Jezero u Straußbergu. Zpustlý břeh. Mezi splašky muži a ženy.
Médea, Iáson, Médea, Iáson, Médea a Iáson. Všech šest ztroskotanců vyplivl příliv asociativních veršů Heinera Müllera zpátky na pevninu, aby se vypořádali se svou společnou minulostí. Láska, důvěra, oběť, manželství, rodina, nevěra a pokaždé jiný konec podobného příběhu. V duši však zůstává rýha vždy stejně hluboká. V síti statických a pohyblivých obrazů, emocí, expresivity vyjádřené slovem a pohybem mohou fungovat tyto antické mytologické (ale až děsivě realistické postavy) jako odraz archetypálního vztahu muže a ženy se vším, co obnáší a možná více, než by se na první pohled zdálo.
Heiner Müller nepatří v Česku mezi nejinscenovanější německé autory a pro inscenátory představuje jak interpretační, tak inscenační výzvu. O to zajímavější je pak vidět, jak s jeho hrami – básněmi – asociativními proudy slov tvůrci nakládají. Básnická instalace MAYDAY!, velice neotřelá inscenace Müllerova básnicko-dramatického triptychu Zpustlý břeh Materiál k Médee Krajina s Argonauty je site-specific projekt posluchačů 3. ročníku ateliéru režie a dramaturgie JAMU Barbory Chovancové a Jakuba Lišky, který byl realizovaný na konci dubna ve staré Mosilaně na ulici Špitálka v Brně.
Hlavní hala bývalé brněnské fabriky Mosilana a její postranní místnosti se v inscenaci proměňují v prostor bez plynoucího času jakoby vytržený z postapokalyptické reality. To je pocit, se kterým „pozorovatel“ (v tomto případě nikoliv pasivní divák) do zdánlivě odcizeného světa vstupuje. Jeho úkolem je následovat šest herců (tři muže svým kostýmem připomínající vojáky a tři ženy zahalené v obvazech a bílých umělých sterilních plátnech, jakoby právě utekly z operačního sálu), kteří se postupně vystřídají ve třech scénách inscenace. „Pozorovateli“ začne během prohlídky přeživších obrazů na opuštěné špinavé výrobní ploše s provlhlými zdmi postupně docházet, že se ocitá ve svém vlastním světě. Na několik desítek minut se nachází ve vlastní realitě jen zbavené různorodých barev, zvuků a pachů, které rozptylují pozornost, aby mohlo být akcentováno to opravdu podstatné. To co se v této realitě udává se „pozorovatele“ bezprostředně týká. Má možnost spatřit sám sebe v obrazech ztělesněného mužského a ženského principu v postavách Médey a Iásona, které jsou zde pojaty jako prostorově a historicky nezávislá platnost.
Jeden z klíčů k uchopení a orientaci v inscenaci představuje číslovka tři. Tři části textu, tři prostory, tři Médey a tři Iásonové dohromady ve třech scénických obrazech.. Důležitá role diváka je silně akcentována velice častým jednáním v rovině, ve které se boří iluzivnost představení, a replikami obrácenými směrem k publiku, čímž se překračuje rámec divadelní inscenace.
Pouze v první scéně se na nejednotném členitém prostoru u vchodu do haly setkávají všechny Médey se třemi Iásony. Jednání je plné strachu, násilí, vášně a mužské a ženské postavy se k sobě v párech staví ne jako rovnocenní partneři, ale v různých hierarchických vztazích. Výklad, že pouze tímto způsobem se prolíná mužský a ženský svět, je poněkud skeptický. Druhá scéna patří výhradně Médeám ve třech rovinách jejího ženského principu a poslední Iásonovi zpodobněnému opět v různých přístupech k životnímu poslání „být muž“.
Samotný Müllerův text se opírá o antický mýtus o kolchidské princezně-čarodějce Médee. Ve zkratce řečeno obětovala Médea po zradě otce celý svůj domov a nechala zabít bratra, aby Iásonovi pomohla získat zlaté rouno. Iáson na ní však přes slib věrnosti zapomněl a ve vlasti se zamiloval do Kreontovy dcery, kterou se také rozhodne pojmout za manželku. Médea se mu za zradu pomstí tak, že jeho snoubenku lstí usmrtí a tak i své dvě děti. Druhá scéna inscenace MAYDAY!, stejně jako Müller ve druhé části svého triptychu Materiál k Médee, z tohoto tragického mýtu vychází. Tři herečky ztělesňující mateřskou Médeu, Médeu erotickou a Médeu racionální se v malé zadní místnosti staré Mosilany vyrovnávají se zjištěním Iásonovi zrady v jejich lásce. Nacházejí se na svém vlastním území, kde si hrají s jedním z Iásonů a jeho novou milenkou, jako s loutkami, přičemž každý z jejích ženských principů se projevuje v plné síle. Jedná se o půvabnou souhru básnických replik, originálních jak pohybově tak jazykově pojatých gest, expresivních pohybů, pláče, ironického smíchu a křiku, která končí agónií upálené Kreontovy dcery a totálním odcizením Iásona se všemi třemi Médeami.
V poslední scéně se objevují tři Iásonové na největším rozlehlém otevřeném prostoru staré fabriky, kam se společně s nimi, po druhé scéně přesunulo celé publikum. Argonauti-Iásonové plují na cestě bez cíle někde na širém moři, daleko od pevniny. No parking. Jako kontrast k nim působí zvuk na zem dopadajících odpadků od stropu haly, které připomínají splašky vynášené přílivem moře zpátky na břeh. Je to jiná forma katastrofy než v předchozím Médeině obrazu ve stísněném uzavřeném prostoru, kde tragédie pomalu prorůstá svého původce-Médeu, která nemá kam utéci, až ji nakonec pohltí . Iásonové se jako bludné duše snaží pochopit Médeino jednání, které přineslo zkázu jejich vztahu, jemu i jí samotné. Každý za sebe odpovídají na její rozhodnutí zachovat si svou vlastní hrdost a potlačit mateřský pud a lásku. Iásona lze opět vnímat ve třech rovinách jeho mužské identity, přičemž každá z nich přináší svůj vlastní pohled. Iáson, který sbírá neopracované roztříštěné kameny, se pokouší postavit opevnění hnízda z odpadků, snad vytouženého domova a toho, co z iluze rodiny ještě zbývá. Vášnivý až agresivní Iáson se pohybuje volně po prostoru a brání svou vlastní svobodu a individualitu a třetí Iáson, po celou dobu přítomný ve druhé scéně jako partner a loutka Médeí, který si plně uvědomuje následky své zrady, pronáší své repliky a pomalými kroky se snaží jen jít dál, stále se sune dopředu. Vzpomínku na Médeu a neutuchající vědomí zrady ztělesňuje oběť plazící se mlčky přes krajinu s Iásony s nohama v betonu a pytlíkem na hlavě.
MAYDAY! je pozoruhodný projekt, ze kterého seberealizace tvůrců a téma přijaté za své přímo čiší. Za pozornost jistě stojí i specifické herectví, které je založeno na ztělesňování emoce či životním principu a nikoliv klasické postavy, přestože se k těmto emocím skrze postavu přistupuje. Nejvíce strhující je však volnost a lehkost, se kterou je Müllerův text inscenátory pojat. Snad proto, že nejsou svazováni žádným divadelním provozem a jde „pouze“ o studentský projekt má inscenace v jistém smyslu velkou sílu promlouvat. MAYDAY! je apel. Nejen za inscenování opomíjených textů Heinera Müllera, za méně obvyklé divadlo, ale také za přemýšlení o lidské podstatě.
