Tanec školám se letos přiblíží veřejnosti o další kroky

foto: archiv Barbory Látolové

foto: archiv Barbory Látolové

Dlou­há léta trva­lo pro­sa­dit Taneč­ní a pohy­bo­vou výcho­vu do škol. I přes­to, že je uzna­ná od roku 2010, je stá­le málo škol a rodi­čů, kte­ré o tom­to pro­gra­mu pro roz­voj kre­a­ti­vi­ty žáků pro­střed­nic­tvím pohy­bu ví. O pro­jek­tu Tanec Ško­lám jsem si poví­da­la s taneč­ni­cí, cho­re­o­gra­f­kou a lek­tor­kou Bar­bo­rou Láta­lo­vou, koor­di­ná­tor­kou pro­jek­tu Tanec ško­lám Mar­ti­nou Fili­no­vou, a s koor­di­ná­tor­kou pro­jek­tu Tanec dětem Luci­ou Račkovou.

Vysvět­le­me jed­no­du­še čte­ná­řům, jaký je roz­díl mezi Taneč­ní pohy­bo­vou výcho­vou a pro­jek­tem Tanec ško­lám?
Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Mno­ho let celý tým lidí usi­lo­val o to, aby byla pro­sa­ze­ná Taneč­ní pohy­bo­vá výcho­va do škol jako voli­tel­ný nebo doplň­ko­vý před­mět. Bojo­va­la za to to celá řada lidí z Dun­can Cen­t­ra, Tan­ce Pra­ha, Vize tan­ce, HAMU,… nera­da bych na něko­ho zapo­mně­la. V roce 2010 se poved­lo ji pro­sa­dit a Taneč­ní pohy­bo­vá výcho­va je nyní zařa­ze­ná v rám­co­vém vzdě­lá­va­cím pro­gra­mu. Tanec ško­lám je způ­sob, jak tuto mož­nost výu­ky ucho­pil Tanec Pra­ha.

Letos nabí­zí­te ved­le kon­ti­nu­ál­ní celo­roč­ní výu­ky na ško­lách, kte­rou vede­te už devá­tý rok, také blo­ko­vou tří­mě­síč­ní výu­ku na jaře a na pod­zim. Jaký je důvod zařa­ze­ní blo­ko­vé výu­ky?
Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Je to nápad pro ten­to rok, pro­to­že jsme chtě­li zvý­šit zájem škol. Je nám líto, že ško­ly pro­jekt nezna­jí, nebo zna­jí, ale neví, jak ho zařa­dit do výuky.

Lucia Rač­ko­vá: Ten­to tří­mě­síč­ní blok je sna­ha Tan­ce Pra­ha zvi­di­tel­nit Taneč­ní pohy­bo­vou výcho­vu a mož­nos­ti, kte­ré dává dětem. Chce­me při­blí­žit, co se v rám­ci toho­to před­mě­tu může udě­lat a jakým způ­so­bem se to děje. Sna­ží­me se zpřístup­nit pohy­bo­vou taneč­ní výcho­vu pro všech­ny děti, ne pou­ze jako voli­tel­ný před­mět pro někte­ré z nich. Roz­hod­ly jsme se pro­vá­zat akti­vi­ty s Mezi­ná­rod­ním dnem tan­ce 28. dub­na 2017. V ten den všech­ny děti, kte­ré se do pro­jek­tu zapo­jí, vyjdou do veřej­né­ho pro­sto­ru v oko­lí své ško­ly, kde se ode­hra­je pre­zen­ta­ce pro­ce­su prá­ce. Nebu­de se jed­nat o vystou­pe­ní, před­sta­ve­ní nebo aka­de­mii, ale o sezná­me­ní s taneč­ní pohy­bo­vou výcho­vou, kte­rá se díky tomu dosta­ne k veřejnosti.

Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Blo­ko­vou výu­ku jsme navrh­li také pro­to, aby to pro uměl­ce bylo prak­tič­těj­ší. Když se má umě­lec zapsat někde na rok, tak ho to ome­zu­je, nemů­že odjet na tur­né apod. To může být jeden z důvo­dů, proč aktiv­ní umě­lec neu­čí nebo učí jen v rám­ci worksho­pů. Kon­ti­nu­ál­ní výu­ka může být ome­zu­jí­cí pro jeho umě­lec­kou pra­xi. Ale na for­má­tu zále­ží lek­tor od lek­to­ra a ško­la od ško­ly. Když se nám ško­la ozve se zájmem o ukáz­ko­vou hodi­nu, tak rádi při­jde­me a lek­to­ra jim může­me vybrat pod­le přá­ní ško­ly a jeho časo­vých mož­nos­tí. Máme lek­to­ry, kte­ří dáva­jí před­nost blo­ko­vé výu­ce, a jiné, kte­ří učí radě­ji celo­roč­ně. Chce­me vyho­vět kaž­dé ško­le, kte­rá má zájem. To je pod­le nás nej­lep­ší cesta.

Jak se hle­da­jí noví lek­to­ři taneč­ní pohy­bo­vé výcho­vy?
Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Když jsme shá­ně­li lek­to­ry jako náhra­du, tak bylo těž­ké něko­ho najít, pro­to­že taneč­ní­ci a cho­re­o­gra­fo­vé o pro­jek­tu moc nevě­dí, mají oba­vy, nebo vní­ma­jí lek­to­ro­vá­ní dětí jako pod­řad­nou prá­ci. V naší zemi bohu­žel pla­tí stig­ma, že pokud jde­te učit, tak je to pro­to, že jste neu­spěl jako umě­lec. Lek­to­ro­vá­ní dětí je vní­má­no ješ­tě hůře než uče­ní dospě­lých. V západ­ních a sever­ských zemích má při­tom spo­lu­prá­ce uměl­ce a žáků na ško­lách dlou­ho­le­tou tra­di­ci. Bel­gie, Fran­cie, Němec­ko, Nizo­ze­mí, celá Skan­di­ná­vie, Bri­tá­nie mají svůj vlast­ní model i meto­dy výu­ky, pořá­da­jí festivaly.

Mar­ti­na Fili­no­vá: V led­nu pořá­dá­me semi­nář pro ty, kte­ří by se chtě­li stát lek­to­ry. Pře­dá­me jim naše zku­še­nos­ti a poznatky. Zážit­ko­vě-meto­dic­ký semi­nář se bude konat 16. až 19. led­na 2017.

Lucia Rač­ko­vá: Nový lek­tor bude pomoc­ný lek­tor stá­va­jí­cím lek­to­rům během tří­mě­síč­ní­ho blo­ku výu­ky. Tím­to pro­ce­sem se „vyu­čí“. Není mož­né se nau­čit jinak než samot­ným uče­ním. Tak chce­me nové zájem­ce podpořit.

Co by pro­jek­tu v tuto chví­li pomoh­lo pod­le Vás nej­ví­ce?
Lucia Rač­ko­vá: Odva­ha škol.

Mar­ti­na Fili­no­vá: Infor­mo­va­nost rodi­čů, že tu jsou tyto mož­nos­ti. Oni by to pro své děti urči­tě chtěli.

Pohy­bo­vá taneč­ní výu­ka je pro­ti­klad k těles­né výcho­vě zamě­ře­né na dosa­ho­vá­ní výko­nů. Je to sebe­po­zná­va­cí pro­ces skr­ze pohyb, roz­ví­jí sou­stře­dě­ní, úctu k dru­hým, komu­ni­ka­ci a mno­ho dal­ších doved­nos­tí a schop­nos­tí. Jaké jsou zpět­né vaz­by rodi­čů dětí, kte­ré tím pro­šly?
Bar­bo­ra Láta­lo­vá: V pro­jek­tu Tanec ško­lám se v rám­ci fes­ti­va­lu TANEC DĚTEM kona­la závě­reč­ná pre­zen­ta­ce v diva­dle Ponec. Děti ze škol, kde pro­bí­ha­la celo­roč­ní výu­ka TPV (taneč­ní a pohy­bo­vá výcho­va), sem (do diva­dla Ponec, pozn. red.) při­šly dopo­led­ne. Měly zde díl­nu s cho­re­o­gra­fem a taneč­ní­ky a vět­ši­nou se potka­ly s dět­mi z jiné ško­ly, kte­ré pro­šly s jiným lek­to­rem podob­ným pro­ce­sem. Cílem bylo setká­ní dětí a uměl­ců a for­mou hra­vé díl­ny tak spo­leč­ně při­pra­vit večer­ní pre­zen­ta­ci pro rodi­če. Dopo­led­ne děti strá­vi­ly v Pon­ci se svý­mi lek­to­ry TPV, hudeb­ní­ky kore­pe­ti­to­ry a navíc jako bonus i s taneč­ní­ky, kte­ří ve svém před­sta­ve­ní pra­co­va­li se stej­ný­mi prin­ci­py nebo si klad­li stej­nou otáz­ku při tvor­bě taneč­ní­ho před­sta­ve­ní. My všich­ni lek­to­ři jsme s těmi­to prin­ci­py z před­sta­ve­ní také pra­co­va­li posled­ní dva měsí­ce s dět­mi na ško­lách. Večer­ní pre­zen­ta­ce pro rodi­če spo­jo­va­la děti i pro­fe­si­o­nál­ní taneč­ní­ky. Ti tak měli mož­nost vzá­jem­né kon­fron­ta­ce a pro někte­ré rodi­če se tato pre­zen­ta­ce sta­la prv­ním setká­ním se sou­čas­ným tan­cem. Rodi­če byli nad­še­ní z toho, že jsou v diva­dle a vidí své děti na jeviš­ti, to je vel­ký bonus. Jako moti­va­ce to krás­ně fun­go­va­lo. Nese­cvi­čo­va­li jsme s nimi žád­ný for­mát, my jsme jen pra­co­va­li s růz­ný­mi prin­ci­py, neří­di­li jsme cho­re­o­gra­fii se slo­vy: „Ty jdeš tam…“ Děti sem při­šly a dosta­ly „nástro­je“ pohy­bo­vých prin­ci­pů a za dopo­led­ne jsme s nimi tady dohro­ma­dy něco při­pra­vi­li. Nebyl na ně vyví­je­ný tlak, že by si muse­ly něco zapa­ma­to­vat, tak jsme to nechtě­li. Šlo o hra­vé setkání.

Mají díky tomu men­ší tré­mu?
Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Je to roz­hod­ně men­ší tré­ma. Ale pro­to­že jsou v diva­dle, tak ve chví­li, kdy se na ně začne sví­tit, tak ji mají, ale je to pod­le mě ta „pozi­tiv­ní tré­ma“. Když to skon­či­lo, tak byly šťast­né, že byly na jeviš­ti, že se na ně díva­lo téměř sto lidí. Když při­jdu učit dal­ší rok, tak se mě pta­jí: „Bude­me zase v tom Pon­ci?“. Nebo sly­ší slo­vo Ponec a ví, o co jde. Utvá­ří si tak vztah k diva­dlu a k tan­ci. Pro­to si mys­lím, že je výho­da, když je učí taneč­ník. Mají to spo­je­né s umě­lec­kým pohle­dem a ne s vyučováním.

Jaké reak­ce slý­chá­vá­te na ško­lách?
Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Ve ško­le jsou lec­kdy názo­ry, že se děti mís­to tělo­cvi­ku nebo mís­to uče­ní válí na zemi, sly­še­la jsem také, že si „válí šunky“.

Mar­ti­na Fili­no­vá: Že nema­jí pořád­ný tělocvik.

Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Pro­to­že někdy dojde k tomu, že jim na pohy­bo­vou výcho­vu vez­mou jed­nu hodi­nu tělo­cvi­ku a mají ho tedy jen jed­nou týd­ně. Což není dob­ře. Ale mys­lím si, že když to trvá jen dva měsí­ce, tak to neva­dí. Zále­ží na roz­hod­nu­tí uči­te­le, ale měl by to být samo­stat­ný před­mět navíc. Pro­to­že když jim vez­mou hodi­nu z tělo­cvi­ku, tak si děti žáda­jí, že chtě­jí hrát fot­bal nebo tenis, pro­to­že jim ta jed­na hodi­na tělo­cvi­ku chy­bí. Děti se potře­bu­jí hýbat a ne celý den sedět. Nedi­vím se, že když děti při­jdou do tělo­cvič­ny, tak potře­bu­jí běhat, ská­kat, bít se, mají obrov­ský pře­by­tek ener­gie ze seze­ní. Někte­ré jsou schop­né to kon­t­ro­lo­vat a jiné ne. Asi je to hor­ší u dětí, kte­ré to kontrolují.

Mar­ti­na Fili­no­vá: Ten­to před­mět byl schvá­le­ný v oblas­ti umě­ní a kul­tu­ra, ale přes­to se časo­vá dota­ce čas­to čer­pá z těles­né výcho­vy. Jsou to dva pro­ti­kla­dy, kte­ré se tu stře­tá­va­jí. Je to dané pro­sto­rem, pro­to­že je vhod­né vést taneč­ní pohy­bo­vou výcho­vu v tělo­cvič­ně. Ale smy­sl pro­jek­tu není ome­zit spor­tov­ní akti­vi­ty a dát jim mís­to toho kre­a­tiv­ní pohy­bo­vou výu­ku. Časo­vé dota­ce by se měly čer­pat z oblas­ti umě­ní a kul­tu­ry, kde ty časo­vé dota­ce jsou, jen zatím nejsou prak­tic­ké zku­še­nos­ti. To je jeden z pro­blé­mů, se kte­rý­mi se setkáváme.

V čem je pod­le Vás nej­vět­ší pří­nos Taneč­ní pohy­bo­vé výcho­vy?
Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Mys­lím si, že tanec je tu pro­to, aby se děti, kte­ré se ve ško­le nedo­ká­žou pro­sa­dit, moh­ly pro­je­vit v taneč­ní pohy­bo­vé výcho­vě. Tanec jim to umož­ní. Je to obrov­ský roz­díl. Říka­jí nám to uči­te­lé, vidí­me to my, lek­to­ři. Jsme pře­kva­pe­ní, že děti, kte­ré dle kla­sic­kých škol­ních para­me­t­rů „straš­ně zlo­bí“, nebo nao­pak nikdy ve ško­le nepro­mlu­ví, úpl­ně vykve­tou během hodin taneč­ní pohy­bo­vé výcho­vy, pro­to­že dosta­ly pozor­nost. Zpět­ných vazeb od uči­te­lů máme spoustu.

Kdo jsou zájem­ci o to stát se lek­to­ry taneč­ní pohy­bo­vé výcho­vy? Nazna­či­la jste, že to jsou peda­go­go­vé s taneč­ní zku­še­nos­tí, hlá­sí se v tuto chví­li taneč­ní­ci méně?
Mar­ti­na Fili­no­vá: Je to zají­ma­vá sku­teč­nost, že taneč­ní­ci na výzvu až tak nere­a­go­va­li. Více peda­go­go­vé, kte­ří půso­bí ve ško­lách nebo vedou něja­ké kur­zy. To je zají­ma­vý fakt, kte­rý svěd­čí o tom, že taneč­ní­ci nema­jí dosta­tek infor­ma­cí, mají urči­té zábra­ny, nebo nema­jí zájem o ten­to projekt.

Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Mys­lím, že se to spo­ju­je s tím, že nám taneč­ní­kům chy­bí peda­go­gic­ká schop­nost. Jít učit do ško­ly je úpl­ně něco jiné­ho, než když se učí na základ­ní umě­lec­ké ško­le nebo na kon­zer­va­to­ři. Ve ško­le jsou úpl­ně jiné potře­by, jak s dět­mi pra­co­vat, jsou to děti, kte­ré si to nevo­lí dob­ro­vol­ně, kte­ré mají pocit, že tanec není pro klu­ky, že je jen pro hol­ky, je to jen balet, jen hip hop, a tak dále… Mys­lím, že pro­to může mít řada taneč­ní­ků zábra­ny, že nema­jí peda­go­gic­kou pra­xi, pro­to­že to je ve ško­le a je to spo­je­né se vzděláváním.

Tyto zábra­ny mohou odpad­nout díky tomu, že pro ně pořá­dá­te led­no­vý semi­nář a pak budou pří­tomní na hodi­nách jako pomoc­ní lek­to­ři během tří­mě­síč­ní­ho výu­ko­vé­ho blo­ku?
Bar­bo­ra Láta­lo­vá: Ano, mys­lím, že je to může bavit. Kdy­bych váha­la a nevě­dě­la jsem, tak bych se šla podí­vat, a tepr­ve pak bych vědě­la, o co se jed­ná. Když byly v Pon­ci pre­zen­ta­ce té prá­ce s dět­mi, tak se při­šlo podí­vat jen málo taneč­ní­ků. Kdy­by vidě­li, že výsle­dek není secvi­če­ná taneč­ní cho­re­o­gra­fie, tak by hned vědě­li, o co jde při lek­cích. Zábra­ny by zmizely.

Lucia Rač­ko­vá: Zís­ka­ly by — slo­vem, kte­ré je teď tak zpro­fa­no­va­né ale zásad­ní — zku­še­nost s tou­to výukou.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Kateřina Vlčková

Vystudovala divadelní vědu na FF UK, absolvovala stáž ve výzkumném centru Rirra21 ve Francii a propagovala české umělce na zahraničních konferencích věnovaných novému cirkusu. Jako první česká publicistka byla vybraná na mezinárodní rezidenci Unpack the Arts. Dlouhodobě spolupracovala se studentskou platformou RozRazil online a Fřesh Fľesh. Psala recenze, rozhovory a reportáže pro Cirqueon a Kulturissimo. V současnosti je redaktorka, překladatelka a copywriterka na volné noze.