Světlo pozvolna zhasíná, je mrtvé ticho, svět čeká, vesmír není, jen myšlenky víří ve vědomí, než konečně se taky utiší. Mátohy spánku před rozedněním. Odněkud zpoza zdí dozvuky dějů se v pavučinách zachytí. Na všem ulpívá němá tíha nevědomí.
Tu z jícnu nicoty sotva patrným se chvěním cosi jako mléčný třpyt počne lít beztvaré kapaliny vědomí, a v nich nic, jen masité báně snových sfér bezhlesně se otáčejí. Jedna, dvě. Toť vše. Do mrtě. Nic víc. A opona. Ticho. Padají střípky, možná kamení. Zrnka drnkání v dálce zní. Efemérní mlhy prvopočáteční hluchoty na okamžik se zavlní a v jejich matně zjevném lůně počíná se rodit cosi jako poupě nebo zámotek, larva, pohyb, pak vánek zašumí a rozechvěje třpytná srdéčka zvonkohry. Všecko nad ránem pořád ještě se v spánku stkví. Pak váhavě se připomíná šramot, pohyb, asi ledopád, ne tanec víl, jež svými opestíkovanými zadečky v reji tu a tam jedna o druhou letmo zavadí, tu a onde se spolu povadí, tu ladí a tu zas neladí, chvilku tu a chvíli tam spolu dovádí, a fuč! A opona. A zas nic. Á tu je kašpárek, kde se vzal. Kabaretiér nezbedný chvíli kolem manéže se koulí, nepovedené kozelce. Snad se poučí. Kde je? Pryč. A tu je! Ten se vymódil. Podivná zvířata si s sebou přivedl a klacík s provázkem. Ale vždyť nemá nohy! Chvilku se s kolečkovým křeslem od dědečka točí, pak močí, na trůně v šarlatě se zahnízdí a rmoutí. Ta zvířata. A ženy, ženy tanečnice. Bělostná vznešenost jich štíhlých paží tak nezměrně se klátí, strmě tkví, němého v křeči zoufalství. Hudba zahude, dozní, zaduní. A opona.
Ty, ty, ty! Zlobí se panáček lebeda a pobízí zvířata, obří koule z papíru. Je jedním z nich. Svišťení bičíku je marné, nic se mu nedaří, popletovi. Nemá slov. Nemá nemá, tvář jeho je němá. Zrcadlo. Přichází opatrně ale drze blíž a smeká. Zatočí v piruetě cylindrem, pirouetta zatočí cylindrem jím. Zkroutí obličej. Snad se diví, jak to, že nic nemá. Pohrozí, strne, leká se a odchází. A opona. A tma. Konečně se něco otvírá. Je tam postava. Je černá, sedí na židli a ční. A v rukách něco drží. A mezi koleny. Harfa, harfa je stará, bachratá. A už se struny rozvlní, už dálka tichem zní, trhá vnitřnosti svou závratí, chvíli zavrní. Lahodí. Leje se jak limonáda sváteční ta barokní kanonáda vánoční. Pak ztichne. Zjihne, a další hlas se přidá k ní, vzdálený a nesmírný. Vesmír zní. Arabesky, hlaholy, mnohohlasy teskní. Pak dokončí. A co. Zas nic. A opona. A opona. A opona, opona za oponou jdou, jedna za druhou. Kašpárek myslí na moudí. Dovádí si a hovadí, se svými zvířaty se kotoulí, kaskádí, škorpí a předvádí. Pak náhle strne. Na scénu vtrhnou koně. Bojí se a křičí. Pán bije koně, koně řičí. Řev a křik, dunivá vřava tratoliště. Tu to je, jedna dvě. Jedna, dvě, tři. Anebo snad ne? Kdo ví. Něco mu ale asi nesedí, durdí se, pak odchází. A opona. Drnkání kapek po kamení. A na scénu přicházejí tanečnice lazebnice, jedna, dvě, tři, pět. A chlap ve fraku, kde se vzal. Má hůl. Ženy se vždy vrátí. Hedvábná podpaží balerin, kartonová demi plié, krepová defilé. Ve stínu němé oběžnice, ve světlech slunečnice chvilku se pak klátí, strnule. Nula, jedna, dvě. Panáčci na hanbě. Pimprlátka na scéně, nohy ze špejle, tváře v zrcadle. A obrázky, barevné obrázky. Nebo snad ne? Někdo je tam vždycky přeci naklade, postupně, ruce jak jeřáby, ty prapodivné monstrance. Někdo je tu asi zapomněl. Zkoprněl. Na otázky není odpověď. Baroko, rokoko, kokoko. Kašírovaná krása krepových kopulí, opulí, populí. Veličenstvo se uculí. Kabaretier se už nezlobí, někde se tam taky asi válí. Je na kost. Světlo zabolí, kostra vnímání. A dost. Kašpárek mí to zabalí a rezolutně odchází.
A opona.