Nekonečné plynutí

Flow je stav neko­neč­né­ho ply­nu­tí, ve kte­rém jste tichým pozo­ro­va­te­lem pří­tom­né­ho oka­mži­ku. Kon­cen­t­ru­je­te se jen na tady a teď. Flow je medi­ta­ce pohy­bem, kdy jste sami, ale záro­veň obklo­pe­ní vším. Je to pro­ži­tek, kte­ré­ho, když dosáh­ne­te, může to změ­nit struk­tu­ry vní­má­ní ve vašem mozku…

Jiří Havel­ka při­chá­zí s Ver­Te­Dan­ce s insce­na­cí Flow a na scé­ně má ten­to­krát Vero­ni­ku Knytlo­vou, Hele­nu Arenber­ge­ro­vou, Mar­ti­nu Laco­vou a Jaro Ond­ru­še, sesta­vu skvě­lých taneč­ní­ků. Kaž­dý z nich má spe­ci­fic­ké cha­risma, cha­rak­te­ris­tic­ký pohy­bo­vý pro­jev. Jejich pre­zen­ce, jejich „flow” je totiž důle­ži­těj­ší než dra­ma­tur­gic­ká křiv­ka insce­na­ce, kte­rá se záměr­ně drží v jed­né linii.

Ze stro­pu visí papí­ro­vé lis­ty zavě­še­né na pro­váz­kách. Tím, že jsou růz­ně dlou­hé, vytvá­ří plas­tic­ký 3D efekt, jako­by byli taneč­ní­ci sym­bo­lic­ky uza­vře­ní v jakési pro­sto­ro­vé bub­li­ně. Pono­řu­jí se do vnitř­ní samo­ty, sou­stře­dě­ní, odpou­tá­ní od vněj­ších vli­vů. Poma­lu se pohu­pu­jí ze stra­ny na stra­nu ve zpo­ma­le­ném pohy­bu oble­če­ní civil­ně do zim­ních bund, kecek a kalhot, jako­by čeka­li na pod­zim na nádra­ží a pozo­ro­va­li pro­jíž­dě­jí­cí vla­ky. Oci­ta­jí se v oka­mži­ku zasta­ve­ní, kdy všech­no kolem nich nao­pak ply­ne. A pak se začnou při­dá­vat pohy­by prs­tů, paží. Tka­jí linie ener­gie jako mistři tai chi. Hla­dí klid­nou vod­ní hla­di­nu, kte­rou s plným vědo­mím a vnitř­ním kli­dem vní­ma­jí. Plu­jí po ní. V napros­té sou­stře­dě­nos­ti čaru­jí v pro­sto­ru. Kaž­dý sám a někdy v syn­chro­nu. Není to sku­pi­na taneč­ní­ků, ale budd­his­tic­kých mni­chů obklo­pe­ných tichou pří­ro­dou z fotografií.

Živá hud­ba Bea­ty Hla­ven­ko­vé hra­jí­cí na elek­tro­pi­a­no na scé­ně fun­gu­je tro­chu jako scé­no­gra­fie. Vytvá­ří hloub­ku pro­sto­ru a bub­li­nu vypl­ňu­je. Občas se roze­z­ní zvuk pada­jí­cích vod­ních kapek, někdy jako­by Bea­ta svou hud­bou nafou­ka­la do sálu tro­chu chlad­né­ho vět­ru. Její tóny jsou rozko­lí­sa­né, komor­ní, zasmu­ši­lé, tajemné.

Struk­tu­ra pohy­bo­vé­ho vzor­ce je vytvo­ře­ná z jed­not­li­vých cel­ků, vari­a­cí pohy­bů, kte­ré se v růz­ném pořa­dí sklá­da­jí na sebe, vra­cí se a opa­ku­jí. Je to jako toky řeky, jejíž rame­na se vždyc­ky sejdou v jed­nom hlav­ním toku. Na chví­li při­jde pro­stor i pro improvizaci.

Nutí se mi stá­le otáz­ka, jak si mohou taneč­ní­ci ony věty pama­to­vat? Jde prav­dě­po­dob­ně o těž­kou mate­ma­ti­ku, kom­bi­na­ci vzor­ců a jejich vari­a­cí. Aby jim všech­no nako­nec vyšlo, musí být oprav­du v plné kon­cen­t­ra­ci. Taneč­ní­ci se do ní více či méně oprav­du dostá­va­jí. Při­znám se, že mě hyp­no­ti­zo­va­la kva­li­ta pohy­bu Hele­ny Arenber­ge­ro­vé, kte­rá jako­by ani netan­či­la pro pub­li­kum, ale spí­še pro­vá­dě­la medi­tač­ní pra­xi v reál­ném oka­mži­ku. Prav­dě­po­dob­ně si kaž­dý divák vybral ze čtve­ři­ce jiné­ho taneč­ní­ka, jehož pohyb mu učaroval.

Úspě­chem diva­del­ní­ho či taneč­ní­ho díla je uspo­ko­je­ní divá­ko­vy potře­by emo­ci­o­nál­ní­ho uvol­ně­ní. Toho je mož­né dosáh­nout jak smí­chem, tak medi­ta­cí. Jiří­mu Havel­ko­vi se čas­to ved­lo u divá­ků vzbu­dit emo­ci prv­ní, ten­to­krát se pokou­ší dostat je do rela­xa­ce dru­hou ces­tou. U někte­rých se to mož­ná pove­de, pokud je trpě­li­vý, správ­ně nala­dě­ný, při­pra­ve­ný na to, že při­šel na hodi­nu medi­ta­ce v pohy­bu, což je tech­ni­ka, kte­rou může­te pro­vá­dět tře­ba v jógo­vých stu­di­ích. Pak může Flow fun­go­vat tak, jak fun­gu­je prá­vě tako­vá hodi­na. Dosta­ne vás do jiných sfér. Pokud se to ale nepo­ve­de, bude vás mož­ná trá­pit, že se Flow neroz­je­de, že se nedo­sta­ne ze své­ho zenu někam dál, tře­ba do prud­ších vod. Já osob­ně jsem laví­ro­va­la někde mezi …