Inscenace Babel (Words), kterou připravil belgický choreograf s tanečníky z celého světa, má být synekdocha rozpadu současnosti i vyjasnění pozic lidstva takzvaně „před Bohem“. Zástupci několika etnik, možná sexuálních i jiných menšin se potkávají, aby spolu vztyčili největší pamětihodnost lidstva — Babylonskou věž. Jejich snaha naráží na obtíže, kyberrevoluci i nesnášenlivost.
Za každým z tanečníků (a hudebníků) v inscenaci Sidi Labriho Cherkouaiho je nějaký příběh. Jejich vyprávěním otevírá choreograf kolektivní Odyseu. Každý z této skupiny přicházející z jiného společenského, náboženského, jazykové kontextu může vložit svou část do mozaikovité fresky.
Biblický motiv Babylonské věže jako nezměrné a po zásluze potrestané lidské zpupnosti přenáší Sidi Cherkouai na globalizovanou společnost, která se namísto schopnosti svého propojení využívat hroutí do sebe. Neschopnost komunikovat rozehrává až překvapivě divadelním způsobem a v některých scénách vytváří konkrétní situace s dialogy. Celou inscenací prozařuje náznak příběhové linie a místy se dokonce rýsují i postavy přecházející z jedné scény do druhé. „Cyborg v latexu“ (Ulrika Kinn Svensson) nebo „Robobůh“ (Darryl E. Woods) jsou klíčovými elementy a inscenací v podstatě provází. Jedním z pohybových klíčů je totiž choreografie robotických pohybů, která připomíná úkony někde mezi kmitáním na montážní lince a přepichováním kabelů v serveru nebo telefonní ústředně. Dualita přirozeného a umělého se dostává i do celkové struktury. Davové scény (např. obraz, ve kterém se všichni v obrovské kostce mačkají jako ve výtahu, případně hrají, že jsou uvěznění v nákupních výlohách) i ty intimnější (velmi zábavné vábení kravaťáka, který se po krátké proměně stává primátem a pokouší se nejapným způsobem vyjádřit, že by s cyborgem Ulriky Svensson rád a dlouho kopuloval) zobrazují, jak technologie mění civilizaci. Nakonec tvůrci přechází k archetypální proměně techniky v božskou bytost, která se z bdělého transformera kropícího olovem své okolí promění v bájného ptáka a jeho spoluhráči mu ze svých těl vytvoří velká křídla.
Ústředními „monolity“ celé produkce jsou zprvu po jevišti roztroušené kovové konstrukce, převážně kvádrové skelety. Aktéři je všelijak natáčí, klopí a vůbec s nimi rafinovaně manipulují. Ve velmi subtilních akcích z nich sestaví vizualizaci zlatého řezu, kterou prolézají, případně je všechny naskládají do sebe podle velikosti a šířky půdorysu. Jakmile jeden z tanečníků začne otáčet nejspodnějším blokem, jeho hrana zachytí roh vyššího, dokud se pomalu neroztočí všechny následující kvádry, což připomíná rozvíjení květu. Podobných variací sestaví během inscenace hned několik. Monumentální hrátky s prostorem se promítají také do zmíněných vyloženě divadelních pasáží. Podélně složené kvádry se proměňují v letištní turnikety, kde se každý z aktérů ve svém jazyce snaží dorozumět s ochrankou, která cestující lustruje právě na základě jejich národnosti. Nakolik tvůrci tušili rychlý vývoj v USA pod Trumpovou vlajkou, těžko soudit, nicméně ultrapravicovému populismu se smějí do obličeje i bez toho.
Jako je inscenace ohromná formou i tématem, špičkovými výkony tanečníků i různorodou melanží z worldmusic frenetických hudebníků, tak je ohromná počtem nadstavovaných závěrů. Inscenace Babel (Words) je ohromný kolos, podobně jako jeho biblický předobraz. Do čím větších výšek se pne, tím se stává křehčím a vratkým. Tvůrci při své ohromné imaginaci a schopnosti vystavět skutečně monumentální obrazy nad situacemi ztrácí kontrolu. Méně je někdy více. I když dramaturgické zaváhání vždy uhladili, rozpačité situace nahradili opět výživně efektními a směle pokračovali dál, přesto v určitých částech už neměli kam obrazy gradovat. Zůstali stát na střeše a čekat na trest boží.
Choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui, Damien Jalet
Design: Antony Gormley
Hudba: Patrizia Bovi, Mahabub Khan, Sattar Khan, Gabriele Miracle, Shogo Yoshii
