Kdysi dávno jsem slyšela příběh o ženě, která měla schopnost vidět na jiných ženách, zdali v minulosti prodělaly potrat. Když se na ně prý podívala, viděla otisky těchto nenarozených bytostí na jejich krku. Přesně tento mrazivý pocit ve mně vyvolala první část inscenace Pokusná osoba interpretky Silke Grabinger.
Je ticho, na prázdném jevišti osvětleném červenými reflektory leží hrouda plastových panenek a k mému překvapení se začíná hýbat. Je v ní tělo? Je v ní více těl? Je v ní žena. Žena nesoucí na sobě tíhu i komiku, kterou tělíčka částečně odpadávajících panenek mohou asociovat. V tichu proběhne deset minut, kdy se performenka valivými a zdánlivě neohrabanými pohyby potácí po jevišti a dává divákovi absolutní svobodu výkladu výrazné vizuální složky – jejího kostýmu. Pokus o vcítění se nebo pochopení, zcizí hlasitá hudba a tělový trans připomínající stav, který jsou schopni vyvolat šamani rituálním tancem. A co znamenají panenky? Nesmyslné estetické či sociální vzory, jež jsou nám vštěpovány od dětství? Nevím a nevadí mi to.
Inscenace není výhradně tanečního nebo pohybového charakteru, což se projevuje především v následujících dvou částech, kdy interpretka začíná hrát a využívat parodovaných póz hollywoodské modelíny, která je prostě „beautiful“. Není zcela parné, je-li to, co se stane potom předem připravený záměr nebo jestli čerpá z místa a momentálního impulzu. Ale do publika najednou vstoupí žena, která ještě před chvíli stála za pomyslnou rampou jeviště. Do značné míry odhalí své tělo a dá jej všanc. Svěří jej do rukou neznámých diváků a ti její důvěru oplácí tím, že ji bez úhony snesou jako zpěváka na rockovém koncertě zpět dolů. Prostřednictvím této akce naváže kontakt a zajistí si tak pozornost i zájem diváka poslouchat její (dost možná autentický a osobní) příběh. Příběh tanečnice a herečky ve slavném lasvegaském souboru Cirque du Soleil, kde gesto musí být tak velké, aby bylo vidět až ze sto padesáté řady, konkurence nezná bratra a technická náročnost prováděných triků nemá horní hranici. Takže už například v jistou chvíli není možné se fyzicky rovnat mladším kolegům nebo někomu, kdo bere kariéru přes „horizontální polohu vleže“ na šéfovském kanapi.
Ačkoli je lidské tělo něco velmi přirozeného a něco, co důvěrně známe, neustále jeho odhalení (zvláště pak obnažení určitých částí ženského těla) uchvacuje. Silke Grabinger neustále balancuje na hraně prožívání a rušení prožitku zcizovacími prostředky (například vystupováním z role). V poslední části přichází téměř nahá a kouříc cigaretu před zraky diváků potře své tělo černou barvou. Začíná se pokoušet o něco, co se jí nedaří, s obrovskou vůlí se snaží překonat neúspěch a tyto pohyby zkouší provádět dál až do fyzického vyčerpání doprovázeného přerývavým dechem. To přeruší až nepříjemný hluk a tma, v níž sugestivnost nádherného ženského těla zmizí. Stane se z něj hnutí neschopná „použitá“ tělesná schránka, jež svůj úkol splnila a už možná nikdy nevstane.
Inscenace je původně experimentem jedenácti na sobě nezávislých choreografů, z nichž čtyři bylo možné v rámci festivalu BAZAAR vidět (Anne Juren, Philippe Riera/Superamas, Oleg Soulimenko, Dave St-Pierre). Zkoumají hranice osobní svobody, stejně tak ale mohou vyprávět o životě jedné (ne)obyčejné ženy a skrze ni dávají na vědomí, v jaké společnosti žijeme my sami.