Martinsova dramatická skládačka

Čes­ký sou­bor ME-SA a bra­zil­ský cho­re­o­graf Renan Mar­tins je spo­je­ní, kte­ré fun­gu­je. Jejich prv­ní spo­leč­ná prá­ce Let Me Die In My Foot­ste­ps byla dokon­ce zařa­ze­na na pres­tiž­ní seznam dva­ce­ti evrop­ských pri­o­rit­ních před­sta­ve­ní sítě Aerowa­ves. Letos v dub­nu se spo­ji­li podru­hé, aby spo­leč­ně vytvo­ři­li REPLAY, insce­na­ci o oče­ká­vá­ní a zkla­má­ní, o pro­pas­ti mezi akcí a reakcí.

Mar­tins půso­bí v Evro­pě už deset let a v pro­gra­mu k insce­na­ci hovo­ří o revi­do­vá­ní evrop­ských klišé spo­je­ných s latin­sko­a­me­ric­kou kul­tu­rou. Nic zpr­vu nena­svěd­ču­je tomu, že by se měly v insce­na­ci obje­vit „váš­ni­vé, pes­t­ro­ba­rev­né a pře­hna­ně dra­ma­tic­ké útrž­ky“. Do obna­že­né­ho pro­sto­ru diva­dla Ponec vchá­zí taneč­ni­ce Tere­za Ondro­vá v bílém tri­ku a dží­nách nevý­raz­né bar­vy. Sál je roz­sví­ce­ný, Tere­za se bez dopro­vo­du hud­by sta­ví do růz­ných póz a uplat­ňu­je svůj herec­ký talent; chví­li je vypla­še­ná a nejis­tá, za oka­mžik bez­pro­střed­ně komu­ni­ku­je s divá­ky. Celá scé­na je ale vizu­ál­ně i pohy­bo­vě pros­tá, žád­né vel­ké emo­ce ani vášeň. Tere­zi­no počí­ná­ní na scé­ně prak­tic­ky postrá­dá smy­sl; až v prů­bě­hu veče­ra se postup­ně vyje­vu­je, že úvod je klí­čem ke struk­tu­ře celé choreografie.

Po jejím odcho­du ze scé­ny se v diva­dle koneč­ně zhas­ne, roz­svě­cu­jí se dlou­hé zářiv­ky nad jeviš­těm a zabu­rá­cí vel­ko­le­pá hud­ba jako z výprav­né­ho fil­mu. Teď bychom koneč­ně oče­ká­va­li to dra­ma a pes­t­ré bar­vy, na jeviš­ti se ale drahnou chví­li nedě­je vůbec nic. Když taneč­ní­ci koneč­ně ráz­ně nastou­pí, všich­ni v jed­no­du­chých bílých svrš­cích a dží­nách, hud­ba ztich­ne a vra­cí­me se zpět ke stro­hos­ti prv­ní scé­ny. Tere­za opa­ku­je svou sek­ven­ci z úvo­du, ostat­ní taneč­ní­ci (Mar­ti­na Hajdy­la Laco­vá, Hele­na Ara­újo, Nathan Jar­din a Jaro Ond­ruš) se při­dá­va­jí kaž­dý se svou mik­ro­cho­re­o­gra­fií, kte­rá se neu­stá­le opa­ku­je. Navzá­jem se igno­ru­jí, díva­jí se na sebe nepří­tomně (pokud vůbec) a když už to vypa­dá, že se dráhy jejich pohy­bu pro­tnou a dojde k inter­ak­ci, na posled­ní chví­li se vyhnou. K pohy­bu se při­dá­vá prá­ce s hla­sem a zdán­li­vě náhod­né vykři­ko­vá­ní čísel od jed­né do pěti. Po chví­li se ale zdá, že čís­la ozna­ču­jí jed­not­li­vé vari­a­ce a taneč­ní­ci si tak ozna­mu­jí, kte­rou část svo­jí cho­re­o­gra­fie se prá­vě chys­ta­jí pro­vést. Mož­nost je také zvo­lat „out” a zůstat na mís­tě. Taneč­ní­ci se díky těm­to pro­měn­li­vým kon­ste­la­cím setká­va­jí v růz­ných fázích svo­jí vari­a­ce a ges­ta, kte­rá izo­lo­va­ně půso­bi­la jako pou­hý pohyb bez význa­mu, najed­nou ve dvo­ji­cích či tro­ji­cích začí­na­jí dávat smysl.

Tato sklá­dač­ka se ale začí­ná hrou­tit ve chví­li, kdy si taneč­ní­ci uvě­do­mí, že si vzá­jem­ně pře­ká­ží. Najed­nou jako by oži­li, zlid­ště­li, začí­na­jí své sek­ven­ce upra­vo­vat a při­dá­vat stá­le víc mimi­ky i pohy­bo­vé expre­se, obje­vu­jí se i výkři­ky. Insce­na­ce se veli­ce rych­le dostá­vá od napros­té stro­hos­ti k obrov­ským emo­cím, srd­ce­ryv­ným nářkům, gri­ma­sám a zpo­ma­le­né­mu „umí­rá­ní”. Scé­nu dopro­vá­zí ústřed­ní melo­die z Tita­nicu, kte­rou vystří­dá dra­ma­tic­ké orchest­rál­ní dílo. Ač v nulo­vých kuli­sách a čer­no­bí­lých kos­tý­mech, sle­du­je­me pocti­vou latin­sko­a­me­ric­kou tele­no­ve­lu se vše­mi klišé, kte­rá se k ní pojí. Ve chví­li, kdy už se dra­ma ani nad­sáz­ka neda­jí vyhnat výš, při­chá­zí tma a začí­ná­me od nuly.

Taneč­ní­ci si oblé­ka­jí barev­né svrš­ky, pře­če­sá­va­jí úče­sy a z boků jeviš­tě pozo­ru­jí Hele­nu a Natha­na, kte­ří tan­čí duet s úpl­ně jinou ener­gií. Je opět ticho, pohy­by jsou poma­lé, postup­ně se při­dá­va­jí i ostat­ní a popr­vé tan­čí všich­ni syn­chron­ně. Pohy­bu­jí se měk­ce a s roz­mys­lem. Vel­ká ges­ta si vyna­hra­dí v násle­du­jí­cí mlu­ve­né čás­ti, kde se po jed­not­li­vých slo­vech stří­da­jí v pro­ná­še­ní rádo­by závaž­ných filo­zo­fic­kých sdě­le­ní, kte­rá ale mnoh­dy dohro­ma­dy nedá­va­jí smy­sl. Opět se tak vra­ce­jí k nad­sáz­ce. Soun­d­track k Tita­nicu nás na závěr nala­dí na roman­tic­kou notu — taneč­ní­ci si s lás­ky­pl­ný­mi pohle­dy pada­jí do náru­čí. Nastá­vá ale chy­ba v komu­ni­ka­ci, akce se nese­tká­vá s pat­řič­nou reak­cí a per­for­me­ři pada­jí k zemi nebo se sna­ží navzá­jem pochy­tat, jak jen to jde. V závě­ru je z nich jed­na vel­ká hromada.

REPLAY přes počá­teč­ní dojem nabí­zí pes­trou šká­lu nálad, výra­zu i způ­sobů výstav­by cho­re­o­gra­fie. Navíc je i tro­chu detek­tiv­ka — samy o sobě nedá­va­jí jed­not­li­vé čás­ti smy­sl, musí­me hle­dat, pro­po­jo­vat a význa­my vytvá­řet sami. Sil­ná nad­sáz­ka z něj ale nedě­la­jí těž­ko­to­náž­ní kus, i když by k tomu jeho téma­ta moh­la vybí­zet. Cho­re­o­graf sám sebe nebe­re pří­liš váž­ně a poved­lo se mu vytvo­řit insce­na­ci, kte­rá i přes svou leh­kost není plytká.

REPLAY
Cho­re­o­gra­fie: Renan Mar­tins
Tan­čí: Mar­ti­na Hajdy­la Laco­vá, Tere­za Ondro­vá, Karo­lí­na Hejnová/Helena Ara­újo, Nathan Jar­din, Jaro Ond­ruš
Svě­tel­ný design: Katarí­na Ďuri­co­vá
Pre­mi­é­ra: 18. 4. 2017, diva­dlo Ponec