Andréane Leclerc, hadí žena neboli kontorsionistka, přichází z kanadského Montréalu se sólovým představením nového cirkusu pod názvem Cherepaka. Montréal je na světové mapě nového cirkusu jedno z nejdůležitějších míst. Divadlo Akropolis již tradičně doplňuje nabídku novocirkusového festivalu Letní Letné uváděním komorních, jevištních produkcí ze sféry nového cirkusu. Aktuálně tedy hostovala v Akropoli hadí – či v daném případě spíše „želví“ — žena.
Jak je patrno z názvu představení, autorku&interpretku představení uhranula bizarní obludnost slova, které v ruštině znamená želvu. I sám živočich, kterého toto slovo v ruštině pojmenovává, je bizarní, takový předpotopní. Slovo „čerepacha“ je skoro onomatopoické svými čtyřmi slabikami, čtyřmi nožičkami, které se pomalu sunou pod obrovským krunýřem.
Hadí žena Andréane Leclerc je želva obrácená na ruby; to, co se na ní klene nejvíc, je obnažené, bílé, senzitivní, velmi tělesné břicho. Tato hadí žena však nedemonstruje pouze své výjimečné fyzické dovednosti, nýbrž každý (pa)tvar, který ze svého těla vytváří, je vyšinutým obrazem, tělesnou metaforou, která míří přímo k našemu podvědomí. Deformace těla artistky připomíná Picassovy ilustrace k Ovidiovým Proměnám.
Potemnělý prostor jeviště je opatřen vysokou bílou kruhovou žíněnkou, která je jevištěm pro kreace hadí ženy. Chvílemi do šera svítí světelný obdélník na zadní stěně, evokující okno ven do světla. Chvílemi zase zhasíná. Jsme (možná) v podzemní kobce, kam kdosi ukryl to nelidské stvoření, které je před námi, jako král Mínos Mínotaura. Samotu prohlubují repetitivní zvuky, které chvílemi zní jako vzdálené hlasy přírody, chvílemi jako by to pracovala saturnská paměť zdí.
Umění kontorsionistů je, jak známo, založeno na výjimečné ohebnosti těla. Pohled, kterému vystavuje artistka publikum, je naplňuje údivem, který je někdy až bolestný. V tomto poli mezi úžasem a bolestí nás umělkyně udržuje po celou dobu produkce. O to více, že vidíme i obnaženou bílou kůži zranitelných částí, břicha, a také prsou sevřených v perverzní černé kožené podprsence. Je to i pro publikum zkouška. Zejména, když se později k bolestivým zkrutům přidruží i těžké, sténavé dechy. Ty jsou možná zbytečné; jsou příliš jednoznačné, ubírají na mysterióznosti výstupu.
Na otázku po bolesti a riziku svěřila montrealská umělkyně publicistce Veronice Štefanové (pro webovou stránku CIRQUEON): „Jedná se o neustálý proces poznávání vlastního těla a jeho limitů, za účelem budoucí práce s tímto tělem. Díky tomu se pak člověk může stát maximálně citlivý na některé fyzické podněty, což ovšem znamená, že vůči jiným zůstává netečný. A jelikož se pravidelným tréninkem posunujeme fyzicky dál a dál, a tím posunujeme i hranice rizika, které našemu tělu hrozí, musíme se v mnohých případech znovu naučit, co je pro naše tělo nebezpečné.“ — Proces posunování hranic, zejména práci s různými asymetrickými polohami mají diváci napínavě zprostředkovánu; chvílemi vzniká dojem, že publikum je přítomno prvnímu, panenskému provedení kamikadze zkrutu, a jde z toho strach.
Představení má pomalé, meditativní tempo a je exponováno na jednom místě – na bílém oltáři žíněnky. Možná jsme svědky nezdokumentovaného posvátného dramatu, které se kdysi odehrávalo jen pro nejvyšší zasvěcence v podzemní místnosti Deméteřiny svatyně?
A dá se z toho všeho snad vydedukovat, proč (prostoduchý) Achilles — jak dobře známo – nikdy nedohoní (záhadnou) želvu?