Hledat a (ne)nalézat

Na roz­díl od loň­ské výraz­ně kon­cen­t­ro­va­né dra­ma­tur­gie se letoš­ní roč­ník fes­ti­va­lu Nul­tý bod nebo ale­spoň jeho zahra­nič­ní část v Diva­dle v Celet­né roz­ště­pil do nejed­no­znač­né mozai­ky výstu­pů, a kdy­by neo­hro­mil insce­na­cí The lover, vyzněl by naprázdno. 

Nul­tý bod vystu­pu­je v jis­tém smys­lu jako fes­ti­val hle­dač­ský. Sna­ží se dete­ko­vat tako­vé per­for­man­ce, kte­ré jsou žánro­vě neza­řa­di­tel­né, sto­jí na hra­ni­ci jiných umě­lec­kých dru­hů, či posu­nu­jí sou­čas­né vní­má­ní diva­dla. Letoš­ní dra­ma­tur­gie ale mno­hem víc než netra­dič­ní, pro­vo­ka­tiv­ní kusy, při­nes­la co do kva­li­ty mnoh­dy tuc­to­vé výko­ny, kte­ré se rádo­by skrý­va­ly za jinakostí.

Vol­ker Ger­ling, před­sta­vil v Por­traits in Moti­on své pohyb­li­vé obráz­ky, jimiž se jako foto­graf všed­ní­ho dne něko­lik let zabý­vá. V jeho pří­pa­dě by se dokon­ce dalo spe­ku­lo­vat o tom, jest­li šlo ješ­tě o diva­dlo nebo o novou for­mu pro­dej­ní pre­zen­ta­ce. Ger­ling své ces­to­va­tel­ské vzpo­mín­ky pro­klá­dá ukáz­kou foto­ar­ší­ků, na nichž zachy­cu­je po sek­ven­cích jed­nu a tu samou kom­po­zi­ci – indi­vi­du­ál­ní a sku­pi­no­vé por­tréty. Úsměv­né změ­ny mimi­ky jeho figu­ran­tů mohou udr­žet pozor­nost divá­ků prv­ních pár minut, jenomže Ger­lin­go­va show trvá víc jak hodi­nu a k žád­né­mu zásad­ní­mu dra­ma­tur­gic­ké­mu posu­nu během ní nedo­jde. Snad jen, že něko­li­ka sním­ky vystří­dá lid­ská mik­ro­dra­ma­ta za pár fotek uli­ce mění­cí se v prů­bě­hu roč­ních obdo­bí, aby se zase vrá­til ke svým oby­čej­ným hrdi­nům. Mezi tím pří­tom­né žer­tov­ně vyzve, aby jej navští­vi­li v ber­lín­ském ate­li­é­ru, či si pří­pad­ně necha­li zho­to­vit vlast­ní sérii pohyb­li­vých obráz­ků. Vol­ker Ger­ling při­šel na skvě­lý způ­sob, jak pro­pa­go­vat své „sku­teč­né výtvo­ry“ – foto­gra­fic­ké fli­p­boo­ky. Smut­né je, že mu řada evrop­ských fes­ti­va­lů v tou­ze najít nový diva­del­ní for­mát, na ten­to špek skočila.

Špa­něl­ské­mu cho­re­o­gra­fo­vi a taneč­ní­ko­vi Danie­lu Abreu pat­řil násle­du­jí­cí večer. Jeho sólo nazva­né Cabeza, v čes­kém pře­kla­du Hla­va údaj­ně vznik­lo z kon­cep­tu kon­struk­ce – destruk­ce, mís­to pro začá­tek stej­ně jako konec. Ško­da jen, že se nápad z poje­tí nedal vytu­šit. Spíš než pro­ti­kla­dy Abreu zpo­dob­ňo­val jakousi robin­so­ni­á­du. Taneč­ník se pro­mě­nil v polo­na­hé­ho muže s vět­ví v ruce, kte­rý se sna­ží zava­len dýmem uhá­jit svou exis­ten­ci. V lec­čems v donqui­jot­ském boji sice vítě­zil, nicmé­ně jeho kre­a­ce nijak nepo­su­nu­la limi­ty sou­čas­né­ho tan­ce, ba prá­vě napo­pak. Ani dru­hý fes­ti­va­lo­vý večer tedy nepři­ne­sl vytou­že­né zisky.

Lep­ší skó­re nezís­kal ani por­tu­gal­sko čes­ký pro­jekt „Por­tu­gal is not a small coun­t­ry“ umě­lec­ké sku­pi­ny Hotel Euro­pa, reflek­tu­jí­cí udá­los­ti po kara­fi­á­to­vé revo­lu­ci respek­ti­ve por­tu­gal­ské­ho deko­lo­ni­a­lis­mu v sedm­de­sá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí. And­ré Amá­lio, reži­sér a jeden z inter­pre­tů se sna­žil s entu­zi­as­mem pře­dat čet­né vzpo­mín­ky a svě­dec­tví Por­tu­gal­ců, kte­ří byli nuce­ni se v sou­vis­los­ti s nový­mi pomě­ry vrá­tit z Afri­ky do Por­tu­gal­ska. Ve své pra­vlas­ti ovšem neby­li při­ja­ti a dodnes čelí cej­chu „při­stě­ho­val­ci“. Amá­lio, evi­dent­ně do pro­ble­ma­ti­ky cito­vě zain­te­re­so­va­ný, zvo­lil pro svůj doku­men­tár­ní pro­jekt for­mu vyprá­vě­ní. Skr­ze svůj hlas nechá­vá pro­mlu­vit řadu por­tu­gal­sky hovo­ří­cích pamět­ní­ků. Amá­lio tak musí jejich výpo­vě­di brysk­ně pře­klá­dat do ang­lič­ti­ny, kte­rou sice skvě­le ovlá­dá, ale jaké­ko­li vyprá­vě­ní for­mu­lo­va­né přes dal­ší oso­bu, navíc v cizím jazy­ce, ztrá­cí na své auten­ti­ci­tě. Aby poslu­cha­če neza­va­lil jen slo­vy, nutí je Amá­lio neu­stá­le k pohy­bu. Pro­ve­de je zákou­tí­mi budo­vy Diva­del­ní­ho ústa­vu včet­ně pod­kro­ví Manhart­ské­ho palá­ce a při­leh­lé zahra­dy, kde svůj diva­del­ně — his­to­ric­ký exkurz ukon­čí. Občas také nechá kole­gu zahrát na kyta­ru nebo si s ním zatan­čí a zazpí­vá do ryt­mu. Amá­li­o­vi nelze upřít nad­še­ní a odhod­lá­ní s jakým se „por­tu­gal­ské trau­ma“ sna­ží pře­ta­vit do diva­del­ní­ho jazy­ka, ale co s tím, když mu to jde dost ztu­ha. Zachra­ňu­je ho jen šťast­ná náho­da, pro­sto­ry palá­ce, samy o sobě meta­fo­ric­ké. Doku­ment se pře­ce dá podat i výsost­ně diva­del­ní for­mou, v Čes­ku zná­me prá­ce Rimi­ni Pro­to­koll nebo She She Pop. 

Posled­ní fes­ti­va­lo­vá insce­na­ce v Celet­né The lover island­ské cho­re­o­gra­f­ky a taneč­ni­ce Báry Sig­fúsdo­t­tir půso­bi­la ve srov­ná­ní s před­cho­zí­mi pro­duk­ce­mi jako zje­ve­ní. Napl­ňo­va­la přes­ně to, co si Nul­tý bod vetknul do své­ho podti­tu­lu, na hra­ni­ci žánrů diva­dla, tan­ce, insta­la­cí a site-spe­ci­fic. Cha­risma­tic­ká taneč­ni­ce zau­jí­má soš­nou pózu před ohrom­nou foto­gra­fií gotic­ké klen­by a takřka nezna­tel­ný­mi pohy­by prs­tů u nohou roze­hrá­vá svo­ji fas­ci­nu­jí­cí medi­ta­ci nad zká­zou a mož­ným zno­vuzro­ze­ním. Během její­ho křeh­ké­ho znač­ně úspor­né­ho pro­je­vu totiž dochá­zí k pozvol­né destruk­ci zad­ní repro­duk­ce. Voda, kte­rá po ní sté­ká, ji roz­ru­šu­je, až začnou jed­not­li­vé plá­ty odpa­dá­vat. Bára Sig­fúsdo­t­tir jako­by tím­to pro­ce­sem neby­la vůbec dotče­na, pokra­ču­je dál plně zau­ja­ta svým tělem a jeho pohy­bo­vý­mi mož­nost­mi. Stá­vá se tak tichým svěd­kem apo­ka­ly­psy lid­ské civi­li­za­ce. Zpo­za cárů na zad­ním hori­zon­tu pro­sví­tá nová, snad lep­ší kra­ji­na. Ani na ni však per­for­mer­ka nijak zásad­ně nere­a­gu­je. Str­nu­le před ní kle­čí a s ohro­mu­jí­cím tělo­vým napě­tím dotvá­ří spo­lu s pul­zu­jí­cí hud­bou a vodou, co poma­lu zapla­vu­je jeviš­tě, obraz monu­men­tál­ní zká­zy. The lover doká­zal, že ve smě­si­ci pro­jek­tů před­stí­ra­jí­cích pro­gre­si, lze tako­vý hle­dat a naleznout.

Vol­ker Ger­ling: Por­traits in Moti­on
Kon­cept a inter­pre­ta­ce: Vol­ker Gerling

Daniel Abreu: Cabeza
Cho­re­o­gra­fie a inter­pre­ta­ce: Daniel Abreu
Asi­s­tent režie: Igor Calon­ge
Hud­ba: Chris­ti­an Fen­ne­sz
Svě­tel­ný design: Ire­ne Can­te­ro
Osvět­lo­vač: David Beni­to
Scé­na: Dácil Gon­zá­lez, Igor Calon­ge, Ire­ne Can­te­ro and Daniel Abreu

Hotel Euro­pa: Por­tu­gal is not a small coun­t­ry
Režie a inter­pre­ta­ce: And­ré Amá­lio
Asi­s­tent režie/Choreografie: Tere­za Havlíč­ko­vá
Hudeb­ní inter­pre­ta­ce: Pedro Sal­va­dor
Scé­no­gra­fie: Pedro Silva

Bára Sig­fúsdo­t­tir: The lover
Kon­cept, cho­re­o­gra­fie, inter­pre­ta­ce: Bára Sig­fúsdót­tir
Kon­cept a foto­gra­fie: Noé­mie Goudal
Scé­no­gra­fie: Noé­mie Goudal v spo­lu­prá­ci s 88888
Hud­ba a sound design: Bor­ko
Dra­ma­tur­gie: Sara Van­de­rieck
Light design: Kris Van Oude­nho­ven
Kos­týmy: Andrea Kränzlin