Letošní ročník festivalu Natřikrát byl zahájen, spíše než inscenací řekla bych, choreografickým experimentem PURE Milana Kozánka a slovenské Tanečné spoločnosti Artyci. Nutno dodat, že díky (nejen) tomuto tanečnímu festivalu se v Brně nabízí spektrum pozoruhodných tanečních produkcí. Sic po omezenou dobu pomáhají rozšířit hranice představ o tom, co taneční a pohybové divadlo může obnášet. Díky za to.
Mezi kontroverznější díla s ambicí podnítit nový pohled na tanec a, dle mého, i na výstavbu taneční inscenace se jistě řadí i zahajující představení PURE. Samotný název asociuje čistotu, jednoduchost, možná bezmeznou prostornost. Jedinými rekvizitami jsou na černé obdélníkové ploše postaveny dvě lehké červené IKEA stoličky. Tvoří něco jako zázemí pohybové laboratoře zasahující celý zbytek nevyvýšeného jeviště Divadla na Orlí. Dvěma sportovně oblečeným tanečníkům (Petr Ochvat a Radoslav Piovarči) sloužily jako civilní prostor, kde se vedou banální rozhovory jako v šatně po tanečním tréninku. Choreografie byla vystavěna na pravidelném střídání těchto upovídaných meziher s tanečními výstupy interpretů, což vytvářelo dojem přílivu a odlivu v na sebe navazujících vlnách akce a klidu. Z dialogů tanečníků složených z banálních otázek a odpovědí byla cítit nejistota a působily značně nepřirozeně, takže nelze jednoznačně rozhodnout, zda šlo o improvizaci, nebo nacvičené vstupy. I vzhledem k tomu, že tanečníkům nebylo dobře rozumět, vyznívaly jejich dialogy samoúčelně bez hlubšího významu a spíše než kontrast k pohybové složce choreografie vytvářely poněkud trapné momenty bez jasného choreografického záměru. Rozhovory vyplývaly do prázdna, avšak za dostatečně výmluvné se dají považovat taneční výstupy performerů.
Hudba žánrově mezi chill wave nebo trip hop byla motorem pohybových velmi dobře technicky zvládnutých „experimentů“, neboť dodávala záměrně neobrazivým pohybovým variacím tvůrčí prostor a tempo, aniž by rušila vyzařující energii, kterou chápu jako meritum celého představení. Dva muži s odlišnými tanečními styly a očividnou tělesnou hierarchií navozují dojem neotřelého partnerství založeného nikoliv na souznění, ale naopak tvoří dva protipóly. Jen a pouze pohyb určuje v jejich vztahu napětí a smysl, v žádném případě dialogy v civilních mezihrách. Jde však o souznění neobvyklého charakteru, neboť je choreografie založena jedině na mužském elementu vytvářejícím atmosféru chladu a tvrdosti. Charakter tance je složen z různých prvků floorwork, (snad) street dance a vůbec originální práce s celým tělem. Muži se pohybují každý zvlášť, plynule se v tanci slaďují, náhle synchronizaci opouští, ale v nejbližší moment se do ní zase navrací a splývají. Časté repetice jednotlivých pohybů se dají vnímat jako hra s jednotlivou pohybovou variací či tanečním prvkem. Tanečník jej modeluje, zatímco se v pohybu kumuluje množství energie, která strhuje na jednoho či druhého aktéra pozornost. Dále kontrast v napětí těla mezi silově náročnými kreacemi a (ne)úplným uvolněním při krátkém uzemnění těla v lehu na podlaze jsou jedním ze způsobů zkoumání těla v pohybu.
Navzdory neobrazivosti se přeci jeden malý obraz v choreografii objevil. Hlava drobnějšího tanečníka se ocitla na břiše pod upnutým tričkem tanečníka druhého a několik chvil se společně pohybovaly po prostoru, jak vertikálně, tak i horizontálně, dopředu i dozadu. Nemá smysl tento obraz interpretovat jako symbol. Upozorňuji na něj, neboť náhle tak intimní kontakt přináší v kontrastu s celkovou výstavbou choreografie novou překvapivou rovinu vnímání pohybu a za druhé přispívá napětí.
Choreografie PURE ukazuje cestu k tomu, jak uchopit abstrakci tanečního pohybu, který je krásný a ohromující, ale neslouží ničemu jinému než sobě ‑pohybu, který však není ve své samolibosti ani zbytečný, ani němý.
