Extrakt z Malé inventury 2018

Fes­ti­val nové­ho diva­dla Malá inven­tu­ra pře­sta­vil letos pošest­nác­té výběr z čes­kých i zahra­nič­ních diva­del­ních pro­jek­tů. Nespo­ju­je je žád­né jed­not­né téma, ale pou­hý fakt jis­té mla­dist­vé svě­žes­ti. Cílem hlav­ních orga­ni­zá­to­rů fes­ti­va­lu (Adri­a­na Svět­lí­ko­vá a Petr Pola) je totiž uká­zat (a samo­zřej­mě pod­po­řit) pro­měn­li­vou tvář mla­dé­ho diva­dla tako­vou, jak se for­mu­je a jak dnes vypa­dá, chtě­lo by se říct neza­u­ja­tý a nekon­flikt­ní „docu­fes­ti­val“. Na pro­gra­mu se však najde oprav­du vše­li­cos, což auto­ma­tic­ky vede ke zvě­da­vos­ti, co mla­dé diva­dlo dneska teda řeší.

Nece­lé tři dny strá­ve­né na fes­ti­va­le uká­za­ly, jak je to mla­dé diva­dlo drzé, expe­ri­men­tál­ní, zasně­né, hra­vé, poli­tic­ky i soci­ál­ně anga­žo­va­né, mož­ná tro­chu naiv­ní, ale odhod­la­né. Mimo to je i hod­ně pohy­bo­vé, taneč­ní a tro­chu muzi­kál­ní, což jed­no­znač­ně svěd­čí o tom, že pro­gre­siv­ní diva­del­ní umě­ní nemá potře­bu for­mál­ních ška­tu­lek a nao­pak hra­ni­ce žánrů pře­kra­ču­je a obje­vu­je for­my nové. Fyzic­ké diva­dlo a tanec se dostá­va­jí na napros­to neče­ka­ná mís­ta (dokon­ce i do čino­hry, váže­ný pane nový umě­lec­ký vedou­cí ND Brno Šot­ku). Mož­ná pro­to, že se sou­čas­né spo­leč­nos­ti citel­ně­ji dotý­ka­jí aktu­ál­ní téma­ta ztvár­ně­ná v abs­trakt­něj­ším pohy­bo­vém for­má­tu než pomo­cí pří­bě­hu a rea­lis­tic­ké dra­ma­tic­ké situ­a­ce. Rad­ši se dnes pro­hlí­ží obráz­ky a videa než čtou slo­va. Ať už je to vli­vem médií, tele­vi­ze či neza­sta­vi­tel­ným úpad­kem civi­li­za­ce, není však vůbec jis­té, že spo­leč­nost čte­ní obra­zů ovlá­dá. No a pro­to, že vizu­ál­ní média jsou do znač­né míry mani­pu­la­tiv­něj­ší než text, diva­dlo to vědo­mě či intu­i­tiv­ně reflek­tu­je a sna­ží se tuto nut­nou doved­nost pro pře­ži­tí v sou­čas­ném svě­tě kul­ti­vo­vat (když už se o to nesta­rá školství).

V pohy­bo­vé snůš­ce za mé tři dny se mimo jiné obje­vil kopro­dukč­ní revu­ál­ní pro­jekt Mine a carro­lov­sky zasně­ný i děsi­vý Kaba­ret Velá­zquez. Zhléd­nu­té pro­duk­ce při­vá­dí k úva­ze nad dvě­ma pro­ti­pó­ly. Na jed­né stra­ně sto­jí insce­na­ce uza­vře­ná do své­ho vlast­ní­ho svě­ta, na dru­hé stra­ně dílo s ambi­cí aktiv­ně a čitel­ně pojme­no­vá­vat aktu­ál­ní spo­le­čen­ské feno­mé­ny. Kaba­ret Velá­zquez a Mine se svou for­mou navzá­jem vel­mi podo­ba­jí. Oba pro­jek­ty se sklá­da­jí z jed­not­li­vých na sobě nezá­vis­lých výstu­pech, oba mají for­mu kaba­re­tu či revue, u obou jsou pohy­bo­vé scé­ny pro­lo­že­ny instru­men­tál­ní­mi či zpí­va­ný­mi výstu­py, oba v sobě mají míru humo­ru a hoř­kos­ti. Ovšem výsled­kem je úpl­ně odliš­ný vztah k rea­li­tě. Mine je mno­hem lépe čitel­něj­ší, a tím i ve své výpo­vě­di ostřej­ší. Odka­zu­je ke kaž­do­den­ní život­ní zku­še­nos­ti, kte­rou nechá­vá všem pěk­ně, jak se říká, „sežrat“. Kaba­ret Velá­zquez se nao­pak vůči divá­ko­vi sta­ví vel­mi las­ka­vě a dílo se samo nabí­zí jen jako mož­nost, aniž by cíle­ně popichovalo. 

Mezi haram­pá­dím vyrůs­ta­jí pří­běhy
Kaba­ret Velá­zquez  Jana Komár­ka při­po­mí­ná lyric­kou báseň. Někde mezi scé­nic­ký­mi „ver­ši“ lze zachy­tit růz­né atmo­sfé­ry, téma­ta, nebo pří­běhy pochá­ze­jí­cí inspi­ro­va­né tvor­bou špa­něl­ské­ho barok­ní­ho malí­ře Die­go Velá­zque­ze. Taneč­ni­ce (Andrea Milt­ne­ro­vá a Lucia Kaši­a­ro­vá) a hráč­ka na vio­lu da gam­ba (Hana Fle­ko­vá) oble­če­né do kon­struk­cí barok­ních suk­ní při­po­mí­na­jí dře­vě­né lout­ky, kte­ré diri­gu­je démo­nic­ký prin­ci­pál (Iri­na Andre­e­va) svým pohy­bem tak­též evo­ku­jí­cí spí­še hrač­ku než člo­vě­ka. Kaba­ret Velá­zquez před­sta­vu­je cizí sta­ro­žit­ný svět plný moře, vzpí­na­jí­cích se koní, váš­ni­vé lás­ky i sou­bo­jů a zapo­me­nu­tých jmen, do něhož je při­hlí­že­jí­cí pozván. Jest­li se chce divá­ko­vi vstou­pit, zále­ží na jeho vlast­ním rozhodnutí. 

Rekvi­em za všech­ny pra­chy
Nao­pak sever­ská audi­o­vi­zu­ál­ní per­for­man­ce Mine  Nely Kor­ne­to­vé a sku­pi­ny T.I.T.S. vytvá­ří vel­mi podrob­nou stu­dii úpor­né sna­hy „něco“ vlast­nit, v sou­čas­nos­ti tolik urču­jí­cí identi­tu člo­vě­ka. Hlav­ní­mi účin­ku­jí­cí­mi ope­ret­ní fre­akshow jsou tři per­for­mer­ky (Nela Kor­ne­to­vá, Lær­ke Grøntved, Jose­phi­ne Kylén-Col­lins) a jeden per­for­mer (Tobi­as Shaw) při­po­mí­na­jí­cí zom­bie, jejichž tělo roz­lo­ži­la, nebo ješ­tě roz­klá­dá ocho­ta pro­sti­tu­o­vat, což doklá­dá kos­tým jako z lyn­chov­ské­ho noč­ní­ho baru. Struk­tu­ru per­for­man­ce tvo­ří méně či více podiv­né výstu­py jako napří­klad když Tobi­as Shaw vyprá­ví o své lás­ce k jeze­ní ryby a k penězům, když Nela Kor­ne­to­vá se sta­že­ný­mi kalho­ta­mi ke kot­ní­kům „označ­ku­je“ stří­ká­ním z lah­ve do kru­hu část scé­ny nebo když se Jose­phi­ne Kylén-Col­lins líbá s Tobi­a­sem Sha­wem na dva met­ry dale­ko. Per­for­me­ři vyja­dřu­jí svůj postoj ke kon­zu­mu expli­cit­ně­ji a drs­ně­ji s kaž­dým dal­ším obra­zem. V jed­né z posled­ních scén per­for­mer­ka Jose­phi­ne Kylén-Col­lins stá­le doko­la opa­ku­je frá­zi „I have“, při­čemž kaž­dé opa­ko­vá­ní dopl­ní novým slo­vem a poté si nacpe do úst ředkvič­ku. V tom­to koná­ní pokra­ču­je tak dlou­ho, dokud se nezačne dávit. Během celé­ho „očist­né­ho“ pro­ce­su ji obklo­pu­jí ostat­ní per­for­me­ři parafrá­zu­jí­cí posta­vy z reklam hlav­ně pro­střed­nic­tvím pře­pja­té­ho ame­ric­ké­ho úsmě­vu. Úspěš­ný výrob­ce se měří počtem přecpa­ných konzumentů. 

Nej­pře­svěd­či­vě­ji v kri­ti­ce kon­zum­ní spo­leč­nos­ti zapů­so­bí mimo draž­bu per­verz­ně zdo­be­ných tre­ný­rek Tobi­a­se Sha­wa (kte­ré se pro­da­ly za 400 Kč), zpo­ví­dá­ní pub­li­ka ohled­ně majet­ku. Kaž­dý, komu „při­vě­sí“ Nela Kor­ne­to­vá mik­ro­fon k ústům, má zopa­ko­vat a dopl­nit frá­zi „I have“. Tato scé­na vyzní­vá veli­ce hoř­ce zejmé­na pro­to, že se vět­ši­na výpo­vě­dí vzpí­rá sar­kas­mu situ­a­ce, kte­rou per­for­me­ři nasta­vi­li. Jis­tě je to od nich znač­ně pod­lé, pro­to­že se jejich výsmě­chu nedá brá­nit jinak než sebe­i­ro­nií. Není to ale geni­ál­ní, když se diva­dlo doká­že indi­vi­duu scho­va­né­mu v mase dostat až pod kůži? 

Kaba­ret Velá­zquez i Mine svou for­mou i nála­dou při­po­mí­na­jí sen a oba by byly spí­še noč­ní můrou. Roz­díl však spo­čí­vá v tom, že v dru­hém z obou pří­pa­dů se z této můry pro­bu­dit nelze. To však nemí­ním jako sen­ti­men­tál­ní povzdech na závěr, ale jako naráž­ku na mož­nou anga­žo­va­nost tolik poe­tic­ké per­for­man­ce jako je Mine, což je dle mého téma k dal­ší­mu promýšlení.