Málokterý český tvůrce je tak zatvrzelý jako Miroslav Bambušek. Jeho apelativní projekty, které většinou vychází z genia loci bývalých industriálních či jinak využívaných objektů, polarizují diváckou obec. Tematizují totiž „česko německé vyrovnání“ po roce 1945, padesátá léta i stav současné západní civilizace. Po čtyřletém celorepublikovém site specifik cyklu Cesty energie a inscenaci Quatro Mother Fuckers, kterou Bambušek vytvořil ve sklepních prostorách Nákladového nádraží Žižkov pro festival …příští vlna/next wave… v loňském roce, okupoval letos v červnu se svým týmem jednu z hal dřívější papírny ve Vraném nad Vltavou.
Areál papírny přestal sloužit původnímu účelu před více jak deseti lety. Ve svém torzu představuje živou paměť. Opuštěné budovy upomínají na epochu dělnické renesance, blízkost kolejiště zase na poválečné transporty do „Říše“. Jejich dnešní stav nahrává úvahám nad slabinami liberální demokracie. Perla ve Vraném nad Vltavou, jak se v současné době objekt bývalé fabriky nazývá, v sobě kloubí několik inspiračních zdrojů. Bambušek se ve svém novém opusu Prometheus snažil obsáhnout prakticky všechny – česko německé vztahy, kritiku společenských poměrů, politické reprezantace a to vše nelichotivě a s despektem vůči národním hodnotám. Na podivuhodnou až gilgamešovskou výpravu za jakýmsi pramenem, se vydává šestice mužů. Cestu iniciuje vzdorovitý stařík Leo Miloslava Mejzlíka. Z invalidního vozíku udílí rozkazy svým poněkud bizarním průvodcům, kteří jsou, každý trochu jinak, stigmatizováni krizí mužství. Do jejich rolí Bambušek obsadil stálice domácí alternativní scény. Vyšinutého lékaře představuje Jakub Folvarčný, jež se s vírou v moderní medicínu pokouší bez úspěchu stabilizovat direktivního starce. Nápomocná mu má být umělá inteligence, robot Michel — verze muž, kterého hraje Jiří Černý a posléze i například nezaměstnaný malíř Henri Jakuba Gottwalda. První část situovaná do vrchního patra probíhá jako iniciační schůzka zasvěcených. Prezentuje všechny zúčastněné a předvádí jejich osobní traumata.
Na rozdíl od závěrečné směle obrazivé části, kde Bambušek s přehledem rozehrává prostor, působí jako neobratná konverzačka několika excentrických existencí. Nepříliš přesvědčivá je i druhá část inscenace situovaná do jeskyně, kterou diváci sledují shora z ochozu. Zde se chápe iniciativy hlavní průvodce Otto Miloslava Königa. Hovoří o síni zapomnění, po užití heroinu upadá do tranzu a horečnatě přechází do němčiny. Vyjma ataku a ohně zapáleného v plechovém prádelňáku, dost laciného efektu, sledujeme totiž z výšky muže spící na betonové podlaze. Teprve když divák sestoupí do podsvětí, prehistorie, hlubin duše, či jakkoli budeme finální území označovat, zažije divadelní extázi. Otevře se před ním členitý prostor obrovské haly, jež dokáže Bambušek zabydlet, efektně vysvítit a přepažit monumentálním bílým závěsem, který používá jako projekční plátno. Změť atmosférických obrazů i mohovrstevnatý jazyk střídající lyriku s jadrným výrazivem, se dotýká otázek po existenci člověka a jeho vztahu k tomu, z čeho vzešel. Z nedospělých mužů činí prostřednictvím individuální zkoušky osvícené někdy i na úkor jejich zániku. Nedospělé společnosti sčítá účty. Oheň, který dmýchá moderní Hefaistos, zároveň osvobozuje a ničí. Ničí přítomnost a především minulost, kterou jsme zatíženi. Mužské běsnění v odéru prachu a potu se nápadně podobá očistným rituálům antického věku.
Bambuškův Prometheus je moderní, i když nejednoznačnou parafrází antického mýtu o stvořiteli člověka, kterému přinesl oheň. Vyniká zejména sugestivní imaginací a hereckým obsazením, troskotá však na nevyváženém textu, snažícím se postihnout příliš mnoho motivů.
režie: Miroslav Bambušek
výprava: Zuzana Bambušek Krejzková a Jana Preková
dramaturgie: Tereza Marečková
hudba: Tomáš Vtípil
bicí: Štěpán Chlouba
hrají: Miloslav König, Miloslav Mejzlík, Tomáš Bambušek, Jiří Černý, Jakub Gottwald, Jakub Folvarčný, Libor Štech nebo Petr Podzemský
premiéra 1. června 2016
psáno z reprízy 15. 6. 2016
