Ufftenživot trápí jejich vlastní existence, ale nic si z toho nedělají

foto: Josef Rabara

Přes­to­že spo­lu Sára Arn­stein a Jiří Šimek tvo­ří už tři roky, je o nich – ale­spoň v rám­ci taneč­ní­ho svě­ta – sly­šet až posled­ní dobou. Oba jsou absol­ven­ti Kated­ry alter­na­tiv­ní­ho a lout­ko­vé­ho diva­dla DAMU a mezi tvá­ře­mi čes­kých taneč­ní­ků, kte­ří se v růz­ných per­so­nál­ních obmě­nách stá­le doko­la obje­vu­jí ve vět­ši­ně praž­ských taneč­ních pro­jek­tů, jsou pří­jem­ně neo­kou­ka­ní. Svou umě­lec­kou sku­pi­nu pojme­no­va­li Uff­ten­ži­vot, posled­ní pro­jekt Loneliness&stuff uved­li 15. dub­na ve Stu­diu Alta.

Námě­tem je lid­ská samo­ta a osa­mě­lost, z úvod­ní scé­ny je však jas­né, že váž­né téma umí per­for­me­ři zpra­co­vat s nad­sáz­kou a sebe­i­ro­nií. Na začát­ku vidí­me dvo­ji­ci v barev­ných kalho­tách a stej­ných ple­te­ných sve­trech ve zjev­ně nepří­jem­né spo­le­čen­ské situ­a­ci. Vypa­da­jí jako pár na prv­ním ran­de, rádi by se vzá­jem­ně dotý­ka­li, nejsou si ale jis­tí, jest­li už je to vhod­né. Kaž­dý pokus o kon­takt kon­čí něja­kým úhyb­ným mané­vrem „jako by nic”. Akté­ři jako by si byli záro­veň vědo­mi, že je sle­du­je někdo tře­tí (divá­ci), atmo­sfé­ra je napja­tá. V pub­li­ku ale vyvo­lá­va­jí smích, důmy­sl­né poku­sy o dotek totiž dopro­vá­ze­jí pat­řič­ný­mi útrp­ný­mi gri­ma­sa­mi. Nechtě­jí být sami, neda­ří se jim ale svo­ji samo­tu pro­bou­rat. Když k fyzic­ké­mu kon­tak­tu koneč­ně dojde, je kře­čo­vi­tý a nervózní.

S dal­ší scé­nou se dostá­vá­me k obli­gát­ní filo­zo­fic­ké otáz­ce „co je štěs­tí”. Sára se ho ve svém myš­len­ko­vém toku, dopro­vá­ze­ném abs­trakt­ní­mi ges­ty, pokou­ší popsat a spo­ko­ju­je se s defi­ni­cí, že štěs­tí jsou nej­spíš něja­ké čás­ti­ce v pro­sto­ru. Vydá­vá se tedy na prů­zkum a sna­ží se je ve vzdu­chu ohma­tat. Jiří ve svém násle­du­jí­cím mono­lo­gu popi­su­je svůj trau­ma­tic­ký záži­tek ze skaut­ské­ho tábo­ra. Mlu­ve­né pro­je­vy taneč­ní­ků na jeviš­ti jsou zpra­vi­dla víc ke ško­dě než k užit­ku, Jiří se Sárou jsou tak coby vystu­do­va­ní her­ci ve výhodě.

V dal­ší čás­ti se stří­da­jí sólo­vé výstu­py. Sára zůstá­vá v módu hle­dá­ní, zkou­má­ní sama sebe i pro­sto­ru kolem. Její pohyb je tro­chu těka­vý, je za ním ale znát důklad­ná taneč­ní prů­pra­va. Jiří, kte­rý při­chá­zí jen v tre­nýr­kách, se sta­ví do nej­růz­něj­ších pozic, ve kte­rých vždy na seti­nu sekun­dy zatne všech­ny sva­ly. Sty­li­zu­je se a hle­dá nej­při­ja­tel­něj­ší podo­bu sebe sama jak pro něj, tak pro ostat­ní. V hle­dá­ní vlast­ní iden­ti­ty taneč­ní­ci pokra­ču­jí i v dal­ší scé­ně, kdy pře­vlé­ka­jí různá trič­ka. Sou­dě dle veli­kos­ti pat­ří spíš Sáře, Jiří tedy půso­bí komic­ky prak­tic­ky v kte­rém­ko­li, Sára občas nás i sama sebe pře­kva­pí něja­kým legrač­ním nápi­sem, kte­ré náhod­ně z hro­ma­dy tri­ček vytáhne.

I když Loneliness&stuff bez­po­chy­by nej­lé­pe zapa­dá do ška­tul­ky pohy­bo­vé­ho diva­dla, ver­bál­ní čás­ti ty pohy­bo­vé před­čí sdě­le­ním i vti­pem. Jiří jed­nu tako­vou zbě­si­lou slov­ní sek­ven­ci roz­jíž­dí a stá­le zrych­lu­je, ply­nu­le ho pak vystří­dá hlas ze zázna­mu. Proud myš­le­nek se motá od pro­va­ře­né­ho „že nejsem para­no­id­ní nezna­me­ná, že po mně nejdou” až po rela­tiv­ně závaž­né otáz­ky, kte­ré jsou ale poda­né s nai­vi­tou mla­dí­ka usi­lu­jí­cí­ho o svě­to­vý mír. To Sářin mono­log (v ang­lič­ti­ně – bůhví proč) půso­bí spíš pato­lo­gic­ky a depre­siv­ně. V závě­ru se dostá­vá opět ke slo­vu Jiří, respek­ti­ve jeho voiceo­ver. Jeho myš­len­ko­vé pocho­dy, kte­ré sám sou­čas­ně zpo­chyb­ňu­je, se opět vra­cí k nut­nos­ti exis­ten­ce a jak si s ní pora­dit: “Nemů­žeš pře­ce jen tak dojet na letiš­tě a čau!”. Pro­slov zpes­t­řu­je mixo­vá­ním češ­ti­ny ang­lič­ti­ny, podob­nos­tí slov a hrou s jejich zvukomalebností.

Uff­ten­ži­vot jsou nesmír­ně zábav­ní svým nad­še­ním, pro­s­to­tou a nevy­uměl­ko­va­nos­tí. Sta­či­lo by jen lépe někte­rá „čís­la” pro­vá­zat, někte­rá zkrá­tit a upo­zor­nit rodin­né pří­sluš­ní­ky, že není potře­ba během před­sta­ve­ní foto­gra­fo­vat, natá­čet a nahlas to komen­to­vat. Pak by to byla super podívaná.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Eva Orcígrová

Vystudovala divadelní vědu na FF UK, absolvovala několik seminářů taneční kritiky v Praze i v zahraničí. Věnuje se public relations a copywritingu, pracuje pro CIRQUEON a festival francouzského divadla Sněz tu žábu, spolupracuje se vzdělávací platformou culturematters. Deset let se věnovala současnému tanci na ZUŠ, je instruktorkou zumby a lektorkou pohybových kurzů pro děti v organizaci Pohyb dětem.