(Ne)snesitelně dlouhá pomsta

foto: Martin Špelda

foto: Martin Špelda

Sku­pi­na Han­da Gote své­ho divá­ka ráda zne­jis­ťu­je a pro­vo­ku­je. Kaž­dým dal­ším pro­jek­tem potvr­zu­je a záro­veň vyvra­cí  dosa­vad­ní scé­nic­ké postu­py a v nové insce­na­ci s úder­ným názvem Die Rache, kte­rá měla pre­mi­é­ru v hole­šo­vic­kém Stu­diu Alta, napí­ná stru­nu divác­ké pozor­nos­ti až na samot­nou mez snesitelnosti.

Han­da Gote vět­ši­nou expe­ri­men­tu­jí se sta­rý­mi pře­no­so­vý­mi tech­no­lo­gi­e­mi – mecha­nic­kým gra­mo­fo­nem, pro­jek­to­rem se skle­ně­ný­mi nega­ti­vy a množ­stvím důmy­sl­ných rea­dy­ma­de objek­tů, kte­ré nesou záro­veň punc nos­tal­gie, ale i úsměv­né řeme­sl­nic­ké zruč­nos­ti. V jejich insce­na­cích se neob­je­vu­jí tra­dič­ní herec­ké pro­střed­ky, her­ci nejed­na­jí, nýbrž jak­si bytost­ně exis­tu­jí na jeviš­ti a vyko­ná­va­jí pře­dem domlu­ve­né čin­nos­ti. Pokud je zrov­na nezdo­bí něja­ká ruč­ně vytvo­ře­ná mas­ka, mají str­nu­lý výraz ve tvá­ři, jako­by snad ani nešlo o živé tvo­ry. Zdá se, že prá­vě prů­zkum herec­kých mož­nos­tí či přes­ně­ji řeče­no odo­sob­ně­né­ho ničím nemo­ti­vo­va­né­ho jed­ná­ní pod­ní­til vznik nové insce­na­ce Die Rache.

Pomsta, jak zní čes­ký pře­klad původ­ní­ho názvu, je zatím nej­kon­cen­t­ro­va­něj­ším tva­rem co do atmo­sfé­ry i sty­lo­vé čis­to­ty, co Han­da Gote dopo­sud vytvo­ři­li. Čtve­ři­ce akté­rů (dvě ženy a dva muži) úspor­ný­mi mnoh­dy až soš­ný­mi ges­ty s mini­mál­ním pohy­bem a beze slov před­ve­de zlo­čin a násled­nou mstu. Han­da Gote zby­teč­ně neza­tě­žu­jí moti­va­cí mla­dé dív­ky, kte­rá zkrát­ka jde, zved­ne ze země lopa­tu a názna­kem jí ude­ří napro­ti ní sto­jí­cí­ho muže do hla­vy. Stej­ně tak je zby­teč­né spe­ku­lo­vat, zda-li mla­dá vra­žed­ni­ce zpro­vo­di­la ze svě­ta své­ho man­že­la nebo milen­ce či zva­žo­vat druh pokrev­ní­ho vzta­hu mezi mrt­vým a po pomstě lač­ní­cí star­ší ženou. Han­da Gote zde pra­cu­jí s arche­ty­py, základ­ní­mi lid­ský­mi pudy i ani­mál­nos­tí. Hlu­bo­ce zako­ře­ně­né moti­vy se v jejich tvor­bě pocho­pi­tel­ně neob­je­vu­jí popr­vé, nej­vý­raz­ně­ji je tema­ti­zo­va­la insce­na­ce Erben: Sny, inspi­ro­va­ná krát­kým tex­tem K. J. Erbe­na. Prá­vě na ní v jis­tém duchu nava­zu­je Die Rache. Pod­le tvůr­ců má jít o psy­che­de­lic­ký wes­tern z čes­ko-němec­ké­ho pomezí.

Scé­na je po celou dobu pono­ře­na do přítmí, z něhož tu a tam vystu­pu­jí detai­ly – sepja­té ruce mla­dé ženy sto­jí­cí nad mrt­vo­lou, dvě topůr­ka sym­bo­li­zu­jí­cí bod­nou zbraň, kte­ré drží napro­ti sobě sto­jí­cí ženy – soky­ně, nebo mod­li­teb­ní kníž­ka, jež slou­ží jako úkryt cen­ných ban­ko­vek. Napě­tí se i přes hod­ně roz­vláč­né tem­po daří obdi­vu­hod­ně dob­ře udr­žet. Záslu­hu na tom má i zlo­věst­ný zvuk kví­lí­cí­ho vět­ru, nahra­ný na gra­mo­fo­no­vé des­ce, kte­rou ovlá­dá muž před­sta­vu­jí­cí oběť. Při­tom jedi­nou dra­ma­tic­kou situ­a­cí, kte­rou nám Han­da Gote během hodi­ny před­lo­ží, je vraž­da a její pomsta. Spíš než k wes­ter­nu odka­zu­jí kos­týmy, názna­ko­vá scé­no­gra­fie (čty­ři što­kr­la­ta, špa­lek na dří­ví) i něko­lik pou­ži­tých rekvi­zit k ves­nic­kým dra­ma­tům z kon­ce 19. sto­le­tí, jen s tím roz­dí­lem, že ty mají dale­ko slo­ži­těj­ší záplet­ku. Dějiš­tě – čes­ko-němec­ké pome­zí zpří­to­m­ňu­jí hudeb­ní vstu­py pěv­ce s cite­rou, kte­rý svoj­sky a pocho­pi­tel­ně v řádu iro­nie v něm­či­ně inter­pre­tu­je (čes­kou lido­vou) píseň Na krás­né Šuma­vě a lyric­ký popě­vek Tolik hvězd na nebi svítí.

Insce­na­ce Die Rache vyža­du­je od divá­ků mno­hem vět­ší kon­cen­t­ra­ci, než na kte­rou jsou při běž­ném sle­do­vá­ní diva­dla zvyklí, a na kte­rou jsou mož­ná ochot­ní při­stou­pit. Pokud tak uči­ní, zaku­sí spo­leč­ně s Han­da Gote zce­la jiné ply­nu­tí času a zahléd­nou drob­nos­ti, kte­ré by jinak zůsta­ly bez povšim­nu­tí, což jim může při­nést na závěr očist­ný zážitek.

Die Rache
Han­da Gote Research & deve­lo­p­ment
autor­ský tým: Pro­cház­ka, Mäkelä, Švá­bo­vá, Kali­vo­do­vá, Smo­lík, Hous­ko­vá, Dör­ner, Hybler, Sva­toš, Ská­la, Kro­pá­ček.
Pre­mi­é­ra: 30. 3. 2017

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.