Vlámský soubor Ultima Vez je hostem divadla Archa pravidelně každý rok na podzim. I letos se choreograf Wim Vandekeybus se svou skupinou představil českému publiku v několika večerech v rámci festivalu Akcent, který v Arše probíhal od 10. do 27. listopadu. Tentokrát se jednalo trochu o večer pro pamětníky — Ultima přijela s přeobsazenou inscenací In Spite of Wishing and Wanting, která měla premiéru v roce 1999. Kdo ovšem neviděl původní verzi v době jejího vzniku, nemá šanci poznat, že se jedná o choreografii sedmnáct let starou. Působí totiž daleko současněji než většina naší domácí produkce.
Vandekeybus do své choreografie obsadil pouze muže, nejedná se ale o další z řady pojednání na téma „postavení a role muže v dnešní společnosti”, tato otázka zřejmě ani nebyla před sedmnácti lety tolik v kurzu. Přestože se v inscenaci objevují témata, která bychom mohli považovat za mužská (fyzická síla, moc…), pohlaví tanečníků vůbec nemusí být směrodatné pro její vyznění. Absence žen způsobuje pouze to, že nenahlížíme na vztahy mezi performery a priori jako na milostné. Vandekeybus mnohdy vytváří velmi intimní situace, zda jde o muže či ženy ale nehraje roli.
V čem se choreograf vyžívá a co jeho tanečníkům zjevně sedne jsou scény, ve kterých mohou uplatnit svou živočišnost a dravost. Příležitost k tomu dostanou hned za začátku inscenace, kdy s roláky jako udidly v ústech funí, dupou a poskakují jako splašené koně nebo býci, kteří se snaží dostat z ohrady. Tu náznakem tvoří provaz, natažený mezi dvěma muži, kteří ho drží mezi zuby. Snaží se mluvit, ale provaz jim v tom brání. Uprostřed tohoto chaosu se pohybuje „krotitel” s bičem v ruce. Vandekeybus otvírá inscenaci tématem svobody poměrně explicitně a zostra. Náhle ale obrací a mění divokou skupinu mužů v kluky, kteří vzpomínají, čím chtěli být jako malí, což ústí v hloupou hašteřivou hádku. Právě náhlé a časté přechody v náladách a atmosférách vytvářejí dynamickou inscenaci. Nejedná se přitom o zcela od sebe oddělené obrazy. Všichni Vandekeybusovi tanečníci jsou velice výrazní a něčím specifičtí, provokují diváky k tomu, aby mezi nimi hledali svoje favority.
Dalším výrazným tématem je strach, dohnaný do extrému. Tanečníka, navíc nahého a tudíž „vydaného všanc”, musí v jeho hysterii mírnit celá skupina. Trhá baletizol a schovává se pod něj a nakonec vbíhá mezi diváky. Uklidní se opět velice náhle, stačí mu k tomu obléct se do stejné sukně, ve kterých přicházejí ostatní, a splynout s nimi. Skupina polonahých tanečníků v „anticky” laděných kostýmech pak otevírá další téma, kterým je krása těla, obsese vlastním tělem a potřeba ho vystavovat. Vidíme skupinu Adónisů, kteří se nastavují do ladných pozic ve stylu řeckých soch. Klidnou scénu završuje rituál s předáváním světla a energie se vzápětí opět otáčí o 180 stupňů do scény zdivočelých mužů, které ovládla davová psychóza.
V inscenaci se objevují i části s lehce filozofickým podtextem, hlavním výrazovým prostředkem je při nich většinou slovo a často jsou hned ironizovány. Jeden z mužů například hovoří o tom, že až zemře, dá svůj nos psovi a tak pořád ucítí a podobně rozdá všechny části svého těla. Do jeho monologu se zapojuje druhý tanečník, přou se o to, kdo to řekl první, kdo si slova koupil a jsou proto jeho. Na v úvodu zmiňované milostné vztahy také dojde, Vandekeybus k nim přistoupil s jednoduchostí: tanečníci přicházejí na scénu s půlkou pomeranče a hledají tu druhou. Pár, který se najde, pak spolu tančí ploužák. Tanečníci mají na sobě v této scéně černé obleky, tedy kostým jasně definující pohlaví postav. Nahuštěné emoce ale tento fakt zcela potlačí a jak už bylo řečeno, zda se jedná o muže nebo ženy je druhořadé.
Pro Ultimu Vez je typická syrovost, kterou zpravidla podtrhává jen velmi úspornou scénografií. V tomto případě od ní upouští úplně, naopak odhaluje i to, co je běžně skryté za šálou, kabely, vypínače, dveře. Tmavé a industriální prostředí podporuje řev tanečníků, kteří své hlasivky používají skoro stejně intenzivně jako ostatní svaly. V průběhu inscenace jsou na plátno uprostřed scény promítány dva krátké filmy, které částečně navazují na sebe a také na scénu, ve které se tanečníci hádají o kupování slov. Svoji atmosférou ale do celku příliš nezapadají a jsou spíš vyrušením, bez kterého bychom se mohli obejít. Ultima Vez má naštěstí dostatek charismatických performerů, kteří rychle přitáhnou pozornost zpátky k sobě. Wim Vandekeybus má při výběru tanečníků šťastnou ruku, volí si osobnosti, kteří přesně odpovídají naturelu jeho choreografií — jsou divocí, křehcí a se smyslem pro humor. O technické vybavenosti nemluvě. Obávám se, že Vandekeybusova choreografie bude i za dalších sedmnáct let o několik kroků napřed.
Režie, choreografie, scéna: Wim Vandekeybus
Hudba a zvukový design: David Byrne
„FUZZY FREAKY” REMIX DJ Food
Světla: Francis Gahide, Davy Deschepper
Účinkují: Rob Hayden, Eddie Oroyan, Yassin Mrabtifi, Guilhem Chatir, Grégoire Malandain, Luke Jessop, Luke Murphy, Flavio D’Andrea, Knut Vikström Precht, Cheng-An Wu, Baldo Ruiz
