V ruinách dneška

V pla­ne­táriu se v pod­sta­tě sesta­vu­jí a vysta­vu­jí digi­tál­ní mode­ly nezná­mých pro­sto­rů, kte­ré se nachá­zí za hra­ni­ce­mi země­kou­le. Site-spe­ci­fic pro­jekt Tere­zy Leo­pold Vej­sa­do­vé a Luká­še Leo­pol­da Orbi­ta umís­tě­ný do foyer brněn­ské­ho pla­ne­tária na Kra­ví hoře nao­pak zrca­dlí, jako­by zevnitř, náš vlast­ní poma­lu se roz­klá­da­jí­cí svět. 

Per­for­me­ři, kte­ří pohy­bem neu­stá­le opi­su­jí potem­ně­lý pro­stor kru­ho­vé vstup­ní haly hvězdár­ny, na prv­ní pohled při­po­mí­na­jí pla­ne­ty či jiné objek­ty krou­ží­cí na oběž­né drá­ze. Postu­pem času se z této zdán­li­vě prázd­né a křeh­ké for­mál­ní sko­řáp­ky vyloup­ne cel­kem aktu­ál­ní téma. Taneč­ní­ci nahlas stří­da­vě vyslo­vu­jí různá čís­la jako by odpo­čí­tá­va­li zbý­va­jí­cí čas, kte­rý neú­pros­ně ply­ne ke kon­ci. Na začát­ku zazní­va­jí leto­poč­ty, kte­ré odka­zu­jí na zásad­ní his­to­ric­ké udá­los­ti minu­lé­ho (Mni­chov­ská doho­da, konec Dru­hé svě­to­vé vál­ky apod.). V ději­nách nej­no­věj­ší doby pra­me­ní usta­no­ve­ní sou­čas­né­ho svě­ta, kte­rý se nyní oci­tá buď na pra­hu své­ho záni­ku, nebo nao­pak nové­ho posu­nu. Po vyjme­no­vá­ní něko­li­ka čísel o spous­tě dese­tin­ných mís­tech zakon­čí odpo­čí­tá­vá­ní nula.

Ves­ti­bul se zpo­čát­ku jeví jako cha­os pohy­bů per­for­me­rů (Eme­še Kova­cs, Tere­za Lepold Vej­sa­do­vá, Mar­ta Sobot­ko­vá, Rober­ta Ště­pán­ko­vá, Michal Nagy, Lukáš Lepold), bílých kusů poly­sty­re­nu neu­r­či­tel­ných, ale pra­vi­del­ných tva­rů, video­pro­jek­ce (Jana Tká­čo­vá) a prou­dů žlu­tých a bílých svě­tel pod nepra­vi­del­nou sítí z vlá­ken potra­vi­no­vé fólie. Jako pod­kres zní futu­ris­tic­ká hudeb­ní kom­po­zi­ce (Lucie Vít­ko­vá) slo­že­ná ze stě­ží pozna­tel­ných zvu­ků. Nelze jed­no­znač­ně určit, zda jde o zvu­ky hava­ru­jí­cích, či vzlé­ta­jí­cích leta­del, brz­dí­cích, či roz­je­tých vla­ků, huče­ní roz­bi­tých, či star­tu­jí­cích aut. V poly­sty­re­no­vých tros­kách lze nako­nec roz­po­znat ochran­nou výplň kra­bic, do kte­rých se vět­ši­nou balí elek­tro­nic­ké pří­stro­je. Jsou to bez­cen­né otis­ky funkč­ních věcí, pro­du­ko­va­ných nej­mo­der­něj­ší tech­ni­kou sou­čas­nos­ti. Pro­stor je napl­něn atmo­sfé­rou posta­po­ka­lyp­tic­ké­ho prázd­na, kte­ré při­po­mí­ná kata­stro­fu, kte­rá tepr­ve přijde.

Scé­no­gra­fie z umě­lých mate­ri­á­lů pod­lé­há tan­ci a mění se jed­ná­ním per­for­me­rů. Díky pro­mě­ně pro­sto­ru (sní­že­ní sítě těs­ně nad hla­vy sto­jí­cích divá­ků, mani­pu­la­ce s poly­sty­re­nem) a čis­té taneč­ní kom­po­zi­ci se téma per­for­man­ce vyví­jí.. V cho­re­o­gra­fii je mož­né vysle­do­vat něko­lik jed­no­du­chých, ale o to pre­ciz­ně­ji pro­ve­de­ných pohy­bů, kte­ré se opa­ku­jí: sed s nata­že­ný­ma noha­ma a ruka­ma vzpa­že­ný­ma vzhů­ru, kotr­me­lec vzad, obí­há­ní kru­ho­vé­ho pro­sto­ru foyer, skok do vzdu­chu s při­ta­že­ním kolen k tělu jako nin­dža bojov­ník. Taneč­ní­ci spo­lu fun­gu­jí pod­le logi­ky hej­na ryb. Instink­tiv­ně kopí­ru­jí pohyb taneč­ní­ho part­ne­ra, kte­rý se nachá­zí nej­blí­že. Sku­pi­na se pohy­bu­je ve vlnách klid­ně a pra­vi­del­ně jako krev v žilách člo­vě­ka, jako tlu­kou­cí srd­ce na talíři.

Účin­ku­jí­cí­mi jsou nako­nec i osvět­lo­vač a autor­ky hud­by a video­pro­jek­cí. Sedí za dlou­hým sto­lem, na kte­rém ovlá­da­jí veš­ke­rou tech­ni­ku. Jako by spo­leč­ně s per­for­me­ry ovlá­da­li dění ve foyer. Pub­li­kum se vol­ně pohy­bu­je po pro­sto­ru přes­ně tam, kam je pou­tá­na jejich pozor­nost buď situ­a­ce­mi či svět­ly. Všich­ni jsou na nece­lou hodi­nu sou­čás­tí této mrt­vé gala­xie a pod­sta­tou je čeká­ní, jest­li se z tro­sek něco zrodí.

Per­for­man­ci uza­ví­rá scé­na, ve kte­ré všich­ni per­for­me­ři nesou kou­sek z roz­bi­té­ho poly­sty­re­nu omo­ta­ný vlák­ny z potra­vi­no­vé fólie. Kaž­dý z taneč­ní­ků drží jeden konec fóli­o­vé­ho vlák­na, kte­rý sou­stav­ně napí­ná, aby se poly­sty­ren nevy­vlé­kl. Je to jedi­ný objekt, kte­rý za celou dobu per­for­man­ce ve sku­teč­nos­ti „vzlét­ne”. Per­for­me­ři jej vstup­ní­mi samo­o­t­ví­ra­cí­mi dveř­mi vyne­sou ven a než se kdo­ko­liv nadě­je zmi­zí mezi stro­my par­ku kolem pla­ne­tária. Odlet za hra­ni­ce haly ze skle­ně­ných stěn před­sta­vu­je znejiš­tě­ní totál­ní skep­se posta­po­ka­lyp­tic­kých tro­sek, na kte­rých už není mož­né sta­vět. Uka­zu­je se, že je zřej­mě mož­né někam vykro­čit, i když není úpl­ně jas­né kam.

Pohy­bo­vá a audi­o­vi­zu­ál­ní kom­po­zi­ce Orbi­ta je úzce napo­je­ná na pro­stor, kte­rý si pro ni tvůr­ci, niko­liv náho­dou, zvo­li­li. Navzdo­ry poe­tic­ké­mu rázu cho­re­o­gra­fie, se v uza­vře­né pro­skle­né hale ode­hrá­vá v mas­ce kli­du cosi hro­zi­vé­ho, co se dá hlu­bo­ce pocí­tit. Jako delfská před­po­věď, kte­rá se nás dotkne až poz­dě­ji. Pro Brno je pro­jekt Orbi­ta, co se pohy­bo­vé­ho diva­dla týče, vel­kým osvě­že­ním, jak z hle­dis­ka oso­bi­té taneč­ní poe­ti­ky, tak dra­ma­tur­gic­ky čis­té­ho konceptu.

Orbi­ta
Kon­cept: Tere­za Lepold Vej­sa­do­vá, Lukáš Lepold
Hud­ba: Lucie Vít­ko­vá Svět­la: Jakub Kubí­ček
Video: Jana Tká­čo­vá
Účin­ku­jí: Eme­še Kova­cs, Tere­za Lepold Vej­sa­do­vá, Mar­ta Sobot­ko­vá, Rober­ta Ště­pán­ko­vá, Michal Nagy, Lukáš Lepold Pro­duk­ce: Kate­ři­na Luká­čo­vá, Petr Novák.
Psá­no z prv­ní reprí­zy 4. 9. 2017.