Top 3 Báry Kašparové z Divadelní Flory 2017

foto: Lukáš Horký

foto: Lukáš Horký

Olo­mouc­ká Diva­del­ní Flo­ra jde s dobou. Doka­zu­je to i svou ote­vře­nos­tí k expe­ri­men­tál­ním for­mám diva­dla. Letos byly sou­čas­né­mu tan­ci a per­for­man­ci věno­vá­ny dvě pro­gra­mo­vé sek­ce, Vise­grad Per­for­ming Arts a Pes­t­ré Nizo­zem­sko. Nelze pomi­nout pře­vlá­da­jí­cí for­ma­lis­tic­kou este­ti­ku vybra­ných pro­jek­tů. Je to jako míjet neko­neč­né výklad­ní skří­ně obcho­dů, za jejichž neroz­bit­ný­mi  skly se mění roz­ma­ni­tos­tí šoku­jí­cí „este­tic­ké“ sesta­vy pro­duk­tů. Obra­zům lze poro­zu­mět (mož­ná) až z dosta­teč­né­ho odstu­pu, kaž­do­pád­ně niko­liv s nosem bez­pro­střed­ně při­le­pe­ným na skle. 

1. Osob­ní exor­cis­mus (Loop/Dániel Szá­sz)
Maďar­ský taneč­ník a člen diva­del­ní plat­for­my The Symptoms Dániel Szá­sz ve svém sólu Loop expe­ri­men­tu­je s hra­ni­ce­mi vyjá­d­ře­ní vlast­ní­ho těla. Ve stře­du pozor­nos­ti není message cho­re­o­gra­fie, ale hle­dá­ní pohy­bo­vé­ho jazy­ka, kte­rý nelže ve své sty­li­za­ci a zrca­dlí taneč­ní­ko­vu skry­tou, neve­řej­nou strán­ku osob­nos­ti. Jde o neu­stá­lé poku­sy dostat z nej­vět­ších hlu­bin sebe sama (dle jeho vlast­ních slov) potla­čo­va­ná „mon­stra“ tvo­ří­cí nut­ný mate­ri­ál pro pohy­bo­vou stu­dii. Na zákla­dě vnitř­ních boles­ti­vých impul­sů Szá­sz sta­ví neo­pa­ko­va­tel­ný taneč­ní výraz, úzce spja­tý s cha­rak­te­rem jeho pohy­bo­vých možností.

Szá­sz svou pod­sa­di­tou sval­na­tou posta­vou při­po­mí­ná spí­še opi­ci než člo­vě­ka. Hned na počát­ku se v před­klo­nu obrat­ně zba­vu­je bílé koši­le, kte­rá mu chví­li zůstá­vá viset z hla­vy a pozved­nu­tých rukou. Vypa­dá to, že duch opouš­tí jeho tělo, zane­chá­va­jí­ce po sobě jen prázd­nou schrán­ku. Po zby­tek per­for­man­ce zůstá­vá Szá­sz do půli těla nahý, což umož­ňu­je vidět kaž­dý nepa­tr­ný záchvěv i těch nejmen­ších sva­lů tru­pu, kte­rý se ve žlu­tém a poslé­ze načer­ve­na­lém svět­le lesk­ne potem. Szá­sz vychá­zí v expe­ri­men­tu Loop z filo­so­fie butó dan­ce, jeho pohy­by jsou natu­ra­lis­tic­ké (včet­ně výraz­né mimi­ky), plné prud­kých, trha­ných impul­sů a silo­vých prv­ků, jejichž sou­čás­tí jsou i čas­té nára­zy o pod­la­hu. Tím posi­lu­je úči­nek vyda­né ener­gie, kte­rou objí­má nevel­ký pro­stor. Sko­ro se v něm nedá vydr­žet. Sólo trvá pou­hých tři­cet minut, během kte­rých se taneč­ník od začát­ku do kon­ce doslo­va pitvá ve vlast­ním nit­ru a vyvrh­nu­té vnitř­nos­ti roz­ha­zu­je všu­de kolem sebe.

2. Vyko­řis­ťo­vá­ní za úče­lem krás­na (BOMBYX MORI/Ola Macie­jewska)
Bom­byx mori je latin­ský ter­mín, ozna­ču­jí­cí motý­la Bour­ce moru­šo­vé­ho, pro­du­cen­ta pří­rod­ní­ho hed­vá­bí. Aso­ci­a­ce s tím­to tvo­rem pou­ka­zu­je na exis­ten­ci těla, kte­ré slou­ží něče­mu (zdán­li­vě) cen­něj­ší­mu, než je sám jeho život. Pol­ská cho­re­o­gra­f­ka a taneč­ni­ce Ola Macie­jewska vyu­ží­vá ve své tvor­bě již podru­hé (popr­vé v per­for­man­ci Research) avant­gard­ní tech­ni­ku kaba­re­ti­ér­ky Loïe Fuller. Tato taneč­ni­ce ame­ric­ké­ho půvo­du se v Paří­ži pro­sla­vi­la vyná­le­zem tan­ce v leh­ké kru­ho­vé lát­ce, kte­rou pohy­bem paže pro­dlu­žu­jí­cích hůlek doká­za­la roz­po­hy­bo­vat do efekt­ních pře­nád­her­ných tvarů.

Fuller před­sta­vo­va­la jeden ze sym­bo­lů uvol­ně­ní kon­venč­ních před­stav o tan­ci. Ola Macie­jewska vytvá­ří na zákla­dě Fulle­ro­vé tech­ni­ky stu­dii vzta­hu taneč­ní­ka a objek­tu, kte­rý svou oká­za­los­tí zasti­ňu­je jeho úsi­lí. Ovlá­dat lát­ku je bez­po­chy­by fyzic­ky vel­mi nároč­né. Show tří ohro­mu­jí­cích čer­ných látek na poza­dí bílé scé­ny jeviš­tě doko­na­le skry­je vyda­nou ener­gii dvou taneč­nic a jed­no­ho taneč­ní­ka. O ty se ve sku­teč­nos­ti Macie­jewská zají­má. Hra­vý cha­rak­ter cho­re­o­gra­fie oživlých látek neu­stá­le znejiš­ťu­jí vněj­ší fyzic­ké pro­je­vy úna­vy per­for­me­rů, ges­ta vyčer­pá­ní a uži­tí neme­lo­dic­ké­ho zvu­ko­vé­ho poza­dí. Těž­ké odde­cho­vá­ní a duně­ní, při­po­mí­na­jí­cí blí­ží­cí se erup­ci, ovliv­ňu­jí aso­ci­a­ce, kte­ré tva­ry látek navo­zu­jí. Kvě­ty, motý­li a exo­tič­tí ptá­ci se rázem mění v čer­né rozpí­na­vé skvr­ny a stvů­ry ze špat­ných snů. BOMBYX MORI je navzdo­ry své pou­ta­vos­ti pří­pad tan­ce s poli­tic­kou výpo­vě­dí. Meta­fo­ra odvrá­ce­né tvá­ře sou­čas­né kapi­ta­lis­tic­ké spo­leč­nos­ti by, mys­lím, obstála.

3. Diva­dlo na pašká­le (Září­cí město/Táňa Šveh­lo­vá, Jan Mocek)
Nej­hra­nič­něj­ší diva­del­ní pro­jekt letoš­ní Flo­ry snou­bí rysy audio wal­ku, visu­al artu, site-spe­ci­fic a vyu­ží­vá i při­ro­ze­nou tea­tra­li­tu veřej­né­ho pro­sto­ru. V audi­o­vi­zu­ál­ní per­for­man­ci Táni Šveh­lo­véJana Moc­ka se mimo jiné stá­vá téma­tem samo diva­dlo — kon­krét­ně, kde/y začí­ná a kde/y kon­čí. Kaž­dý účast­ník envi­ro­men­tu obdr­ží slu­chát­ka, kte­rá lze pře­pí­nat mezi tře­mi kaná­ly. Je tedy na jeho roz­hod­nu­tí, na kte­ré­ho ze tří per­for­me­rů, před­sta­vu­jí­cích oby­va­te­le domu, se napo­jí, jak čas­to bude pře­pí­nat, či zda si slu­chát­ka sejme z hla­vy úpl­ně. Ze začát­ku není jas­né, kde přes­ně se per­for­man­ce bude ode­hrá­vat a per­for­me­ry nelze roze­znat od náhod­ných kolemjdou­cích, divák se nepo­kry­tě stá­vá voyérem..

Účast­ní­ci jsou vydá­ni na pospas napros­té nejis­to­tě a svo­bo­dě v roz­ho­do­vá­ní do jaké míry a co kon­krét­ně budou sle­do­vat, kde se budou pohy­bo­vat. Mož­nos­tí je nepo­čí­ta­ně. Umě­lec­ké dílo se v pří­pa­dě Září­cí­ho měs­ta pro­lí­ná s rea­li­tou, se kte­rou souzní a navzá­jem se dopl­ňu­je. Per­for­man­ce zasa­hu­je ve sku­teč­nos­ti celý pro­stor objek­tu něko­li­ka pane­lá­ků ved­le sebe. Audi­o­vi­zu­ál­ní insta­la­ci tvo­ří už jen shro­máž­dě­ní divá­ci, jejichž slu­chát­ka sví­tí dle nala­dě­né­ho kaná­lu ve třech barvách.

Skr­ze boha­té for­mál­ní pro­střed­ky tvůr­ci kon­stru­u­jí výpo­věď o samo­tě lidí v ilu­zi spo­leč­né­ho sou­ži­tí. Pomo­cí hudeb­ních nahrá­vek, roz­ma­ni­tých zvu­ků vody, čet­by o Poto­pě ze Staré­ho záko­na a posled­ní scé­ny, ve kte­ré se per­for­me­ři nako­nec všich­ni sejdou na chod­ní­ku před pane­lá­kem, se nasto­lí pal­či­vá otáz­ka, nako­lik si v pře­byt­ku sou­čas­né­ho euro­a­me­ric­ké­ho živo­ta sami vystačíme.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.