Začíná se ve tmě, do níž se prolamuje reprodukovaný zvuk — výpovědi sousedů Evy N., kteří se jí bojí a nenávidí. Solo lamentoso slovenské performerky, herečky a režisérky Slávy Daubnerové je totiž především o zvuku. Hraje se skutečný příběh ze Štúrova, kde ve svém domě zabarikádovaná žena pouštěla sousedům hudbu (na začátku maďarskou stanici Bartók, poté mnoho let vždy od 6 do 22 hodin stále stejnou árii zpívanou Plácidem Domingem). Byla to reakce na od sousedů věčně štěkajícího psa. Je to teror klasické hudby proti teroru monotónního štěkotu, naprosté narušení mezilidských vztahů, pomluva, nenávist a pohrdání ze strany hlavní hrdinky i sousedů, totální selhání úřadů, které za 14 let situaci nevyřešily. A klidná čtvrť se stala místem nájezdu bulvárních novinářů. Talebova černá labuť, která může křehkou rovnováhu kdykoli fatálně narušit.
Základním prvkem scény Sola lamentosa je široká záclona po obou stranách ukončená tmavým závěsem. Odděluje prostor venku (sousedé) a uvnitř (dům Evy N.), je hranicí a bitevním polem. Na začátku ještě vidíme malé svítící papírové domečky na jevišti blíže k nám, brzy je ale Daubnerová odnáší za záclonu a zhasne, teď je tu paní ona. Sama si přináší svůj dům — je větší a ona pod ním schovaná, pak vytáhne nohy, dům má jako šnek na zádech, postaví se na botách na podpatku, krabice jí zakrývá hlavu a tělo do pasu. Dům-tělo, dům-rozum, dům-břemeno. (Daubnerová se také odkazuje k dílu Femme Maison Louise Bourgois, inscenace z roku 2006 Cely byla inspirovaná tvorbou této francouzsko-americké umělkyně). Performerka si přináší červené houpací křeslo — sedí na něm uspokojená novým životem, než začne štěkat pes. Neutuchající zvuk se nedá vydržet, Daubnerová se na křesle nervózně houpe, štěkot se mění v prudký tepot podobný sbíječce. Hrdinka se plazí od křesla na pravý kraj jeviště, odkud ji osvětluje agresivní červené světlo. Hlavu si balí do malého koberce, ale nic nepomáhá.
Reprodukovaný hlas jí radí, ať psa přehluší hudbou, válka mezi zvířetem a vysokým uměním začíná. Eva N. pohrdá obyvateli, považuje je za nevzdělané ubožáky, kterým není po chuti Di quella pira z Trubadúra a neocení vysoké C. Při emotivních úryvcích árií stojí Daubnerová zády k nám u závěsu a expresivně až parodicky „prožívá”, hází prudce rukama i hlavou. Při jízdě valkýr stojí vítězně na houpacím křesle, jednu nohu na sedáku, druhou na opěradle, z rozkmitaného kusu nábytku se stane divoký kůň. Sousedé se mstí — rozbijí jí okenní tabulky, kliku pošpiní výkaly.
Jak narůstá nenávist, čas se zrychluje. Poslední roky příběhu zabírají ve zhruba hodinové performanci jen pár minut. Slyšíme policejní záznam — úředníci změřili odpovídající hlukový limit, dozvíme se přesný typ přístroje, ale tato technická dokonalost je vůči vyhrocenému konfliktu bezzubá. Jsme ve válečné zóně. Dauberové Eva N. si pořídí velké reprobedny, drahý alarm, drží se na hranici, rozuměj na frontě, pozoruje nepřítele od závěsu, pak rychle přebíhá okolo záclony, aby nebyla zasažena. Plazí se v choreografii Renaty Ptačin po scéně jako voják, ostražitě klade jednu ruku před druhou. Z reproduktoru se line zajíkavý hlas moderátorky televize Markíza, pro kterou je zpívající dům (jak ho média poeticky nazvala) jen další lahůdkou do vysílání. Žurnalistka je na straně většiny — zpráva o demonstraci Štúrovčanů proti Evě N. je podána čistě jejich pohledem.
Divák (pasivně) přihlíží, možná tápe, na čí straně je pravda, nevidí východisko z konfliktu, zdá se, že teror bude trvalý. Pak Eva N. naskládá svůj nábytek na jednu hromadu a ohlušující árii bez vysvětlení vypne. Dauberová mění dosud dlouhé světlé šaty a lehký modrý župan za elegantní tmavý kostým, vysoké podpatky a široký černý klobouk, který zakrývá většinu obličeje. Když červeně namalovanými rty „zpívá” na playback Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen, je to nádherná bohyně pomsty. Zlo, jehož tvář nevidíme, musí být v naší době především sexy.
(Shlédnuto na festivalu Dotyky a spojení v Martině a na festivalu Divadlo v Plzni)