V českém divadelním prostředí rozhodně není pravidlem, že by taneční inscenace dokázala dovést komunikaci s divákem až do důsledku a už vůbec ne, že by počítala s divákem ochotným se otevřít během představení určité osobní proměně, či dokonce zažít (bájnou) katarzi. Většinou stačí přihlížet v pohodlí sedadla jako pasivní svědek artistických kousků tanečníků, jež se odehrávají někde daleko, jakoby za sklem. Inscenace Očista slovenské choreografky Zuzany Ďuricové Hájkové je nejen tímto nevídaným přístupem neobvyklým a velice poučným dílem. Zdá se, že Divadlo Štúdio tanca z Banské Bystrici slavící v příští sezóně již dvacáté výročí od svého založení je taneční platforma, kde se odehrává něco velmi živého, aktuálního, co má sílu promlouvat.
Scénografii tvoří sedm otesaných kmenů připomínající podpěry mola zapuštěné do dna moře. Vyschlé dřevo kontrastuje s živými tančícími těly. V prvním aktu jsou nepravidelně roztroušené po scéně jako les, v druhém stojí v řadě vedle sebe v zadním plánu jeviště. Po stranách je po celou dobu rozestavěno šest stejných jednoduchých „koupelových zákoutí“ skládajících se ze stoličky, plechové mísy a konvice na vodu a utěrky. Boky scény jsou oba „skryty“ za průhlednou plentou a akce odehrávající se zde působící díky žlutému světlu jako (ne)pohyblivé obrazy, doplňují naopak divákovi velmi blízké a živé dění na jevišti. Celá inscenace je laděná do podivného bezčasí, jako by připomínala symbolistní obraz. V podstatě reálné postavy a předměty jsou spojeny pro náš svět nepřirozenou logikou způsobující neklid.
V prvním dějství navozuje tanec doprovázený klavírní úpravou skladby Claude Debussyho Moře intenzivní atmosféru vody a oceánu — nespoutaného, slaného, očisťujícího, neustále omývajícího břehy pevniny, břehy lidského těla. Tři muži a ženy ztělesňují chvíli vodu, chvíli „everymana“, nebo emoce provázející bolestnou očistu. Choreografka a zároveň autorka námětu Zuzana Hájková Ďuricová intuitivně vede diváka pomocí opakování obrazů jako za ruku ze tmy. Tanečníci vyskakují a chytají se dřevěných trámů, aby je nepohltilo moře. Vzájemně se nosí, pomáhají si očistit se od bahna a procitnout. Klasické baletní prvky se prolínají s množstvím zvedaček, civilním během, chozením a s výrazovým tancem. Jde o velice osobitý choreografický jazyk. Potěšením je i překvapující smysl pro humor, který ztvrzuje důležitost poetických tanečních částí. Na konci prvního dějství se tanečníci seřadí proti divákům a každý z nich vypráví, co mu pomohlo či pomáhá projít vnitřní očistou, či v čem se pro něj akt očisty stal důležitý. Přitom se všichni přehnaně až nepřirozeně usmívají, takže celý výstup působí jako reklama na čistící prostředek, ten jediný a správný, což vnáší do jinak velice poetické inscenace komickou nepatřičnost. Choreografka se z další perspektivy dotýká tématu schopnosti člověka udělat, mnohdy bolestivý, krok vpřed (nejen) od trápení, od kterého je těžké se oprostit a prostřednictvím očištění získat sílu s nadhledem pokračovat dál.
I druhé dějství je dokladem dobré rytmizace celého představení. Taneční výstupy se střídají s tichými hereckými akcemi za plentou po bocích jeviště, kde se tanečníci postupně v tichosti umyjí. Akt koupele, ať už vlasů, nohou, uší, či intimních partií, doprovází pouze organické zvuky těla v přirozeném kontaktu s vodou — tekoucí voda z konvice, nabírání vody do dlaní, šplouchání a vylévání vody plné smyté špíny. Debussyho hudba je proložena s hudebními kompozicemi současného slovenského skladatele Mateje Háasza, které stále více asociují neustálé napětí z očekávání, že něco přijde a něco se změní, že bolestivá očista bude dovršena.
Tanečníci během celého představení velmi často upřeně a pozorně hledí do publika. Aktivní kontakt s divákem je důležitou součástí choreografie. Jistými rysy připomíná inscenace Grotowského a jeho „svatého herce“, některými postupy i Tanztheater Piny Bausch. Očista — divadlo – rituál.
