Jaké je dnes místo muže ve společnosti? Jak se z chlapce stává muž v dnešní postmoderní společnosti? Tyto otázky si klade Martin Talaga ve své inscenaci BOI, která je fúzí současného tance, pohybového divadla a slovenského folklóru.
Student choreografie na HAMU Martin Talaga ušel se svou choreografií BOI poměrně dlouhou cestu. První verzi představil jako work in progress už v létě 2014 na Lodi Tajemství v rámci festivalu Divadelní Odyssea. Tehdy se jednalo prakticky o sólo, které doprovázela Katarína Kalivodová pouze svým zpěvem. Finální verze, která měla premiéru 27. 4. 2016 v NODu má s tou původní společné asi jenom dudy, které se objevují v obou. I jejich role se ale proměnila. Martin zůstává ústřední postavou, do dění ale velmi výrazně zasahuje nejen Katarína Kalivodová, ale i herečka a zpěvačka Cécile da Costa z Francie, která v Čechách trvale působí. Z původní črty se stala celovečerní inscenace, jejíž výsledný tvar ovlivnil i „zásah zvenčí” — jako režisér do projektu vstoupil Matej Matejka.
Soudě dle anotace si choreograf dává nelehký a pravděpodobně i neřešitelný úkol: vyzkoumat, co znamená být pravým mužem, jaký by dnes takový pravý muž měl být. Ženy jsou z různých ženských magazínů zvyklé na diktáty toho, jaká má být správná žena. Muže ale módní vlny metrosexuálů, lumbersexuálů a dalších evidentně matou. Jak jinak si vysvětlit, že se z tohoto námětu stane téma pro celovečerní kus. Maťo Talaga už s podobným motivem pracoval společně s Markem Zelinkou v inscenaci SYNovial. Tam se ale jednalo spíš o hledání vlastní identity, navíc s velkou ironií. Tvůrci BOI si pokládají otázku o roli muže ve společnosti obecněji, více filozoficky. Ve výsledku se ale jedná spíš o individuální proces dospívání chlapce v muže, což koneckonců tak mladému choreografovi sluší (a přísluší) víc.
Prostor pro tanečníka vymezuje bílý kruh, který je jeho útočištěm, jeho dětským pokojíčkem. Katarína a Cécile se po většinu času nacházejí vně tohoto prostoru. Přesto do něj především Katarína Kalivodová jako matka významně zasahuje. Se svým dospívajícím synem má v podstatě typický vztah — snaží se ho odehnat od nečinnosti u televize, což se mu daří úspěšně ignorovat, otravuje ho s doučováním matematických úloh. Performer od ní částečně utíká, zároveň se mu ale nedaří pustit se její sukně. Přestože má být tanečník na scéně sám za sebe — „matka” ho oslovuje jeho pravým jménem, Martin Talaga není úplně věrohodný ve scénách, kdy řádí na diskotéce nebo s kapucí přes hlavu sprejuje po zdech. BOI tak stále balancuje na hranici osobní výpovědi a jisté schematičnosti.
V čem je Maťo jako choreograf originální a nezaměnitelný je jeho propojování současné taneční techniky se slovenským folklórem. Lidové tance ve své ryzí podobě se v inscenaci objevují především v duetech s Cécile da Costa, kdy odkazují k „tradiční slovenské” svatbě a dalším rituálům a tradicím. Choreograf ale dokáže tyto dva světy spojit v jeden fungující celek. „Napětí mezi lidovým a současným”, o kterém v anotaci hovoří, v Talagově pojetí mizí. V sekvencích postavených na současné technice probleskávají prvky typické pro lidové tance, v jiném případě tyto prvky opakováním a rozvíjením modifikuje do současné podoby. Stejně tak dudy nejsou jen lidovým hudebním nástrojem, performer z nich vyluzuje i nejrůznější pazvuky nebo je rozebírá na nejmenší součástky, aby je zase složil dohromady. Stejně tak rozkládá svůj vztah k folklóru a tradicím obecně („Ženit se rozhodně nebudu, nepotřebuju na vztah papír”) a vzápětí se k němu vrací (při svatební scéně už prakticky chybí jenom kroj).
Martin Talaga je každopádně osobnost, která originalitou a osobitým pohybovým slovníkem vyčnívá mezi studenty či čerstvými absolventy uměleckých škol. Jeho témata jsou možná pořád trochu „mladá”, nicméně dobře zpracovaná a vlastně odpovídající jeho věku. Lepší, než neodhadnout svoje síly a rozbít si na něčem větším nos. Myslím ale, že až jednou to „něco většího” přijde, bude to velké.
