Ohlédnutí za festivalem Korespondance

Když se tak ohlí­žím za letoš­ním fes­ti­va­lem Kore­spon­dan­ce ve Žďá­ru nad Sáza­vou, nepře­stá­vá mě udi­vo­vat šíře zábě­ru občan­ské­ho sdru­že­ní SE.S.TA, kte­ré fes­ti­val pořá­dá. Divá­ci měli ve třech čer­ven­co­vých dnech mož­nost shléd­nout šest zahra­nič­ních pro­duk­cí, pří­mo pro pro­stor žďár­ské­ho zám­ku vznik­ly tři site spe­ci­fic pro­jek­ty, fes­ti­va­lu před­chá­zel pří­měst­ský tábor s hudeb­ním, taneč­ním a diva­del­ním zamě­ře­ním a stá­le jde o zlo­mek akti­vit, kte­rým se SE.S.TA v regi­o­nu Vyso­či­na věnuje. 

Dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu čás­teč­ně vychá­zí z genia loci barok­ně gotic­ké­ho pro­sto­ru zám­ku, do kte­ré­ho situ­u­je sou­čas­ná před­sta­ve­ní. Pro mě je site spe­ci­fic již tako­vý tra­de mark fes­ti­va­lu. Napl­ňu­je se tak jeden z cílů, nechat ožít his­to­ric­ký objekt. Hes­lo, kte­ré mě pro­to s fes­ti­va­lem Kore­spon­Dan­ce napa­dá, je KONTINUITA — nejen ve smys­lu kul­tur­ním, navá­zá­ním na barok­ní styl a vyu­ži­tí někte­rých nad­ča­so­vých prin­ci­pů pro sou­čas­né umě­ní, ale i ve smys­lu kon­ti­nu­i­ty lid­ských vzta­hů. Přá­tel­ství na celý život. Sta­ří zná­mí. Kro­mě toho, že mož­nost sle­do­vat prá­ci uměl­ce v prů­bě­hu času je jis­tě divác­ky pří­nos­ná, cítím v tom pře­de­vším respekt k dlou­ho­le­tým lid­ským i umě­lec­kým vzta­hům, kte­ré pro­vě­řil čas. Jde o důvě­ru uměl­ci, kte­rý má mož­nost tvo­řit tady a teď pro daný pro­stor. Již v našem loň­ském roz­ho­vo­ru ZDE jsme mlu­vi­li o tom, že Marie Kin­sky, ředi­tel­ka fes­ti­va­lu, zve uměl­ce do Žďá­ru něko­lik týd­nů pře­dem, aby se zde moh­li věno­vat tvor­bě, čas­to ve spo­lu­prá­ci s míst­ní­mi. Pří­kla­dem této úspěš­né spo­lu­prá­ce jsou fran­couz­ští uměl­ci Jean Gau­din a Sébas­ti­en Four­nier, kte­ří se na fes­ti­val vra­cí opa­ko­va­ně. Výsle­dek jejich prá­ce jsme měli mož­nost shléd­nout během zahá­je­ní fes­ti­va­lu, kdy při­pra­vi­li open air vystou­pe­ní zalo­že­né na parti­tu­ře z 15. sto­le­tí. Mla­dí lidé ze sou­bo­ru Žďárá­ček nej­pr­ve zpí­va­li z oken zám­ku, postup­ně schá­ze­li dolů na nádvo­ří a závě­reč­ný part zapě­li v kaš­ně. Jed­no­du­chý kon­cept nechal vyznít krá­se cír­kev­ní hud­by pochá­ze­jí­cí ze špa­něl­ské­ho kláš­te­ra Mont­serrat. Mla­dí sbo­ris­té mají mož­nost vyces­to­vat s před­sta­ve­ním na tur­né do něko­li­ka fran­couz­ských měst. I v tom vidím pří­klad kon­ti­nu­i­ty, kdy uměl­ci dosta­nou pří­le­ži­tost žít dále se svým před­sta­ve­ním, roz­ší­řit si obzo­ry. Pro mla­dé lidi může být tako­vá zku­še­nost inspi­ra­tiv­ní a for­mu­jí­cí. Cho­re­o­graf Jean Gau­din a kon­tra­te­no­ris­ta Sébas­ti­en Four­nier pro fes­ti­val při­pra­vi­li ješ­tě jeden site-spe­ci­fic pro­jekt. V pro­sto­ru ovál­né­ho fres­ko­vé­ho sálu uved­li hudeb­ně-taneč­ní před­sta­ve­ní Sta­bat Mater pro čty­ři taneč­ni­ce a pět hudeb­ní­ků na ital­skou barok­ní hud­bu za svi­tu svíček.

Pev­ná přá­tel­ství vytvá­ře­jí rodin­nou atmo­sfé­ru fes­ti­va­lu a RODINA je hes­lo, kte­ré vám v sou­vis­los­ti s fes­ti­va­lem řek­nou uměl­ci, kte­ří se na fes­ti­val opa­ko­va­ně vra­cí, a to nejen pre­zen­to­vat svá díla, ale i shléd­nout prá­ci ostat­ních, zkrát­ka se s nimi potkat. I my novi­ná­ři jsme letos moh­li tak tro­chu pat­řit do rodi­ny, když jsme byli uby­to­vá­ni pří­mo na zám­ku. A mož­ná to tak cíti­li i tech­ni­ci, mistři svět­la, kte­ří mimo pro­gram a k pře­kva­pe­ní orga­ni­zá­to­rů fes­ti­va­lu vytvá­ře­li večer na zám­ku svě­tel­né insta­la­ce a zda­ři­lý videomapping.

Co se týče diva­del­ní­ho pro­gra­mu, letos mu jed­no­znač­ně vévo­di­li muži, jejichž výzvou bylo pře­ko­ná­vá­ní fyzi­kál­ních záko­nů. Skot­ský umě­lec Rob­bie Syn­ge při­ve­zl před­sta­ve­ní Dou­glas, kte­ré skli­di­lo úspěch už letos na jaře na mezi­ná­rod­ním fes­ti­va­lu Spring For­ward v Plzni. Dou­glas s dět­skou nai­vi­tou pro­půj­ču­je před­mě­tům, jako jsou role čer­né­ho lino­lea, židle, pro­vaz, reflek­tor, atd. nové význa­my a ve svém fan­ta­zij­ním svě­tě z nich vytvá­ří akté­ry až fil­mo­vých situ­a­cí. Židle se tak pod jeho vli­vem stá­va­jí napří­klad pla­ne­ta­mi na orbi­tě. Spí­še než o roz­to­mi­lé kutil­ství, ale jde o podrob­né zkou­má­ní záko­nů při­taž­li­vos­ti, pádu, domi­no efek­tu, bio­me­cha­ni­ky. Sym­pa­tie divá­ků si Dou­glas zís­ká­vá odzbro­ju­jí­cím ges­tem – na roz­mo­ta­né roli čer­né­ho lino­lea čte­me lako­nic­ké: This Is Me, Dou­glas.

Ovlád­nu­tí záko­nů ekvi­lib­ris­ti­ky a balan­ce pro­ká­zal i kata­lán­ský umě­lec Jor­di Galí, kte­rý v insce­na­ci T dove­dl k doko­na­los­ti kon­cept, kte­rý roz­ví­jí dlou­ho­do­bě, tedy pre­ciz­ní nača­so­vá­ní a vyvá­že­ní před­mě­tů (dře­vě­ných tyčí, kol, lan, pne­u­ma­tik). Jde o před­sta­ve­ní, ve kte­rém per­for­mer za napros­té­ho sou­stře­dě­ní uve­de objek­ty do tako­vé kon­ste­la­ce a sou­hry, že v závě­ru doda­jí poin­tu samy sobě. Jako bychom nahléd­li do labo­ra­to­ře šíle­né­ho věd­ce, alchy­mis­ty, kte­rý prá­vě sestro­jil per­pe­tu­um mobi­le. Ve finá­le zůstal jen údiv ztichlé­ho pub­li­ka a kyva­dlo přes­ně odmě­řu­jí­cí čas. 

Podob­ně jako loni pova­žu­ji za vrchol fes­ti­va­lu noč­ní před­sta­ve­ní v amfi­te­át­ru Pil­ské nádr­že, kde por­tu­gal­ský umě­lec João Pau­lo Dos San­tos před­ve­dl dech berou­cí show. K akro­ba­cii na sed­mi­me­t­ro­vé tyči nepo­tře­bo­val více rekvi­zit než malou kovo­vou žid­li a své vytré­no­va­né tělo. Ačko­liv se během před­sta­ve­ní potý­kal s tech­nic­ký­mi pro­blémy, za spon­tán­ní pod­po­ry divá­ků se insce­na­ce i s výpad­kem hud­by poda­ři­lo dokončit.

I „žen­ská“ zahra­nič­ní před­sta­ve­ní fes­ti­va­lu byla pře­de­vším sólo­vá. Jejich spo­ju­jí­cím prv­kem bylo pře­ko­ná­vá­ní ome­ze­ní daných pro­sto­rem. Holand­ská per­for­mer­ka Marie Goemin­ne vklí­ni­la své tělo v krko­lom­né pozi­ci (jako když se chys­tá­te na svíč­ku) do kar­to­no­vé kra­bi­ce a komu­ni­ko­va­la s pub­li­kem mír­ný­mi pohy­by a záchvěvy zádo­vých sva­lů a v nepo­sled­ní řadě pro­střed­nic­tvím vzka­zů, kte­ré jí byly pro­mí­tá­ny meo­ta­rem na záda. Slo­ven­ská taneč­ni­ce tvo­ří­cí ve Fran­cii, Eva Kli­máč­ko­vá, si vyty­či­la pro­sto­ro­vé ome­ze­ní pomo­cí svět­la a sama jako­by se v čer­ném oble­če­ní na čer­ném poza­dí ztrá­ce­la ve tmě. Odmys­le­li jsme si tělo a sle­do­va­li jen tanec končetin.

 

Ne všech­na před­sta­ve­ní fes­ti­va­lu ale byla sólo­vá. Mexic­ko-špa­něl­ský duet Post­skrip­tum ply­nul v doko­na­lé taneč­ní sou­hře zámec­kou zahra­dou a půso­bil jako víta­né odleh­če­ní a osvě­že­ní. Domi­nique Boi­vin a Pierre Nadaud, kte­ří také na fes­ti­va­lu nejsou žád­ný­mi nováč­ky, při­pra­vi­li se stu­den­ty Janáč­ko­vy aka­de­mie múzic­kých umě­ní v Brně před­sta­ve­ní Farewell, kte­ré fes­ti­val uzavřelo.

Hlav­ní pro­gram fes­ti­va­lu tra­dič­ně dopl­ni­ly před­sta­ve­ní při­pra­ve­né během pří­měst­ské­ho tábo­ra, ten­to­krát pod vede­ním Mar­ty Voden­ko­vé a Jaku­ba Fol­varč­né­ho a pre­zen­ta­ce pro­jek­tů, kte­ré sdru­že­ní SE.S.TA celo­roč­ně ve Žďá­ru rea­li­zu­je. Jed­na­lo se o dva pro­jek­ty: Ško­la tan­čí, kte­rý pro­bě­hl letos na jaře a uplat­ňu­je kre­a­tiv­ní pří­stup k uči­vu a o zce­la novou tvůr­čí plat­for­mu Fil­li­mit, kte­rá se sou­stře­dí na setká­ní a kon­fron­ta­ci mla­dých čes­kých a zahra­nič­ních cho­re­o­gra­fů a na pro­po­je­ní s mezi­ná­rod­ní­mi part­ne­ry fes­ti­va­lu. Ředi­tel­kou pro­jek­tu Fil­li­mit se sta­la cho­re­o­gra­f­ka Len­ka Flo­ry.

Na fes­ti­va­lu Kore­pon­Dan­ce mě baví, že je již pev­ně vko­ře­něn do kon­tex­tu Žďá­ru nad Sáza­vou (ačko­liv se zde koná tepr­ve počtvr­té), ale záro­veň jde o mezi­ná­rod­ní akci par excellen­ce. Co mi nicmé­ně letos v pro­gra­mu chy­bě­lo, jsou dvě — tři před­sta­ve­ní pro děti. Let­ní prázd­ni­no­vý víkend při­lá­kal na zámek při­ro­ze­ně i rodi­ny s dět­mi, nicmé­ně hlav­ní diva­del­ní pro­gram začí­nal vždy až v pod­ve­čer. Rodi­če tak bra­li malé děti na pro­gram, kte­rý pro ně nebyl určen (např. před­sta­ve­ní The per­cep­ti­on off a Lost­box). Moh­lo to být i tím, že v pro­gra­mu neby­la uve­de­na sto­páž díla ani to, zda se před­sta­ve­ní koná v diva­del­ním sále či v exte­ri­é­ru. Věřím, že dět­ské či rodin­né před­sta­ve­ní by se na fes­ti­va­lu setka­lo s vře­lým ohla­sem. Tím spíš, že letos si na fes­ti­val našlo ces­tu zase o něco více divá­ků než loni a těším se, že tomu tak bude i příští rok.