Přestože spolu Sára Arnstein a Jiří Šimek tvoří už tři roky, je o nich – alespoň v rámci tanečního světa – slyšet až poslední dobou. Oba jsou absolventi Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a mezi tvářemi českých tanečníků, kteří se v různých personálních obměnách stále dokola objevují ve většině pražských tanečních projektů, jsou příjemně neokoukaní. Svou uměleckou skupinu pojmenovali Ufftenživot, poslední projekt Loneliness&stuff uvedli 15. dubna ve Studiu Alta.
Námětem je lidská samota a osamělost, z úvodní scény je však jasné, že vážné téma umí performeři zpracovat s nadsázkou a sebeironií. Na začátku vidíme dvojici v barevných kalhotách a stejných pletených svetrech ve zjevně nepříjemné společenské situaci. Vypadají jako pár na prvním rande, rádi by se vzájemně dotýkali, nejsou si ale jistí, jestli už je to vhodné. Každý pokus o kontakt končí nějakým úhybným manévrem „jako by nic”. Aktéři jako by si byli zároveň vědomi, že je sleduje někdo třetí (diváci), atmosféra je napjatá. V publiku ale vyvolávají smích, důmyslné pokusy o dotek totiž doprovázejí patřičnými útrpnými grimasami. Nechtějí být sami, nedaří se jim ale svoji samotu probourat. Když k fyzickému kontaktu konečně dojde, je křečovitý a nervózní.
S další scénou se dostáváme k obligátní filozofické otázce „co je štěstí”. Sára se ho ve svém myšlenkovém toku, doprovázeném abstraktními gesty, pokouší popsat a spokojuje se s definicí, že štěstí jsou nejspíš nějaké částice v prostoru. Vydává se tedy na průzkum a snaží se je ve vzduchu ohmatat. Jiří ve svém následujícím monologu popisuje svůj traumatický zážitek ze skautského tábora. Mluvené projevy tanečníků na jevišti jsou zpravidla víc ke škodě než k užitku, Jiří se Sárou jsou tak coby vystudovaní herci ve výhodě.
V další části se střídají sólové výstupy. Sára zůstává v módu hledání, zkoumání sama sebe i prostoru kolem. Její pohyb je trochu těkavý, je za ním ale znát důkladná taneční průprava. Jiří, který přichází jen v trenýrkách, se staví do nejrůznějších pozic, ve kterých vždy na setinu sekundy zatne všechny svaly. Stylizuje se a hledá nejpřijatelnější podobu sebe sama jak pro něj, tak pro ostatní. V hledání vlastní identity tanečníci pokračují i v další scéně, kdy převlékají různá trička. Soudě dle velikosti patří spíš Sáře, Jiří tedy působí komicky prakticky v kterémkoli, Sára občas nás i sama sebe překvapí nějakým legračním nápisem, které náhodně z hromady triček vytáhne.
I když Loneliness&stuff bezpochyby nejlépe zapadá do škatulky pohybového divadla, verbální části ty pohybové předčí sdělením i vtipem. Jiří jednu takovou zběsilou slovní sekvenci rozjíždí a stále zrychluje, plynule ho pak vystřídá hlas ze záznamu. Proud myšlenek se motá od provařeného „že nejsem paranoidní neznamená, že po mně nejdou” až po relativně závažné otázky, které jsou ale podané s naivitou mladíka usilujícího o světový mír. To Sářin monolog (v angličtině – bůhví proč) působí spíš patologicky a depresivně. V závěru se dostává opět ke slovu Jiří, respektive jeho voiceover. Jeho myšlenkové pochody, které sám současně zpochybňuje, se opět vrací k nutnosti existence a jak si s ní poradit: „Nemůžeš přece jen tak dojet na letiště a čau!”. Proslov zpestřuje mixováním češtiny angličtiny, podobností slov a hrou s jejich zvukomalebností.
Ufftenživot jsou nesmírně zábavní svým nadšením, prostotou a nevyumělkovaností. Stačilo by jen lépe některá „čísla” provázat, některá zkrátit a upozornit rodinné příslušníky, že není potřeba během představení fotografovat, natáčet a nahlas to komentovat. Pak by to byla super podívaná.
