Mezinárodní den tance se 29. dubna slaví už 34 let. Česká republika se k oslavám díky Národnímu divadlu a organizaci Vize tance zapojila letos pošesté. Nejrůznější akce, performance a happeningy probíhaly po celé republice a na mnoha místech v Praze, epicentrum dění bylo tradičně na piazzetě u Národního divadla. Organizátoři nenechávají nic náhodě a akce je rok od roku více promakaná. V pauzách mezi jednotlivými částmi programu tak mohli návštěvníci obkroužit několik stánků a koupit si Taneční zónu, ročenku Tanečních aktualit či placky a tašky Baletu ND nebo se občerstvit u mobilního baru přilehlé kavárny Nona. Splnila se i předpověď počasí, takže piazzeta byla plná.
Oproti loňským ročníkům byla letos moderátorka jen jedna, což je škoda – herečce Martině Preissové by se možná hodilo, kdyby jí občas někdo pomohl. Ještě před zahájením baletní open class na pódium pozvala tři řečníky – zástupkyni Vize tance Natašu Novotnou, uměleckého šéfa Laterny Magiky Zdeňka Prokeše a ředitele ČT Art Tomáše Motla. Nataša pak ještě zdůraznila svoje poselství o propojování tanečních žánrů, které později spolu s dalšími choreografy realizovala multižánrovým flashmobem.
Oslavy dne tance mají všude po světě jedno společné poselství. Jeho autorem byl pro letošní rok Salã Lemi Ponifasio, novozélandský choreograf a tanečník. „Modlitba“, jak svůj poetický text nazval, je vhodná spíš pro samostatné rozjímání někde v tichém koutku než pro předčítání na mikrofon před stovkami tanečníků. Ti se stejně už nedočkavě rozcvičovali a připravovali na baletní open class. Martině Preissové tak nevěnovali příliš pozornost. Tanečníci – soudě dle techniky většinou profesionálové a studenti konzervatoří – byli v opravdu hvězdné společnosti. V doprovodu korepetitora Baletu ND (a především vynikajícího dirigenta) Václava Zahradníka baletní lekci vedli první sólisté souboru Michal Štípa, Nikola Márová, Andrea Kramešová a ředitel pražské taneční konzervatoře Jaroslav Slavický. Stejně jako loni Česká televize propojila pražskou a brněnskou open class takzvaným telemostem, a stejně jako loni se přenos neobešel bez zádrhelů a výpadků. To by se dalo pochopit, spíš je záhada, proč se z Brna vysílá na malou obrazovku, která obyčejně slouží pouze pro informování o programu jednotlivých budov Národního divadla. V malých a rozostřených postavičkách jsme tak mohli jenom tušit uměleckého šéfa brněnského Národního divadla Mária Radačovského a tamní baletní mistryni Janu Přibylovou.
Po dospělácké lekci následoval dětský flashmob, který tentokrát připravila Veronika Zaoralová a zatančily děti z její International Ballet School. Aniž bych se chtěla kohokoli dotknout, zdá se mi příhodné na tomto místě citovat F. B. Mikovce, který už v polovině 19. století poznamenal: „Co se tancujících dětí týče, vyznáváme, že raději vidíme opice tancovati než takové děti. Takové dětské balety z mnohých ohledů mají množství spravedlivých hlasů proti sobě a díkybohu, již z obyčeje vycházejí.“ U nás, zdá se, jen tak z obyčeje nevyjdou. Je to samozřejmě otázka vkusu, ale unifikované holčičky s unifikovanými úsměvy mě trápí. Objektivně je ovšem možné říct, že v letošním flashmobu nedostaly mnoho prostoru děti mimo zmíněnou baletní školu. Škoda!
Po tradiční tombole následovala každoroční přehlídka pražských konzervatoří. Je zábavné a vlastně potěšující, jak si každá škola vytvořila vlastní rukopis, podle kterého ji lze bezpečně rozpoznat. Konzervatoř hl. m. Prahy má přirozeně nejširší záběr repertoáru, představila jakousi etudu s košťaty na hit z Pomády, ukázku lidových tanců i duet z Louskáčka (v podání Bohemia Baletu – souboru konzervatoře). Pro Taneční centrum Praha bývá typická dramatičnost v hudbě i ve výrazu, upnuté kostýmy, masky…, a nutno říct i technická vyspělost. Duncan Centre je naprosto nezaměnitelný, na piazzetě jeho studenti představili ukázku ze Svěcení jara v choreografii Jiřího Bartovance.
Na pódiu se pak vystřídaly Jana Návratová a Lucie Hayashi. První z jmenovaných představila činnost Nadačního fondu pro taneční kariéru, který pomáhá umělcům s rekvalifikací po ukončení kariéry. Šéfredaktorka Tanečních aktualit Lucie Hayashi seznámila přítomné s novým projektem Databáze tance.
Konečně přišel na řadu flashmob nesoucí už zmíněnou myšlenku propojování tanečních žánrů. Po předchozích letech, kdy se flashmob nesl jednou ve znamení street dance, napřesrok hiphopu a loni byl pod taktovkou studentek HAMU se tentokrát choreografové pokusili spojit všechny tyto styly dohromady. Variace začala s contemporary, jehož představitelkou byla umělecká ředitelka 420PEOPLE, tanečnice Nataša Novotná. Druhou, hiphopovou část vytvořila Káka z BDS Academy, která už pro Den tance jednou celý flashmob vytvořila. Následovalo latino v choreografii Maykela a choreografii zakončila Anet Antošová, průkopnice na poli českého dancehallu a twerku. Myšlenka bohužel trochu předčila realizaci, hudba byla násilně naroubovaná, některé přechody byly řešené pouze střihem. Contemporary dostalo nejméně prostoru a působilo jako intro k dalším, nadupanějším částem. Výsledek spíš vzbuzoval dojem, že taneční styly smysluplně propojit nelze.
Ale aby to nebylo samé „ale“ – je skvělé, že se organizátorům stále daří akci realizovat a rozšiřovat. V případě oslav na piazzetě by možná stálo za zvážení trochu popřehazovat program, aby nejpočetnější skupina tanečníků i přihlížejících neodešla hned ze začátku. Nebo přidat nějakou novinku, ať máme o čem referovat i za rok. Držíme palce!
