Vandekeybus za hranicemi světů (a žánrů)

Insce­na­ce vlám­ské­ho sou­bo­ru Ulti­ma Vez už by se dal téměř pova­žo­vat za sta­bil­ní sou­část reper­toá­ru Diva­dla Archa. Do Pra­hy se pra­vi­del­ně vra­cí už více než dva­cet let, čas­to i něko­li­krát za sezo­nu. Zatím­co v lis­to­pa­du 2016 jsme moh­li vidět sedm­náct let sta­rou cho­re­o­gra­fii In Spi­te of Wishing and Wan­ting, na kon­ci květ­na cho­re­o­graf Wim Van­de­key­bus v Arše před­sta­vil svůj nej­no­věj­ší titul Moc­ku­men­ta­ry of a Con­tem­po­ra­ry Savi­our.

Jak uve­dl ředi­tel Archy Ondřej Hrab v úvo­du k před­sta­ve­ní, Van­de­key­bus pat­ří k neu­stá­le hle­da­jí­cím cho­re­o­gra­fům a jeho díla k nám nepři­vá­ží z úcty k tra­di­ci, ale pro­to, že jsou v nich  patr­né neu­stá­le nové impul­sy a expe­ri­men­ty. To je jis­tě prav­da, přes­to je Ulti­ma urči­tý­mi neměn­ný­mi prv­ky cha­rak­te­ris­tic­ká, a to pře­de­vším jis­tou syro­vos­tí a živo­čiš­nos­tí vyba­lan­co­va­nou jem­ným smys­lem pro humor. Nepo­tře­bu­je k tomu zpra­vi­dla ani slo­va, ani vel­ko­le­pou scé­nu (pokud vůbec něja­kou). Van­de­key­bu­so­vo posled­ní dílo je v tom­to ohle­du vel­kým kro­kem stra­nou. Text tvo­ří 80 % vyja­d­řo­va­cích pro­střed­ků, pohyb je upo­za­děn. To s sebou, kro­mě jiné­ho, nese i nut­nost před­sta­ve­ní titul­ko­vat, na scé­ně se tak obje­vu­je ruši­vý ele­ment (kte­rý se navíc čas­to opro­ti ori­gi­ná­lu zpožďoval).

Před­sta­ve­ní zaha­ju­je dlou­hý mono­log jed­né z postav, dopro­vá­ze­ný ost­rým bli­ka­jí­cím svět­lem. To jako by vychá­ze­lo z kon­struk­ce u stro­pu, vel­ké kovo­vé obru­če pota­že­né prů­svit­nou lát­kou nebo mož­ná ige­li­tem. Postup­ně se na scé­ně obje­vu­jí dal­ší taneč­ní­ci a jejich kos­týmy i dia­lo­gy půso­bí jako vystři­že­né ze Star Tre­ku. Kruh hor­ní kon­struk­ce se zrca­dlí i na pod­la­ze; něko­lik scén, kdy se po jeho obvo­du posta­vy pře­mis­ťu­jí v ryt­mic­kých pohy­bech při­po­mí­na­jí šaman­ské ritu­á­ly. Jen těž­ko se lze zori­en­to­vat, zda se nachá­zí­me někde v pře­da­le­ké gala­xii nebo mezi čle­ny afric­ké­ho kme­ne. Zlom při­chá­zí ve chví­li, kdy z „nebe“ spad­ne tlus­ťoch v oran­žo­vé kom­bi­né­ze. Je to zna­me­ní od boha? Nebo samot­ný bůh? Postup­ně se dozví­dá­me, že pro­stor, ve kte­rém se nachá­zí­me, je úto­čiš­těm pro něko­lik vyvo­le­ných, kte­ří byli zachrá­ně­ni před zká­zou Země. Dění na scé­ně se tedy nako­nec uká­že být paro­dií na sci-fi, kte­rou taneč­ní­ci pod­po­ru­jí svý­mi dob­rý­mi herec­ký­mi výkony.

Po zby­tek před­sta­ve­ní sle­du­je­me život komu­ni­ty vyvo­le­ných, postup­ně se vyje­vu­jí osob­ní pří­běhy kaž­dé­ho z nich, růz­ně sil­né nebo nao­pak komic­ké. Čer­ve­nou nití celé insce­na­ce je ale pře­de­vším mesi­áš­ské téma v růz­ných podo­bách, hovo­ří se o hle­dá­ní víry se zře­tel­ný­mi bib­lic­ký­mi odka­zy (jed­na z taneč­nic své­ho malé­ho syna pro­hla­šu­je za mesi­á­še). Vše se ale ode­hrá­vá v rovi­ně tex­tu, navíc ne vždy obrat­ně napsa­né­ho. Van­de­key­bu­so­vu výraz­nou a oso­bi­tou cho­re­o­gra­fii i skvě­lou tech­nic­kou vyba­ve­nost jeho taneč­ní­ků zde máme šan­ci obdi­vo­vat jenom spo­ře. Taneč­ní čás­ti pat­ří ale beze­spo­ru k nej­sil­něj­ším momen­tům insce­na­ce, pře­de­vším scé­na hro­mad­né­ho sebe­bi­čo­vá­ní nebo roman­tic­ký duet v závě­ru. Co v tex­tu fun­gu­je dob­ře, je vyu­ži­tí mateř­ských jazy­ků všech per­for­me­rů. Cho­re­o­graf mezi­ná­rod­ní slo­že­ní sou­bo­ru ve svých insce­na­cích akcen­tu­je čas­to, někdy jsou roz­díl­né řeči zdro­jem nedo­ro­zu­mě­ní, jin­dy se jazy­ko­vá bari­é­ra zce­la igno­ru­je. V tom­to pří­pa­dě jsou uplat­ně­ny oba principy.

Wim Van­de­key­bus si pro svou novou cho­re­o­gra­fii vybral věč­né a těž­ké téma, kte­ré, jak je pro něj typic­ké, zpra­co­vá­vá s humo­rem i váž­ně. V tex­to­vé čás­ti však, na roz­díl od té pohy­bo­vé, čas­to upa­dá do klišé a pře­de­vším do jaké­ho­si bez­ča­sí, kdy se zdá, že se insce­na­ce nikam nepo­sou­vá. Moc­ku­men­ta­ry of a Con­tem­po­ra­ry Savi­our trvá téměř dvě hodi­ny, což by bez občas­ných nádechů v podo­bě tan­ce bylo těž­ko sne­si­tel­né. Není to ode mě k tvůr­cům fér, ale u zave­de­ných uměl­ců se člo­věk někdy těž­ko smi­řu­je s for­mál­ní­mi expe­ri­men­ty. Na roz­díl od Ondře­je Hra­ba pat­řím ke cti­te­lům tradice.

Režie, cho­re­o­gra­fie: Wim Van­de­key­bus
Tvor­ba a pro­ve­de­ní: Ana­bel Lopez, Maria Kole­go­va, Yun Liu, Daniel Cope­land, Saïd Ghar­bi, Jason Quar­les, Fla­vio D’ Andrea
Text: Bart Meu­le­man a Ulti­ma Vez
Umě­lec­ký asi­s­tent: Jer­ry Kil­lick
Dra­ma­tur­gie: Aïda Gab­riëls
Scé­na: Wim Van­de­key­bus, Meryem Bay­ram
Design zvu­ku: Cha­ro Cal­vo
Spo­lu­účast na tvor­bě zvu­ku a rea­li­za­ce počí­ta­čo­vé hud­by Ircam: Manu­el Polet­ti
Pohy­bo­vý asi­s­tent: Ger­man Jau­re­gui
Design svě­tel: Davy Des­chep­per, Wim Van­de­key­bus
Kos­týmy: Isa­belle Lho­as, asi­s­ten­ce: Isa­belle De Cannière