Cube — junior Laterny Magiky

Insce­na­ce Kou­zel­ný cir­kus Eval­da Schor­ma, pro­fi­lo­vé dílo Later­ny Magi­ky, sla­vi­la na pře­lo­mu roku 2016 a 2017 čty­ři­cá­té naro­ze­ni­ny. V jeden­a­dva­cá­tém sto­le­tí jako by však pro Later­nu Magi­ku, jako tvůr­čí prin­cip, neby­li tvůr­ci. Vznik­lo jen něko­lik málo děl, kte­ré se (někte­ré vzdá­le­ně) k odka­zu Jose­fa Svo­bo­dy při­hlá­si­ly. Mezi nimi byla napří­klad insce­na­ce Anti­kó­dy z roku 2013 v režii Bra­ňo Mazúcha a cho­re­o­gra­fii Věry Ondra­ší­ko­vé. Prá­vě tady stej­ně tak jako v Kou­zel­ném cir­ku­su tan­či­li Ště­pán Pechar i David Strán­ský, kte­ří spo­lu s vedou­cím umě­lec­ké­ho sou­bo­ru Later­ny Magi­ky Pavlem Knollem sto­jí za novým pro­jek­tem CUBE.

Čty­ři páry, jejichž kos­týmy jsou ladě­ny do víno­vé, mod­ré a hně­dé bar­vy, ote­vřou insce­na­ci stan­dard­ní­mi vari­a­ce­mi con­tem­po­ra­ry tech­ni­ky. Vyu­ží­va­jí pohy­bo­vá ome­ze­ní a mož­nos­ti, kte­ré nabí­zí lehce zešik­me­ná bílá čtver­co­vá plo­cha, jež sví­tí v okol­ní tem­no­tě. Sklu­zy, pře­va­ly, part­ne­ři­na. Pozvol­na se začí­na­jí při­dá­vat dal­ší for­my. Pro Later­nu cha­rak­te­ris­tic­ké fil­mo­vé pro­jek­ce pro­po­je­né s akč­ní slož­kou dopl­ňu­je prá­ce s nový­mi tech­no­lo­gi­e­mi, napří­klad map­pin­gem. Motiv, kte­rý na nás vyku­ku­je na kaž­dém rohu, je ona cube — kost­ka v řadě vari­an­tách.
Hned v úvo­du při­chá­zí posta­va, kte­rá má hla­vo­vou mas­ku Rubi­ko­vy kost­ky. Na jevišt­ní plo­še se jak na pro­jekč­ním plát­ně míha­jí počí­ta­čo­vé gra­fi­ky plné čtver­ců a plo­šek. V jed­né z pro­jek­cí pak nápa­di­tě dojde i na čtver­co­vé fou­ka­né tva­rov­ky, typic­ký znak fasády Nové scé­ny, kte­rou navr­hl archi­tekt Karel Prager. Zají­ma­vou sou­vis­los­tí je, že sou­těž na dostav­bu Nové scé­ny na začát­ku osm­de­sá­tých let původ­ně vyhrál prá­vě Josef Svo­bo­da, nako­nec byl však stav­bou pově­řen Prager.

Při pře­mýš­le­ní o Cube a Prage­ro­vi mě vedou aso­ci­a­ce k jiným audi­o­vi­zu­ál­ním pro­jek­tům, jako byl napří­klad SPAM — Karel Gott Prager Vla­di­mí­ra 518, Ondře­je Andě­ry a Davi­da Vrbí­ka, (audi­o­vi­zu­ál­ní­mu pro­jek­tu, kte­rý jsme vidě­li v Národ­ním muzeu v říj­nu 2016), nebo jiným insce­na­cím sku­pi­ny TOW — zejmé­na pak Pet­ry Haue­ro­vé a ze sou­čas­né­ho tan­ce pak mož­ná také k pro­jek­tům Věry Ondra­ší­ko­vé. Pokud máme všech­no toto jako divá­ci za sebou, jsme lač­ní po sil­ném na smys­ly úto­čí­cím a naše vědo­mí matou­cím pří­va­lu nových tech­no­lo­gií. To nás ale v Cube neče­ká. Jde spí­še o jed­not­li­vé drob­né nápa­dy, poku­sy, ilu­ziv­ní fór­ky, let­mé zkou­má­ní jak lze pro­jek­ci pro­po­jit s pohy­bu­jí­cím se performerem.

Tře­ba, když se odha­lu­je trik čer­né­ho kabi­ne­tu. Čer­ně odě­ní per­for­me­ři, kte­ří běž­ně na čer­né plo­še nejsou vidět, zatím­co svět­lé objek­ty, kte­ré drží ano, se tady pro­chá­zí v čer­ných celo­tě­lo­vých kos­tý­mech na nasví­ce­né čás­ti jeviš­tě. V dal­ší scé­ně ute­če taneč­ní­ko­vi jeho stín (trik vytvo­ře­ný pro­jek­cí). Jiná posta­va jako­by pada­la vol­ným pádem po zádech do tem­né hlu­bi­ny. Prav­dě­po­dob­ně jí však chy­ta­jí prá­vě ruce per­for­me­rů v čer­ném. Samo­zřej­mě jsou pro divá­ka nej­pře­kva­pi­věj­ší momen­ty ty, kdy si přes­ně nedo­ká­že vysvět­lit, jak to či ono fun­gu­je. Pro mě byla tako­vou zda­ři­lou pasá­ží sek­ven­ce, kdy se taneč­ník pla­zí po bři­še po jeviš­ti, záro­veň se jeho pohyb obje­vu­je v pro­jek­ci na plát­ně, tady je ale při­le­pe­ný na plášť Nové scé­ny a vylé­zá vzhů­ru. Před­ve­de­ní pohy­bů je při­tom dokonalé.

Tro­chu jako z jiné­ho svě­ta půso­bí do taneč­ních pasá­ží kome­di­ál­něj­ší líbi­vá tak tro­chu do gro­tes­ky sty­li­zo­va­ná diva­del­ní pasáž zami­lo­va­né dvo­ji­ce, kte­ré na domlu­vu ran­de přes ese­mes­ky sta­čí jen emo­ti­ko­ny. Jako bychom jim vidě­li na dis­plej mobil­ní­ho tele­fo­nu, obrá­zek láhve vína a záho­ny smaj­lí­ků vidí­me opět v projekci.

Hud­ba Jana Šik­la — ačko­li také čer­pá z růz­ných inspi­ra­cí, insce­na­ci drží pohro­ma­dě. Počí­ta­čo­vá hud­bu stří­da­jí sni­vé smyč­ce a celý hudeb­ní tok se stá­vá met­ro­no­mem díla. Přes­to se však dyna­mi­ka insce­na­ce někdy roz­pa­dá a divák má chví­le­mi pocit, že se nic neděje.

Moder­ní syn­te­tic­ké diva­dlo, kte­ré je ješ­tě k tomu zalo­že­no na ilu­zi, je vel­kým sous­tem. Vše musí sto­pro­cent­ně fun­go­vat, aby se jevišt­ní for­my smys­lu­pl­ně pro­lí­na­ly a ilu­ze byla uvě­ři­tel­ná. Musím říci, že obdi­vu­ji odva­hu, se kte­rou se mla­dí taneč­ní­ci do pro­jek­tu pus­ti­li. Stej­ně tak oce­ňu­ji, jak roz­ví­jí zku­še­nos­ti, kte­ré načer­pa­li při před­cho­zích setká­ních s audi­o­vi­zu­ál­ní­mi pro­jek­ty. A roz­hod­ně klad­ně hod­no­tím, že pro někte­ré tan­cem nepo­lí­be­né divá­ky Later­ny Magi­ky, vytvá­ří osvě­to­vé a jem­né setká­ní se sou­čas­ným tan­cem. Věř­me, že odstar­to­va­li linii dal­ších a zku­še­nost­mi vyzrá­lej­ších Cube.

Režie: Pavel Knolle
Scé­nář: Pavel Knolle, Ště­pán Pechar, David Strán­ský
Scé­na a kos­týmy: Pavel Knolle
Cho­re­o­gra­fie: Ště­pán Pechar, David Strán­ský
Hud­ba: Jan Šikl
Dra­ma­tur­gie: Jan Tošov­ský
Pro­jek­ce, map­ping: Jan Hla­dil, Fran­ti­šek Pechá­ček
Asi­s­tent cho­re­o­gra­fie: Zuza­na Heré­ny­i­o­vá
Kame­ra: Marek Bro­žek
Střih: Marek Brožek