White bitch, black bitch, what is a bitch and who is the bitch right now?

Kdy­si dáv­no jsem sly­še­la pří­běh o ženě, kte­rá měla schop­nost vidět na jiných ženách, zda­li v minu­los­ti pro­dě­la­ly potrat. Když se na ně prý podí­va­la, vidě­la otis­ky těch­to nena­ro­ze­ných bytos­tí na jejich krku. Přes­ně ten­to mra­zi­vý pocit ve mně vyvo­la­la prv­ní část insce­na­ce Pokus­ná oso­ba inter­pret­ky Sil­ke Grabinger. 

Je ticho, na prázd­ném jeviš­ti osvět­le­ném čer­ve­ný­mi reflek­to­ry leží hrouda plas­to­vých pane­nek a k mému pře­kva­pe­ní se začí­ná hýbat. Je v ní tělo? Je v ní více těl? Je v ní žena. Žena nesou­cí na sobě tíhu i komi­ku, kte­rou tělíč­ka čás­teč­ně odpa­dá­va­jí­cích pane­nek mohou aso­ci­o­vat. V tichu pro­běh­ne deset minut, kdy se per­for­men­ka vali­vý­mi a zdán­li­vě neo­hra­ba­ný­mi pohy­by potá­cí po jeviš­ti a dává divá­ko­vi abso­lut­ní svo­bo­du výkla­du výraz­né vizu­ál­ní slož­ky – její­ho kos­tý­mu. Pokus o vcí­tě­ní se nebo pocho­pe­ní, zci­zí hla­si­tá hud­ba a tělo­vý trans při­po­mí­na­jí­cí stav, kte­rý jsou schop­ni vyvo­lat šama­ni ritu­ál­ním tan­cem. A co zna­me­na­jí panen­ky? Nesmy­sl­né este­tic­ké či soci­ál­ní vzo­ry, jež jsou nám vště­po­vá­ny od dět­ství? Nevím a neva­dí mi to.

Insce­na­ce není výhrad­ně taneč­ní­ho nebo pohy­bo­vé­ho cha­rak­te­ru, což se pro­je­vu­je pře­de­vším v násle­du­jí­cích dvou čás­tech, kdy inter­pret­ka začí­ná hrát a vyu­ží­vat paro­do­va­ných póz holly­wo­od­ské mode­lí­ny, kte­rá je pros­tě „beau­ti­ful“. Není zce­la par­né, je-li to, co se sta­ne potom pře­dem při­pra­ve­ný záměr nebo jest­li čer­pá z mís­ta a momen­tál­ní­ho impul­zu. Ale do pub­li­ka najed­nou vstou­pí žena, kte­rá ješ­tě před chví­li stá­la za pomy­sl­nou ram­pou jeviš­tě. Do znač­né míry odha­lí své tělo a dá jej všanc. Svě­ří jej do rukou nezná­mých divá­ků a ti její důvě­ru oplá­cí tím, že ji bez úho­ny sne­sou jako zpě­vá­ka na rocko­vém kon­cer­tě zpět dolů. Pro­střed­nic­tvím této akce navá­že kon­takt a zajis­tí si tak pozor­nost i zájem divá­ka poslou­chat její (dost mož­ná auten­tic­ký a osob­ní) pří­běh. Pří­běh taneč­ni­ce a hereč­ky ve slav­ném lasve­gaském sou­bo­ru Cirque du Soleil, kde ges­to musí být tak vel­ké, aby bylo vidět až ze sto pade­sá­té řady, kon­ku­ren­ce nezná bra­t­ra a tech­nic­ká nároč­nost pro­vá­dě­ných tri­ků nemá hor­ní hra­ni­ci. Tak­že už napří­klad v jis­tou chví­li není mož­né se fyzic­ky rov­nat mlad­ším kole­gům nebo něko­mu, kdo bere kari­é­ru přes „hori­zon­tál­ní polo­hu vle­že“ na šéfov­ském kanapi.

Ačko­li je lid­ské tělo něco vel­mi při­ro­ze­né­ho a něco, co důvěr­ně zná­me, neu­stá­le jeho odha­le­ní (zvláš­tě pak obna­že­ní urči­tých čás­tí žen­ské­ho těla) uchva­cu­je. Sil­ke Gra­bin­ger neu­stá­le balan­cu­je na hra­ně pro­ží­vá­ní a ruše­ní pro­žit­ku zci­zo­va­cí­mi pro­střed­ky (napří­klad vystu­po­vá­ním z role). V posled­ní čás­ti při­chá­zí téměř nahá a kou­říc ciga­re­tu před zra­ky divá­ků potře své tělo čer­nou bar­vou. Začí­ná se pokou­šet o něco, co se jí neda­ří, s obrov­skou vůlí se sna­ží pře­ko­nat neú­spěch a tyto pohy­by zkou­ší pro­vá­dět dál až do fyzic­ké­ho vyčer­pá­ní dopro­vá­ze­né­ho pře­rý­va­vým dechem. To pře­ru­ší až nepří­jem­ný hluk a tma, v níž suges­tiv­nost nád­her­né­ho žen­ské­ho těla zmi­zí. Sta­ne se z něj hnu­tí neschop­ná „pou­ži­tá“ těles­ná schrán­ka, jež svůj úkol spl­ni­la a už mož­ná nikdy nevstane.

Insce­na­ce je původ­ně expe­ri­men­tem jede­nác­ti na sobě nezá­vis­lých cho­re­o­gra­fů, z nichž čty­ři bylo mož­né v rám­ci fes­ti­va­lu BAZAAR vidět (Anne Juren, Phi­lip­pe Riera/Superamas, Oleg Sou­li­men­ko, Dave St-Pierre). Zkou­ma­jí hra­ni­ce osob­ní svo­bo­dy, stej­ně tak ale mohou vyprá­vět o živo­tě jed­né (ne)obyčejné ženy a skr­ze ni dáva­jí na vědo­mí, v jaké spo­leč­nos­ti žije­me my sami.