Jana Vrána lights the lights

Per­for­mer­ka, ale také cho­re­o­gra­f­ka pře­váž­ně sólo­vých pro­jek­tů Jana Vrá­na se ve své posled­ní insce­na­ci Black& Whi­te sna­ží defi­no­vat a vyty­čit hra­ni­ce gen­de­ru. Žád­nou objev­nou myš­len­ku ale nevy­slo­ví, spíš objas­ňu­je věci, kte­ré jsou zná­mé stej­ně odvě­ce jako celé hle­dá­ní prů­se­čí­ků v „mezi­po­hlav­ním sporu“.

Insce­na­ce Black & Whi­te má bom­bas­tic­ký trai­ler — krát­ký film, „gen­de­ro­vý horror” s poin­tou. Kdy­by Jana Vrá­na zůsta­la pou­ze u něj, udě­la­la by jako kon­cep­tu­a­list­ka asi líp, pro­to­že ve ver­zi pro jeviš­tě naku­pi­la tolik klišé, že by ji snad vysta­či­lo na něko­lik dal­ších insce­na­cí dopře­du. Jako jedi­ná vystu­pu­je ve dvoj­ro­li, postup­ně se pro­mě­ňu­je z muž­ské­ho alte­re­ga do sebe sama, vylé­zá jako motýl z kuk­ly. Celý pře­rod jako­by se navíc ode­hrá­val v cifer­ní­ku nebo stroj­ku met­ro­no­mu, pro­to­že meta­mor­fó­zu nepře­tr­ži­tě dopl­ňu­jí téměř neměn­né bea­ty Mike Tra­fi­ka při­po­mí­na­jí­cí tikot srd­ce. Pra­vi­del­ný tlu­kot ryt­mi­zu­je také řadě­ní vše­li­ja­kých opo­zit chr­le­ných dvě­ma hla­sy. Prá­vě slov­ní balast činí z insce­na­ce ješ­tě vět­ší pře­hlíd­ku nai­vi­ty než napří­klad pře­de­šlý pro­jekt Jany Vrá­ny Reso­lu­ti­on. Když do éte­ru zní se smr­tel­ně váž­nou dik­cí slov­ní obra­ty jako: „alwa­ys — never” a per­for­mer­ka se v kře­čích zmí­tá pod vel­kým neo­no­vým kří­žem zavě­še­ným na stro­pě, je to více než úsměv­né. Se sym­bo­ly, se kte­rý­mi obec­ně Vrá­na neob­rat­ně zachá­zí, a obje­vi­li se napří­klad v Reso­lu­ti­on, nepra­cu­je nijak rafi­no­va­ně. Neza­po­ju­je pod­vě­do­mé význa­my sym­bo­lů, roz­sví­tí je jako bez­pří­zna­ko­vé objek­ty na náměs­tí, ale kaž­dý je obe­jde, aniž se nad nimi zamýš­lel. Jsou pou­ze efekt­ní sou­čás­tí show. Podob­ně pra­cu­je s pohy­bo­vým slov­ní­kem. Pod­le ní jsou muži maši­ny cyk­lic­ky opa­ku­jí­cí nau­če­né úko­ny, ženy trpí­cí­mi oběť­mi a nad vším se vzná­ší masiv­ní kříž zřej­mě při­po­mí­na­jí­cí něja­kou němou bož­skou sílu. Nikdo netvr­dí, že by to tak nemoh­lo být, přes­to bez špet­ky odstu­pu celek, jak nedo­ká­že plně arti­ku­lo­vat své postoje.

Kde se Jana Vrá­na nesou­stře­di­la na myš­len­ko­vé pro­hlou­be­ní cha­tr­né­ho obsa­hu, dala si zále­žet na for­mě. V Black & Whi­te má k dis­po­zi­ci vlast­ní sty­list­ku i vyni­ka­jí­cí ligh­t­de­sign Pav­la Kot­lí­ka. Navíc opus­ti­la tra­dič­ní sché­ma na hle­diš­tě a jeviš­tě a pro­stor roz­dě­li­la jako při mód­ní pře­hlíd­ce. Dojem ram­py ješ­tě posí­li­la roz­sví­ce­ný­mi pro­fi­ly jako při vstup do něja­ké tři­nác­té kom­na­ty vizá­žis­tic­ké­ho salonu.

Mód­ní pře­hlíd­ka je navíc při­lé­ha­vé pojme­no­vá­ní pro celou insce­na­ci — nejde o to, co se na molu uka­zu­je, ale kdo to pre­zen­tu­je a jest­li je u toho dosta­teč­ně „bom­bas­tic­ký”. Jana Vrá­na je jako „model/modelka urči­tě bom­bas­tic­ká” , ale asi už ne tolik coby návrhář.

Black & Whi­te 
Idea, režie a tanec: Jana Vrá­na
Hud­ba: Mike Tra­fik
Voká­ly: Mar­tin Pří­ho­da, Filip Kon­va­lin­ka
Kos­tým a muah: Renee Vidour­ko­vá
Light design: Pavel Kot­lík
Svě­tel­ný sym­bol + zvuk: Michal Sýko­ra
Foto vizu­ál: Petr Zbroj­ka
Gra­fic­ký design: Jana Bala­do­vá
Kurá­tor pro­jek­tu, pro­duk­ce: Hon­za Malík