Tanečníci si hrají

Diva­dlo Ponec uved­lo jako svou prv­ní pre­mi­é­ru sezó­ny You are here, taneč­ní impromp­tu,  kte­ré vznik­lo za režij­ní­ho vede­ní Pet­ry Tej­no­ro­vé. Název nové­ho před­sta­ve­ní zdů­raz­ňu­je živý akt tan­ce, jeho tady a teď, jeho vzni­ká­ní za oči­té­ho svě­dec­tví pub­li­ka a jedi­neč­nost toho­to neo­pa­ko­va­tel­né­ho vjemu. 

Tvůr­ci vel­mi huma­nis­tic­ky trva­li nejen na své pří­tom­nos­ti, ale i na pří­tom­nos­ti nás divá­ku. Ale ruku na srd­ce: kam­pak my na ně! Zvlášť na tyhle tři – Jara Viňar­ské­ho, Tere­zu Ondro­vou (skvě­lé impro­vi­zá­to­ry) a Natha­na Jar­di­na (zná­me ho z exklu­ziv­ní insce­na­ce Collecti­ve Loss of Memo­ry). Taneč­ní­ci se bou­ří pro­ti roz­sá­pá­ní bytost­né pří­tom­nos­ti tan­ce moc­nost­mi minu­los­ti a budouc­nos­ti. Chtě­jí být vní­ma­ni tady a teď, zblíz­ka. A mys­lím, že se jim to zdařilo.

Kdo řekl „tady a teď“, řekl impro­vi­za­ce. Není to náho­da, zájem o impro­vi­za­ci jako tvůr­čí meto­du se už v uply­nu­lé sezó­ně výraz­ně pro­je­vil. Při­po­meň­me Ceviche a Let Me Die in My Foot­ste­ps. K živé­mu zdro­ji impro­vi­za­ce se sou­do­bý tanec vždy opa­ko­va­ně vra­cí, když cítí potře­bu se obnovit.

A vskut­ku jsme moh­li jako divá­ci, v kru­hu obklo­pu­jí­cím taneč­ní dění, zblíz­ka a dosy­ta vychut­ná­vat sebe­men­ší hnu­tí taneč­ní­ků, ano, jejich lýt­ko­vé i dal­ší sva­ly, jak si to přál Jaro Viňar­ský, jejich inter­ak­ce, jejich oka­mži­tá impro­vi­zač­ní řeše­ní nastá­lých situ­a­cí. – V úvo­du před­sta­ve­ní na nás byla ovšem nastra­že­na vějič­ka; taneč­ní­ci si natáh­li trič­ka s nápi­sy jako „Mysl“, „Prav­da“, „Cha­os“, čímž navo­di­li dojem, že tu dojde na filo­so­fic­ký taneč­ní sou­boj; vel­mi mě to zau­ja­lo, avšak ten­to motiv zůstal neroz­vi­nut ve pro­spěch čiré impro­vi­za­ce, zejmé­na v inter­ak­cích mezi Tere­zou Ondro­vou a Jarem Viňar­ským. Ne že by to nesta­či­lo. Inter­ak­ce mezi taneč­ní­ky byly boha­té na vtip­né reak­ce, neče­ka­ná pohy­bo­vá řeše­ní, pro­ple­te­ná těla, bez­ce­remón­ní kon­tak­ty. Musím říct, že jsem se – jak si to přál ve svém pro­hlá­še­ní Jaro Viňar­ský – na lýt­ka taneč­ní­ků hod­ně díva­la a odnes­la si z toho skvě­lý dojem.

Tvůr­ci však měli cti­žá­dost pře­nést vjem „tady a teď“ i na divá­ky; odtud kru­ho­vé uspo­řá­dá­ní a těs­ná blíz­kost akté­rů a divá­ků. Poku­si­li se o to roz­dá­ním písem­ných úko­lů divá­kům, (ale nevy­bra­li je a neo­znám­ko­va­li). Pak dlou­ho nic, až na závěr zatáh­li taneč­ní­ci divá­ky do spo­leč­né­ho chumlu ve stře­du kru­hu, kde se všich­ni drže­li tak nějak huma­nis­tic­ky za ruce a potě­še­ně smáli.

Roz­hod­ně tu schá­ze­la pev­něj­ší režij­ní ruka, kte­rá by dala cel­ku smy­sl a kom­po­zič­ní řád.