Cena Jarmily Jeřábkové – koncert vítězů

foto: archiv festivalu Cena Jarmily Jeřábkové

Na kon­ci září vyvr­cho­li­lo kon­cer­tem v diva­dle Archa mezi­ná­rod­ní let­ní tur­né vítězů posled­ní­ho roč­ní­ku cho­re­o­gra­fic­ké sou­tě­že Cena Jar­mi­ly Jeřáb­ko­vé.  Tur­né zahr­no­va­lo stře­do­ev­rop­ské země, jejichž mla­dí cho­re­o­gra­fič­tí adep­ti pře­de­vším sou­těž o Cenu JJ vyhle­dá­va­jí.  Vítě­zo­vé se před­sta­vi­li na Slo­ven­sku, v Maďar­sku, Pol­sku a Čes­ké repub­li­ce. Dra­ma­tur­gii tur­né tvo­ři­ly nové opu­sy vítěz­ných cho­re­o­gra­fů, kte­ré vznik­ly na zákla­dě (peně­ži­tých) cen sou­tě­že — jak prá­vě ply­ne ze sou­těž­ních  pod­mí­nek. Cena Jar­mi­ly Jeřáb­ko­vé tak­to začí­na­jí­cí cho­re­o­gra­fy sti­mu­lu­je k nové tvor­bě a pod­po­ru­je její veřej­né uplat­ně­ní. A letos popr­vé i v mezi­ná­rod­ních souvislostech.

Své cho­re­o­gra­fie ve slav­nost­ním veče­ru v diva­dle Archa před­sta­vi­li – a zúčast­ni­li se jejich pro­ve­de­ní i jako inter­pre­ti – Inga Mikshi­na, Roman ZotovPav­la Vařá­ko­vá. Vystou­pe­ní se těši­lo vře­lé ode­zvě plně pub­li­kem obsa­ze­né­ho sálu, a plným prá­vem. Cho­re­o­gra­fie absol­ven­tů kon­zer­va­to­ře, ve dvou pří­pa­dech absol­ven­tů poměr­ně čer­s­tvých, byly suve­rén­ní v názo­ru, emo­tiv­ně vta­hu­jí­cí a pro­ve­de­né v sou­čas­ném taneč­ním feelingu.

Inga Mikshi­na, rodač­ka ze Sibi­ře, dokon­či­la před rokem stu­di­um na kon­zer­va­to­ři Dun­can Cen­t­re. V diva­dle Archa před­sta­vi­la dílo s názvem Han­nah Hari­et Cha­plin ca 1895. Cho­re­o­gra­fie je pono­rem do vnitř­ní­ho svě­ta, vzpo­mí­nek a utkvě­lých před­stav Cha­pli­no­vy mat­ky, jak ji líčí Char­les Cha­plin ve svých memoá­rech. Ústřed­ním moti­vem je pozvol­né zatem­ně­ní mys­li hrdin­ky. Divá­ci kon­cer­tu vítězů shléd­li dru­hou ver­zi toho­to titu­lu. – Ver­ze prv­ní, původ­ní, uve­de­ná v rám­ci sou­tě­že Cena JJ, byla zalid­ně­něj­ší, a tím i plas­tič­těj­ší. Při­ná­še­la roz­li­ši­tel­né cha­rak­te­ry, a jak­ko­li neu­pa­da­la do nara­ce tan­ci cizí, uvá­dě­la sro­zu­mi­tel­ně do situ­a­ce, z níž pak jed­not­li­vé, i bizar­ní, atmos­fe­ric­ké a intu­i­tiv­ní taneč­ní výko­ny a jejich nahuš­tě­ná emo­ci­o­na­li­ta orga­nic­ky a čitel­ně vyvstá­va­ly. Ved­le tan­ce se zde upla­ti­la i herec­ká expre­se. Celek byl chvě­ji­vým obra­zem, naho­ze­ným cit­li­vým štět­cem. – Aktu­ál­ní ver­ze, uve­de­ná v Arše, byla redu­ko­vá­na na tři taneč­ni­ce, snad zná­so­be­né Han­ny\ Hari­et Cha­plin, a vyja­d­řo­va­la nefi­gu­ra­tiv­ně esen­ci sta­vu žen­ské duše, topí­cí se neza­dr­ži­tel­ně v sobě samé.

Při­nes­la hyper­sen­zi­tiv­ní tanec tří cha­risma­tic­kých taneč­nic – samot­né cho­re­o­gra­f­ky Ingy Mikshi­ny, Joha­ny Pocko­véKris­tý­ny Šaj­to­šo­vé. Byl to tanec ztroj­ná­so­be­né duše Han­ny Hari­et. Ele­gant­ní jed­no­du­ché dlou­hé šaty tří taneč­nic byly nevtí­ra­vým názna­kem odva­nu­té doby. Tanec to byl melan­cho­lic­ký, hyper­sen­zi­tiv­ní, prav­di­vý ve výra­zu a kul­ti­vo­va­ný. — Na dru­hou stra­nu nové zabs­trakt­ně­lé ver­zi chy­bě­ly drob­né pří­bě­ho­vě-cito­vé dráp­ky, drob­né úchyt­ku, útrž­ky rea­li­ty, kte­rý­mi by se tvůr­ky­ně dosta­la divá­ku na kůži až za čis­tě este­tic­ký vjem, k vje­mu osu­do­vé­mu, tra­gic­ké­mu. Nesta­čí melan­cho­lie taneč­nic, smu­tek se musí zarýt do diváků.

Bude­me-li se na tuto cho­re­o­gra­fii dívat jako na sou­část tren­du fyzic­ké­ho diva­dla, kte­rý aktu­ál­ně v „praž­ské ško­le“ tan­ce vítě­zí, pak by šlo o její jem­nou vari­an­tu, vari­an­tu jem­ných, ostý­cha­vých a sester­ských doty­ků, vari­an­tu jing.

Také Roman Zotov uve­dl pod názvem Ali­sa Vasan­ta a pod znač­kou A+1 Com­pa­ny (za níž se skrý­vá dále spo­lu­tvůr­ce a taneč­ník Ivan Vol­kov) vari­a­ci na svou původ­ní sou­těž­ní cho­re­o­gra­fii. I v tom­to pří­pa­dě šlo o fyzic­ké diva­dlo, ale vel­mi expre­siv­ní, kte­ré před­sta­vo­va­lo nao­pak živel jang, a neje­nom pro­to, že tvůr­ci i inter­pre­ty byli muži. Ale hlav­ně pro­to, že to bylo podob­ně jako výcho­zí sou­těž­ní cho­re­o­gra­fie „vyko­lej­u­jí­cí fyzic­ké diva­dlo, slo­že­né ze sle­du trá­pi­vých snů. Absurd­ní, lehce natu­ra­lis­tic­ké, tro­chu rea­dy-made“. Nové dílo je pokra­čo­vá­ním a roz­ví­je­ním nale­ze­né­ho sty­lu. – Muž­ská pří­tom­nost, doslo­va muž­ská těles­nost zde hra­jí zásad­ní roli. — Dva do půl těla obna­že­ní mla­dí muži se drží se svým tan­cem dlou­ho hod­ně při zemi. Pozo­ro­vat, byť jen polo­ob­na­že­né expo­no­va­né muž­ské tělo, je svým způ­so­bem nároč­né. Je to zne­po­ko­ji­vě intim­ní. Stá­le totiž na tako­vý pohled nejsme úpl­ně zvyklí. Celá tisí­ci­le­tá kul­tu­ra nás ved­la k pohle­du na obna­že­né žen­ské tělo; dívat se na obna­že­né­ho muže je stá­le jak­si nepa­t­řič­né. Prá­vě tak je fyzic­ký dotek dvou muž­ských těl mno­hem fyzič­těj­ší než sester­ská inti­mi­ta žen­ských taneč­nic. A jako by se ani oni sami, dva obna­že­ní (a tuší­me i zpo­ce­ní) muži necí­ti­li ve svých tělech kom­fort­ně, hle­da­jí na pod­la­ze, a pak v celém pro­sto­ru nové tva­ry a polo­hy těla, nové mož­nos­ti při­mě­ře­něj­ší, kom­fort­něj­ší, méně bolest­né fyzic­ké exis­ten­ce. Nebo někdy, zdá se, nao­pak bolest­něj­ší. Krá­sa jde stra­nou, exhi­bi­ce jde stra­nou, ohled na dámy v pub­li­ku jde stra­nou. Nejsou to jen něja­ké ásá­ny, taneč­ní­ci brázdí pro­stor jako pří­zem­ní víry, vytře­pá­va­jí pro­stor jak sta­ré pro­stě­ra­dlo. – Oba taneč­ní­ci poda­li zají­ma­vou a nároč­nou defi­ni­ci muže.

Cho­re­o­gra­f­ka Pav­la Vařá­ko­vá ze sku­pi­ny EKS uved­la cho­re­o­gra­fii She, v níž tan­čí Kate­ři­na Blaž­ko­vá, Zde­na Hüttlo­vá a sama cho­re­o­gra­f­ka. Jak ply­ne z názvu cho­re­o­gra­fie, jde o nejis­to­tu ženy upro­střed tís­ni­vých pra­vi­del spo­leč­nos­ti. Ve sty­lu tan­ce pře­va­žo­va­la cit­li­vá abs­trak­ce. Kul­ti­vo­va­ný taneč­ní pro­jev pro­to nedo­ká­zal vykou­pit ani kon­kre­ti­zo­vat pří­liš obec­né téma ženy, a asi ani neměl šan­ci odpo­vě­dět na sofis­ti­ko­va­né otáz­ky po mís­tě ženy v dneš­ní spo­leč­nos­ti, před­sud­cích, kte­rým je vysta­ve­na, její­mu vnitř­ní­mu roz­po­ru s běž­ně chá­pa­nou rea­li­tou – jak si dáva­la za úkol cho­re­o­gra­f­ka. Tro­cha rekvi­zit­ní komi­ky (jakési hry se što­kr­lát­kem) do pro­ble­ma­ti­ky jas­no nijak zvlášť nevnes­ly. Co zby­lo, byl vel­mi cit­li­vý tanec tří vzá­jem­ně napo­je­ných tanečnic.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií.