Dvě festivalová představení inscenace Horses in the sky Kibbutz Contemporary Dance Company na festivalu Divadelní svět Brno v choreografii Ramiho Be’era od počátku doprovázela slova chvály a budila pocit, že divák uvidí něco fantastického. Bylo Horses in the sky ve skutečnosti výjimečné a přesahuje tak dalece pomyslnou laťku toho, co lze v rámci současného tance nebo pohybového divadla vidět?
Pro začátek je nutno podotknout, že sám Rami Be’er kus geniality nepostrádá a lze ho nazvat až renesanční osobností, jež je schopná tvořit a komunikovat nejen s divákem skrze unikátní multidisciplinární jazyk. V tomto konkrétním případě, stejně jako v množství inscenací KCDC (Mother’s milk, If At All, Lullaby For Bach aj.), je kromě choreografie autorem kostýmů a lightdesignu.
Taneční soubor KCDC je složen z tanečníků vyznačujících se precizností a dokonalou technikou, postrádá však jako většina souborů moderního a současného tance vnitřní hierarchii. Nemá své sólisty, demisólisty ani sbor. Stejně tak jako Merce Cunningham, jehož myšlenky a zásady lze v souvislosti s Horses in the sky pozorovat, Be’er dělení charakteristické například pro klasický balet ruší a „sólistu“ dělá z každého tanečníka. Centrem pozornosti, nikoliv v centru jeviště (podobně jako u Cunninghama, který považuje každou část jeviště za rovnocenně podstatnou), je každou chvíli někdo jiný. V další vteřině tanečník splývá s davem a zase se z něj vyčleňuje či se proti němu vymezuje.
Studie stádního chování i davu a vystupování z něj, marnost či pokřivený svět plný násilí a lží – i o tom může Horses in the sky být. Be’er zde jako tvůrce nevypráví příběh, ale poskytuje divákovi, skrze pohyb dokonalých těl, proud působivých jevištních obrazů a tím i možnost svobodného výkladu.
Charakteristická pro Horses in the sky je simultaneita – jak fyzická, tak i hudební, kdy motivy přebíjí jeden druhý, splývají, spojují se a opět se rozdělují. Jedním z dalších prostředků, které choreografie využívá je kánon a zmnožování, což přidává primárně triviálnímu pohybu na gradaci a obrovské síle. Be’er od svých tanečníků vyžaduje fyzickou a technickou dokonalost, zároveň však nelpí striktně na jakékoli konvenci či hranicích toho, co lze s tělem provést. Naopak zkoumá možnosti lidské anatomie a snaží se vymykat uměle vytvářeným horizontům a pravidlům.
KCDC a jejich Horses in the sky má bezesporu své nepopiratelné kvality. Choreografie je plná nesnadných mnohdy až geometrických formací, náročné a přesné rytmiky a obdivuhodné souhry interpretů. Díky tomu v sobě nese dynamiku stále se měnícího organismu, jež umírá v jednom a rodí se v jiném prostředí vytvářeném pomocí sřihových světelných změn.
Skoro se až zdá, že inscenaci nelze nic racionálně vytknout. Nicméně po dvaceti minutách sledování oné „dokonalosti“ bez jasnějšího vodítka k významu má pozornost povolila a vzbudil ji až neutuchající potlesk. Otázkou zůstává, je-li to něco nad rámec, něco extra? Nebyl ten dojem, že se na jevišti odehrává něco fantastického běžnému diváku implantován do takové míry, že mu uvěřil ještě před tím, než usedl na své místo? Ráda bych občas podobně snadno věřila také, ale nemůžu.
Kibbutz Contemporary Dance Company – Horses in the sky.
Režie, choreografie, světelný design: Rami Be’er.
Hudební výběr: Rami Be’er, Alex Claude.
Kostýmy: Rami Be’er, Lilach Hatzbani.
Nastudování: Nitza Gombo.
Tančí: Ben Bach, David Ben Shimon, Roni Ben Simon, Anastasia Cheshun, Shani Cohen aj.
Premiéra 2016. Psáno z festivalu Divadelní svět Brno 16. 5. 2017.
