasistence a dramaturgie: Franck Chartiershlédnuto v Drážďanech v Hellerau
