Veronští milenci s klaunským srdcem

Romeo a Juliue s čer­ve­ný­mi nosy? Mon­te­ko­vé a Kapu­le­ti nako­pá­va­jí­cí se do zad­nic? Nic tako­vé­ho, i když sou­čas­ná klauné­rie není ve své gro­tesk­nos­ti o nic míň zesměšňu­jí­cí a kru­tá. Nao­pak. Odha­lo­vá­ní inti­mi­ty a paro­do­vá­ní emo­cí jdou víc na tělo – klau­nům i divá­kům. Aby reži­sér Daniel Gul­ko svlé­kl z kůže „až k závrat­né­mu sou­kro­mí” nyněj­ší stu­den­ty 3. roč­ní­ku Ate­li­é­ru fyzic­ké­ho diva­dla Diva­del­ní fakul­ty JAMU, sáhl po nej­slav­něj­ší milost­né tragé­dii všech dob. Z vari­a­cí na téma lás­ky, nená­vis­ti, žár­li­vos­ti, hle­dá­ní a zpo­chyb­ňo­vá­ní iden­ti­ty vznik­la během worksho­pu autor­ská insce­na­ce Cha­os srd­ce. V Pra­ze se před­sta­vi­la začát­kem dub­na v diva­dle Alfred ve Dvoře.

Tra­dič­ní postu­py klauné­rie, pan­to­mi­my a gro­tes­ky jsou v insce­na­ci vari­o­vá­ny a pro­po­jo­vá­ny do bar­vi­té kari­ka­tu­ry s názna­kem cynic­ké­ho úškleb­ku. Ame­ri­čan Daniel Gul­ko (umě­lec­ký ředi­tel cir­ku­so­vé sku­pi­ny Cahin-Caha) říká, že vedl stu­den­ty k vytvo­ře­ní vlast­ních klaun­ských postav a pro­zkou­má­vá­ní témat inti­mi­ty a emo­cí. Zná­má tragé­die a její hrdi­no­vé poslou­ži­li jako inspi­ra­ce k roze­hrá­vá­ní jak emo­cí, tak impul­zů a situ­a­cí. Její děj by se ovšem v řetě­ze­ní výstu­pů, vlo­že­ných mezi úvod­ní pro­log a hro­ma­du mrt­vol v závě­ru, hle­dal asi marně.

Nepře­hléd­nu­tel­ná sna­ha pro­ta­go­nis­tů, obje­vo­vat na zákla­dě nau­če­né­ho „řemes­la” vlast­ní způ­sob herec­ké­ho vyjá­d­ře­ní, začí­ná u modi­fi­ko­va­ných typů. Před opo­nuz barev­ných záplat­na­stou­pí devět posta­vi­ček a s nalé­ha­vou pozor­nos­tí si pro­hlí­že­jí divá­ky. Co typ, to ori­gi­nál, přes­to máte pocit, že je odně­kud zná­te. Když začnou hlás­ko­vat jmé­no Shake­spea­re a slov­ní­mi aso­ci­a­ce­mi se posou­va­jí od ang­lič­ti­ny přes fran­couz­šti­nu k výkři­kům „Piz­za!” nebo „Gran­di­os­so!”, upo­zor­ní na základ­ní sta­veb­ní kame­ny své moder­ní klauni­á­dy: kome­dii dell´arte, alž­bě­tin­ské a jar­ma­reč­ní diva­dlo. Kos­týmy výtvar­ní­ka Sta­ni­sla­va Cibul­ky ve sty­lu „co second hand dal”, roz­lič­né paru­ky, pokrýv­ky hla­vy a expre­siv­ní barev­né líče­ní do sty­li­zo­va­ných masek s růz­ně tva­ro­va­ný­mi umě­lý­mi nosy daly vznik­nout Quan­tu­so­vi, Krumple, Milán­ko­vi, Ger­be­ře a dal­ším, nave­nek neza­mě­ni­tel­ným, leč v sebe inter­pre­ta­ci roz­po­ru­pl­ným charakterům.Tabulky se jmé­ny zne­přá­te­le­ných rodů, Romea, Julie, Pari­se a neut­rál­ní­ho Páte­ra, si pro­ta­go­nis­té roz­da­jí a zavě­sí na krk. Záhy však dochá­zí k pře­roz­dě­lo­vá­ní a cha­o­su. Romeů a Julií je tu něko­lik, včet­ně dvo­ji­ce, sty­li­zo­va­né do gro­tesk­ní­ho trpas­li­čí­ho páru. Tere­za Siko­ro­vá (Romeo) má díky kos­tý­mu vze­zře­ní bizar­ní­ho popa, Julie Jazmí­ny Pik­to­ro­vé s kože­ši­no­vou čap­kou a nadý­cha­nou suk­ní jako­by pat­ři­la k něja­ké­mu sever­ské­mu etni­ku. Vik­tor Čer­nic­ký a Voj­těch Hří­bek, prv­ní typ muš­ke­tý­ra a dru­hý slu­hy, nao­pak role stří­da­jí. Kaba­ret­ní akcent vná­ší na scé­nu figu­rant­ka se str­nu­lým úsmě­vem a neo­sob­ním pohle­dem upře­ným do hle­diš­tě. Eka­te­ri­na Plech­ko­va mění mecha­nic­ký­mi pohy­by demon­stra­tiv­ní pózy a vystu­pu­je jako „cedu­lář­ka” z avant­gard­ní revue. Ke kaba­re­tu odka­zu­je vze­zře­ním á la tři­cá­tá léta i roz­tr­ži­tá Julie v čer­ve­ném župán­ku s peřím (Sil­vie Kude­lo­vá). Una­ve­ná čeká­ním zane­chá nápad­ní­ky jejich sou­bo­jům a s roze­chvě­los­tí sta­ré pan­ny neob­rat­ně koke­tu­je s bube­ní­kem. Pavel Fajt ryt­mi­zu­je insce­na­ci živou hud­bou s elek­tro­nic­kým pod­kla­dem pří­mo na jeviš­ti a občas coby zci­zu­jí­cí ele­ment zare­a­gu­je na her­ce, tře­ba i výmě­nou tym­pá­nů za sesta­vu růz­ných drob­ných nástro­jů pro sub­til­něj­ší výraz ve sty­lu etno.

Na čer­né scé­ně se sehrá­va­jí etu­dy, klaun­ská čís­la a sólo výstu­py. Díky kom­bi­na­ci žánrů, tech­nik a masek vzni­ká atmo­sfé­ra pou­ti, manéže, diva­dla i kaba­re­tu v jed­nom. Milost­né city a utr­pe­ní ilu­stru­jí klauni­roz­ma­ni­tý­mi způ­so­by — zašpun­to­va­ná ústa, vzá­jem­né ocu­cá­vá­ní pal­ců na rukou i nohou, nasa­ze­ní 3D brý­lí… Nená­sil­ně se stří­da­jí v úlo­hách akté­rů a sta­fá­že, mizí a obje­vu­jí se zpo­za čer­né opo­ny a na zákla­dě humor­né aso­ci­a­ce při­ná­še­jí vše­mož­né vari­an­ty vybra­né­ho před­mě­tu, aby před­ved­li, jak se s ním při vytvá­ře­ní diva­del­ní ilu­ze zachá­zí. Hned na začát­ku se nená­vist dvou rodů ven­ti­lu­je v hro­mad­né bit­ce a její účast­ní­ci vyru­ku­jí s plá­cač­kou na mou­chy, důt­ka­mi a bičem, kte­rý těs­ně pro­sviští kolem divá­ků v prv­ní řadě. Ve finál­ní pře­hlíd­ce fin­go­va­ných vražd a sebe­vražd se zase s pat­řič­nou nad­sáz­kou pre­zen­tu­je zasou­va­cí nůž.

Kon­trast­ní­mi posta­va­mi ansám­blu jsou melan­cho­lic­ký vetře­lec Hamlet Tomá­še Janyp­ky, nebo bez­po­hlav­ní Olber­ta (Ane­ta Čer­ve­ná), kte­rá až v závě­ru uká­že, že pod pyt­lo­vi­tým oble­kem scho­vá­vá nad­di­men­zo­va­né vna­dy. Klaun je klaun, pohla­ví není pod­stat­né. Naiv­ní Milu­ša (Marie Svo­bo­do­vá) vyfa­su­je roli Pari­se a stá­vá se objek­tem zášti pří­tom­ných Romeů, dokud se jí jeden z nich nezba­ví tím, že jí při téte-a-téte nasa­dí na hla­vu vel­kou transpa­rent­ní kou­li. Milu­ša se jako kos­mo­naut ve ska­fan­d­ru motá po jeviš­ti a iro­ni­zu­je pocit zami­lo­va­nos­ti, kdy člo­věk „nevi­dí a nesly­ší”. Klauni­á­da Cha­os srd­ce neza­pře sta­tus škol­ní­ho pro­jek­tu.. Je poplat­ná zvlád­nu­tí pří­sluš­ných tech­nik a vyu­ži­tí zna­los­tí his­to­ric­kých etap a smě­rů pohy­bo­vé­ho diva­dla. Někte­ré se nepo­da­ři­lo do kalei­do­sko­pu scé­nek nále­ži­tě včle­nit a smě­rem k závě­ru zpo­ma­lu­jí ryt­mus (pan­to­mi­mic­ký tenis, před­vá­dě­ní psa, pád do kra­bic). Klaun­ská artis­ti­ka, snad i z pro­sto­ro­vých důvo­dů, se nao­pak obje­vu­je spí­še v názna­cích. Přes­to díky režij­ně pro­myš­le­né struk­tu­ře, osob­ní inven­ci a syner­gii pro­ta­go­nis­tů a ori­gi­nál­ní­mu bube­nic­ké­mu hudeb­ní­mu dopro­vo­du doká­že insce­na­ce i bez dějo­vé lin­ky bavit pub­li­kum 75 minut.

Režie: Daniel Gul­ko (USA/FR)
Hud­ba: Pavel Fajt
Účin­ku­jí stu­den­ti 3. roč­ní­ku Ate­li­é­ru fyzic­ké­ho diva­dla
Kos­týmy a scé­no­gra­fie: Sta­ni­slav Cibul­ka
Light design: Vla­di­mír Buri­an
Pro­duk­ce: Kate­ři­na Uhro­vá
Foto­gra­fie: Dra­gan Dra­gin
Peda­go­gic­ké vede­ní a koor­di­na­ce pro­jek­tu: Pierre Nadaud

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Veronika Boušová

Pochází z Prahy a vyrůstala „jednou nohou v divadle“. Po nepřijetí na výtvarný obor designér hraček a loutek vystudovala knihovnictví. Kvůli osobním postojům a nežádoucímu širšímu kádrovému profilu před rokem 1989 rezignovala na přání studovat žurnalistiku. V rámci různých zaměstnání převážně v obchodním a finančním sektoru i mimo ně působila jako překladatelka německého jazyka (texty s nejrůznější specializací - od populární psychologie po obchodní právo). V současné době se věnuje osvětové činnosti pro mládež, překladům a novinářské práci.