Olomoucká Divadelní Flora jde s dobou. Dokazuje to i svou otevřeností k experimentálním formám divadla. Letos byly současnému tanci a performanci věnovány dvě programové sekce, Visegrad Performing Arts a Pestré Nizozemsko. Nelze pominout převládající formalistickou estetiku vybraných projektů. Je to jako míjet nekonečné výkladní skříně obchodů, za jejichž nerozbitnými skly se mění rozmanitostí šokující „estetické“ sestavy produktů. Obrazům lze porozumět (možná) až z dostatečného odstupu, každopádně nikoliv s nosem bezprostředně přilepeným na skle.
1. Osobní exorcismus (Loop/Dániel Szász)
Maďarský tanečník a člen divadelní platformy The Symptoms Dániel Szász ve svém sólu Loop experimentuje s hranicemi vyjádření vlastního těla. Ve středu pozornosti není message choreografie, ale hledání pohybového jazyka, který nelže ve své stylizaci a zrcadlí tanečníkovu skrytou, neveřejnou stránku osobnosti. Jde o neustálé pokusy dostat z největších hlubin sebe sama (dle jeho vlastních slov) potlačovaná „monstra“ tvořící nutný materiál pro pohybovou studii. Na základě vnitřních bolestivých impulsů Szász staví neopakovatelný taneční výraz, úzce spjatý s charakterem jeho pohybových možností.
Szász svou podsaditou svalnatou postavou připomíná spíše opici než člověka. Hned na počátku se v předklonu obratně zbavuje bílé košile, která mu chvíli zůstává viset z hlavy a pozvednutých rukou. Vypadá to, že duch opouští jeho tělo, zanechávajíce po sobě jen prázdnou schránku. Po zbytek performance zůstává Szász do půli těla nahý, což umožňuje vidět každý nepatrný záchvěv i těch nejmenších svalů trupu, který se ve žlutém a posléze načervenalém světle leskne potem. Szász vychází v experimentu Loop z filosofie butó dance, jeho pohyby jsou naturalistické (včetně výrazné mimiky), plné prudkých, trhaných impulsů a silových prvků, jejichž součástí jsou i časté nárazy o podlahu. Tím posiluje účinek vydané energie, kterou objímá nevelký prostor. Skoro se v něm nedá vydržet. Sólo trvá pouhých třicet minut, během kterých se tanečník od začátku do konce doslova pitvá ve vlastním nitru a vyvrhnuté vnitřnosti rozhazuje všude kolem sebe.
2. Vykořisťování za účelem krásna (BOMBYX MORI/Ola Maciejewska)
Bombyx mori je latinský termín, označující motýla Bource morušového, producenta přírodního hedvábí. Asociace s tímto tvorem poukazuje na existenci těla, které slouží něčemu (zdánlivě) cennějšímu, než je sám jeho život. Polská choreografka a tanečnice Ola Maciejewska využívá ve své tvorbě již podruhé (poprvé v performanci Research) avantgardní techniku kabaretiérky Loïe Fuller. Tato tanečnice amerického původu se v Paříži proslavila vynálezem tance v lehké kruhové látce, kterou pohybem paže prodlužujících hůlek dokázala rozpohybovat do efektních přenádherných tvarů.
Fuller představovala jeden ze symbolů uvolnění konvenčních představ o tanci. Ola Maciejewska vytváří na základě Fullerové techniky studii vztahu tanečníka a objektu, který svou okázalostí zastiňuje jeho úsilí. Ovládat látku je bezpochyby fyzicky velmi náročné. Show tří ohromujících černých látek na pozadí bílé scény jeviště dokonale skryje vydanou energii dvou tanečnic a jednoho tanečníka. O ty se ve skutečnosti Maciejewská zajímá. Hravý charakter choreografie oživlých látek neustále znejišťují vnější fyzické projevy únavy performerů, gesta vyčerpání a užití nemelodického zvukového pozadí. Těžké oddechování a dunění, připomínající blížící se erupci, ovlivňují asociace, které tvary látek navozují. Květy, motýli a exotičtí ptáci se rázem mění v černé rozpínavé skvrny a stvůry ze špatných snů. BOMBYX MORI je navzdory své poutavosti případ tance s politickou výpovědí. Metafora odvrácené tváře současné kapitalistické společnosti by, myslím, obstála.
3. Divadlo na paškále (Zářící město/Táňa Švehlová, Jan Mocek)
Nejhraničnější divadelní projekt letošní Flory snoubí rysy audio walku, visual artu, site-specific a využívá i přirozenou teatralitu veřejného prostoru. V audiovizuální performanci Táni Švehlové a Jana Mocka se mimo jiné stává tématem samo divadlo — konkrétně, kde/y začíná a kde/y končí. Každý účastník enviromentu obdrží sluchátka, která lze přepínat mezi třemi kanály. Je tedy na jeho rozhodnutí, na kterého ze tří performerů, představujících obyvatele domu, se napojí, jak často bude přepínat, či zda si sluchátka sejme z hlavy úplně. Ze začátku není jasné, kde přesně se performance bude odehrávat a performery nelze rozeznat od náhodných kolemjdoucích, divák se nepokrytě stává voyérem..
Účastníci jsou vydáni na pospas naprosté nejistotě a svobodě v rozhodování do jaké míry a co konkrétně budou sledovat, kde se budou pohybovat. Možností je nepočítaně. Umělecké dílo se v případě Zářícího města prolíná s realitou, se kterou souzní a navzájem se doplňuje. Performance zasahuje ve skutečnosti celý prostor objektu několika paneláků vedle sebe. Audiovizuální instalaci tvoří už jen shromáždění diváci, jejichž sluchátka svítí dle naladěného kanálu ve třech barvách.
Skrze bohaté formální prostředky tvůrci konstruují výpověď o samotě lidí v iluzi společného soužití. Pomocí hudebních nahrávek, rozmanitých zvuků vody, četby o Potopě ze Starého zákona a poslední scény, ve které se performeři nakonec všichni sejdou na chodníku před panelákem, se nastolí palčivá otázka, nakolik si v přebytku současného euroamerického života sami vystačíme.