Ve dnech 22. a 23. dubna přijel na Jatka78 performer, akrobat, mim, klaun a kdovícoještě Thom Monckton s novinkou, s níž už procestoval skoro celý svět, The Pianist. Novozélandský umělec s dvouletou studijní zkušeností z pařížské divadelní školy Lecoq, o němž se z jeho webových stránek dozvíte, že se narodil jako okurka převlečená za člověka a že je ženatý s kolíčkem na prádlo. Vlastně ne, Thom Monckton je teploměr převlečený za člověka, žije pod vodou v nedalekém rybníku a jeho nejlepším přítelem je tučňák. A ten je ženatý s kolíčkem na prádlo.
Ale je to samozřejmě všechno jen vtip. Pravda je taková, že býval kachnou, než to v pubertě vzdal. A skutečně je ženatý s kolíčkem na prádlo. Klaunerie The Pianist, s níž Prahu navštívil, je podobně vyšinutá jako jeho život. A balancuje navíc tak odvážně na hranici s novým cirkusem, že tomuto typu umění dodává zcela novou dimenzi.
O Thomu Moncktonovi se hovoří jako o druhém Charlie Chaplinovi. Já bych spíš řekl, že je to takový druhý Rowan Atkinson aka Mr. Bean. Ale rozhodně je to první Thom Monckton, umělec, jehož pojetí nového cirkusu je jedno z nejzábavnějších, jaké jsem měl tu čest dosud vidět (upozorňuji, že jich mnoho nebylo, to jen pro případné nesouhlasné hlasy), a nebojím se tvrdit, že si je užije i ten nejzarytější odpůrce tohoto typu umění. Monckton v The Pianist totiž nepracuje s narací jako s nutným zlem, které ospravedlňuje škatulku „divadla“, do níž se artisté chtějí zoufale vtěsnat. Příběhový rámec není v The Pianist nějakým slepým střevem, ale všechny kousky, jichž se Monckton dopustí, mají svůj vnitřní smysl a logickou návaznost. Není to zkrátka jen přehlídka nadrceného umění, ale „opravdové“ divadlo.
Tím příběhem je snaha jednoho pianisty zahájit své koncertní číslo. Na scéně je tedy opona a křídlo. Začít koncert se však pianistovi nedaří, neboť se mu do cesty staví jedna bláznivá překážka za druhou. Nemůže najít vchod skrz oponu na scénu, židlička se nechce snížit, křídlo nejde otevřít, osvětlovač odmítá pianistu osvětlit atd. atp. Většinu problémů si samozřejmě způsobuje sám svým výstředně potrhlým jednáním, které právě připomíná nejslavnější skeče Mr. Beana. Ovšem k beanovské kombinaci uťáplosti, neurotičnosti a principu řešit vše tou nejsložitější, ve výsledky tedy nejkomičtější, cestou, přidává Monckton schopnosti mima, akrobata, protože pokud se dostanete náhodou na vršek koncertního křídla, nejlépe z něj samozřejmě slezete za pomoci lustru. Nebo loutkoherce, neboť když se nepovede z křídla sundat saténový přehoz, je nejlepší vlézt pod něj a rozehrát jen za pomoci rukou přehoz napínajících celou gangsterku i s bitkou a závěrečnou přestřelkou. Nutno dodat, že Monckton má v takových případech skvělé kolegy ve zvukaři a osvětlovači, bez nichž by takové mikroscénky nebyly zdaleka tak plastické.
Podobných minipříběhů, které jako by vznikaly náhlou inspirací z řešení problémů zamezujících začít koncertovat, bylo v inscenaci víc. Žádný však nebyl cirkusovým číslem násilně představení štěpící, ale zcela integrální součástí celého konceptu. Nejcennější na nich je právě to, že žádná nekončí úklonem a cézurou, po níž bez jakékoli, nebo jen velmi nepřirozené, návaznosti následuje další číslo.
V portfoliu Thoma Moncktona je už celá řada projektů v koprodukci s nejrůznějšími soubory. Za The Pianist stojí kromě něj také finské Circo Aereo, ale bez umělce typu Thoma Moncktona by byla inscenace stěží poloviční. Takže pokud se někdy ještě poštěstí a tento novozéladský bavič přijede do Čech, neváhejte ani minutu. Jo a – je to pro celé rodiny, jazykově bezbariérové, nevulgární. Řada dětí, jimiž jsem byl na Jatkách obklopen, by mohla vyprávět.
