Když chrastí kosti

Je to téměř rok, co Thom Monckton, novozéland­ský per­for­mer momen­tál­ně žijí­cí ve fin­ských Hel­sin­kách, při­jel do Pra­hy před­vést svou klauné­rii The Pia­nist. Ten­krát jsem o tom na strán­kách Taneč­ní zóny psal v samých super­la­ti­vech a nad­še­ní a vše jsem zakon­čil výzvou, že pokud se Thom do Čech vrá­tí, neměl by si jeho před­sta­ve­ní nikdo nechat ujít. Je to téměř rok a Thom Monckton se v Pra­ze, zno­vu na Jatkách78, uká­zal. Před­po­klá­dám, že jste tam všich­ni byli. Pro těch pár, co niko­li, jen krát­ce při­blí­žím, o co šlo. Před­sta­ve­ní nese název Only Bones, kte­rý v pod­sta­tě shr­nu­je kom­plet­ní tvůr­čí prin­cip téhle klaun­ské miniatury.

Nový Monckto­nův diva­del­ně-audi­o­vi­zu­ál­ní pro­jekt, s nímž obrá­ží svět (momen­tál­ně vystu­pu­je až do 4. úno­ra na Mime Fes­ti­val v Soho The­a­t­re v Lon­dýně), trvá asi pade­sát minut a co do scé­no­gra­fie, rekvi­zit a výpra­vy si Thom Monckton vysta­čí jen s jed­nou židlí, lam­pou pro­kla­tě níz­ko nad zemí, malou lam­pič­kou, plas­to­vou destič­kou a vlast­ním tělem. Only Bones… A vlast­ně ješ­tě s Gem­mou Twee­die, kole­gy­ní, kte­rá počí­ta­čem ovlá­dá svět­la a zvuk, podá­vá Tho­mo­vi rekvi­zi­ty a občas zare­a­gu­je na něja­kou per­for­me­ro­vu výzvu.

Insce­na­ce nemá dale­ko k jaké­musi mik­ro­fy­zic­ké­mu diva­dlu. Sko­ro polo­vi­nu utáh­nou jen Tho­mo­vy prs­ty a ruce a divák se tak dostá­vá do pozi­ce sle­du­jí­cí­ho lout­ko­vé diva­dlo. Tho­mo­vo tělo se pro­mě­ňu­je v lout­ko­vou scé­nu, na níž se jen pomo­cí jeho rukou ode­hrá­vá dra­ma, kome­die, lás­ka… S pomo­cí zvu­ků tak živých, že by se osca­ro­ví mistři post­syn­chro­nu moh­li učit, dopro­vá­zí pohy­by vlast­ní­mi kon­če­ti­na­mi a vy jen zírá­te, kolik plas­tič­nos­ti v téhle ilu­zi je. Sta­čí při­lo­žit prs­ty sto­če­né do krouž­ku ke kole­nům a máte oči. O něko­li­ka­no­zích tvo­reč­cích z rukou, kte­ří na pros­té des­ce během pár minut pro­ži­jí snad celý rejstřík lid­ských emo­cí ani nemluvě. Ohro­mu­jí­cí je rov­něž kom­plet­ní pří­běh poče­tí samot­né­ho per­for­me­ra, kte­ré opět nepo­tře­bu­je víc než dvě ruce. A to ve vší počest­nos­ti. V prs­to­vé ekvi­lib­ris­ti­ce je Thom nedostižný.

Monckton si je ovšem dob­ře vědom, že i ty nej­lep­ší vtíp­ky mají jen krát­kou život­nost a jejich ori­gi­na­li­ta se cel­kem brzy vyčer­pá. Brzy tak pře­jde z per­for­mer­ství ruky do mimi­ky kom­plet­ní­ho těla a inven­tář ske­čů se roz­ší­ří o bea­nov­ské gri­ma­sy či žong­lo­vá­ní s vlast­ní hla­vou. Při­rov­ná­ní k Mr. Bea­no­vi jsem se dopus­til už v The Pia­nist, v Only Bones má ale mno­hem vět­ší poten­ci­ál. Zde totiž chy­bí jaký­ko­li spo­jo­va­cí nara­tiv, vše sto­jí sku­teč­ně pou­ze na tělo­vé komi­ce. Thom v Only Bones opus­til cha­pli­nov­skou gro­tes­ku, kte­rou si vydo­byl při­rov­ná­ní k tomu­to svě­to­vě pro­slu­lé­mu komi­ko­vi, a nechal se unést vizu­a­li­tou a fyzi­o­gno­mií vlast­ních „kos­tí“. Tak jako to v pod­sta­tě dělá Mr. Bean.

A to je mož­ná ces­ta, kte­rá Monckto­no­vi tro­chu ubí­rá na zábav­nos­ti, byť se i u Only Bones bude­te mlá­tit do kolen, i kdy­bys­te na před­sta­ve­ní při­šli s nála­dou rohož­ky. V The Pia­nist doká­zal svou neu­ro­tic­kou potře­bu bavit kon­den­zo­vat do vyprá­vě­ní pří­bě­hu o tom, jak se jeden nešťast­ný muzi­kant sna­ží used­nout ke kon­cert­ní­mu kří­dlu. V Only Bones pří­běh chy­bí. Bez­hra­nič­ní uvol­ně­ní fan­ta­zie je sice skvě­lé, ale když víte, že Monckton umí i vyprá­vět, a vy v tako­vém pří­pa­dě spo­lu s jeho ekvi­lib­ris­ti­kou kupu­je­te i dal­ší vrst­vu, v níž se baví­te, jak to všech­no do sebe zapa­dá, už mu sko­ro nechce­te odpus­tit, že si „jen tak“ bez­cíl­ně hraje.

I tak to ale byla nesmír­ná zába­va. Tak­že až sem zase při­je­de, zajděte!

Thom Monckton: Only Bones.
Režie Thom Monckton, hra­jí Thom Monckton a Gem­ma Twee­die
Zvu­ko­vý design: Tuo­mas Nor­vio. Kallo Collecti­ve.
Pre­mi­é­ra: 19. 12. 2015.
Psá­no z hos­to­vá­ní v Pra­ze – Jatka78, 20. + 21. led­na 2016.

PŘIPOMEŇTE SI TAKÉ RECENZI DOMINIKA MEICHARA NA INSCENACI THE PIANIST.