Černá jako nejtmavší odstín bílé

Insce­na­ci Black & whi­te uved­la Jana Vrá­na popr­vé letoš­ní léto na sed­mém roč­ní­ku fes­ti­va­lu LGBT komu­ni­ty Pra­gue Pri­de. Vybra­la si pro ni téma kon­trast­ních pro­ti­pó­lů. Ty však nemu­sí pří­mo zna­me­nat jen muž­ský a žen­ský prin­cip, čemuž by uve­de­ní na Pra­gue Pri­de odpovídalo.

Odstí­ny čer­né a bílé se sta­ly hlav­ní­mi vzor­ci pro scé­no­gra­fii i kos­týmy, kte­ré pro jejich spe­ci­fic­kou este­ti­ku může oce­nit i milov­ník desig­nu.  Vůbec se nedi­vím, že  se jed­na z dal­ších repríz Black & whi­te­o­de­hra­je na lis­to­pa­do­vé Fashi­on days do Jih­la­vy. Jana Vrá­na se na scě­né vyno­ří v bílé koši­li s čer­nou kra­va­tou, v saku, čer­ných kalho­tách, tenis­kách. Tma­vé vla­sy má sto­če­né nad týl, z jed­né stra­ny nabar­ve­né šedou bar­vou. Kon­cen­t­ro­va­ným ač záro­veň nepří­tom­ným výra­zem hle­dí někam do neznáma.Pohybuje se line­ár­ně, po přím­kách. Tor­zo se nehý­be, jen nohy a ruce vyko­ná­va­jí pohyb. Vpřed, vzad, do stra­ny. Ruce i prs­ty jsou někdy ost­ré v loktech, někdy se roz­vl­ní a mohou vykres­lo­vat orna­men­ty. Zasta­vu­jí se u úst, prs­ty vytvá­ře­jí tvar koso­čtver­ce – tvar žen­ské­ho lůna. Pul­su­jí k sobě a od sebe. Pak se ale taneč­ni­ce zase vra­cí ke stro­hos­ti zkrat­ko­vi­tos­ti pohy­bů, přím­ce a efek­ti­vi­tě, kte­ré jsou tak typic­ké pro muž­ský natu­rel i způ­sob pohy­bu.  Nut­no podot­kout, že Jana Vrá­na je krás­ná a cha­risma­tic­ká. Skr­ze její upře­ný pohled i kopy nohou, nasá­vá­me sílu, kte­rá z ní vychá­zí. Hudeb­ní moti­vy Mikea Tra­fi­ka se opa­ku­jí ve smyč­ce. I přes dyna­mic­ké bea­ty a vib­ra­ce se mi zda­jí sno­vé. Jako­by se Vrá­na vyskyt­la na jakém­si hyper­tech­nic­kém palou­ku. V jeden moment mám dokon­ce pocit, že se jí na koši­li vytvá­ří díky hře svě­tel duha a do pro­sto­ru diva­dla vlé­tá můra při­lá­ká­na sil­ným světlem.

Taneč­ni­ce se pohy­bu­je v pro­sto­ru mezi dvě­ma des­ka­mi, na kte­rých jsou umís­tě­ny svě­tel­né kuže­ly. Pro­chá­zí se mezi nimi jako při mód­ní show, běží mezi nimi. A my si uvě­do­mu­je­me čer­no­tu pro­sto­ru v kon­tras­tu se záři­vě bílým svět­lem. To když se nad její hla­vou ješ­tě roz­sví­tí bílý kříž. I paprsky svět­la a čer­ná tem­no­ta jsou zpo­dob­ně­ním dvou tvá­ří jed­né min­ce. V dru­hé čás­ti se taneč­ni­ce obje­vu­je pokaž­dé v jiné pozi­ci, když jí osví­tí svět­lo. Z repro­duk­to­ru na nás léta­jí slo­va. Ener­gy, never, disas­ter, man, woman, yes, no, love … Slo­va, kte­ré jsou napsa­né i na jejím těle. Sun­dá­vá si kra­va­tu i ruká­vy koši­le /později pod koši­lí odha­lí kože­ný trikot/. Kalho­ty snad­no vymě­ňu­je za šedou lesk­nou­cí se suk­ni. Pro­mě­na v ženu je co se týká kos­tý­mu pro­ve­de­na s napros­tou lehos­tí. Jana Vrá­na je k tomu dobrou model­kou.  Vla­sy sta­hu­je do culí­ku a obou­vá boty na pod­pad­ku. Hor­ší je to však s vykres­le­ním poci­to­vé pro­mě­ny. Vzpo­me­nu li si – a par­don, asi se nedá nevzpo­me­nout – na sólo Miřen­ky Čecho­vé S/He is Nan­cy Joe, kte­ré je o hle­dá­ní transgen­der iden­ti­ty, pocí­tím ješ­tě teď tro­chu mra­ze­ní v zádech. Sólo Jany Vrá­ny opro­ti tomu z psy­cho­lo­gie vůbec nevy­chá­zí, zůstá­vá v rovi­ně vizu­ál­ní, na urov­ni návr­hář­ské­ho poči­nu. Pohy­bo­vé mono­lo­gy nepři­ná­ší sil­né emo­ce. Cítí­me, že jsou kom­pakt­ní, jsou tvo­ře­ny pod stej­nou znač­kou, ale jako­by se Jana Vrá­na drže­la zkrát­ka a zůsta­la jen u popisování.

Cho­re­o­gra­f­ka záměr­ně neu­moc­ňu­je výraz­ný pře­chod mezi pro­ti­kla­dy, nezdů­raz­ňu­je jejich pro­ti­chůd­nost. Asi pro­to, že posel­stvím insce­na­ce by mělo být to, co jsem se dočet­la o čer­né bar­vě, a to že čer­nou bar­vu je mož­no chá­pat zkrát­ka jako nej­tmavší odstín bílé.

Black & Whi­te
Idea, režie a tanec: Jana Vrá­na
Hud­ba: Mike Tra­fik
Voká­ly: Mar­tin Pří­ho­da, Filip Kon­va­lin­ka
Kos­tým a muah: Renee Vidour­ko­vá
Light design: Pavel Kot­lík
Svě­tel­ný sym­bol + zvuk: Michal Sýko­ra
Foto vizu­ál: Petr Zbroj­ka
Gra­fic­ký design: Jana Bala­do­vá
Kurá­tor pro­jek­tu, pro­duk­ce: Hon­za Malík