Krepsko potřetí: Síla v křehkosti

Diva­dlo Alfred ve dvo­ře letos osla­vi­lo 15 let a při té pří­le­ži­tos­ti zde 3. lis­to­pa­du pro­běh­la osla­va nazva­ná „Fragi­le par­ty”. Název si orga­ni­zá­to­ři vypůj­či­li od čes­ko-fin­ské­ho diva­del­ní­ho sou­bo­ru Krep­sko, kte­rý zde uve­dl svou insce­na­ci Fragi­le. Ten­to kus nebyl vybra­ný náhod­ně — i Krep­sko letos osla­vi­lo pat­nác­ti­le­té výro­čí a Fragi­le mělo před 13 lety pre­mi­é­ru prá­vě v Alfre­du ve dvo­ře. Díky své úspor­né scé­no­gra­fii půso­bí Fragi­le mno­hem komor­ně­ji než napří­klad posled­ní insce­na­ce Anna Bertha Ceci­lia, přes­to­že v obou hra­jí pou­ze dva her­ci. Sou­hra postav, před­mě­tů na scé­ně a svě­tel­né­ho desig­nu byla ale zjev­ně zásad­ní už od začát­ku fun­go­vá­ní souboru.

Jako inspi­ra­ci a výcho­zí bod insce­na­ce si sou­bor zvo­lil posta­vu Lau­ry z Wil­li­am­so­va Skle­ně­né­ho zvě­řin­ce. Krep­sko ale málo­kdy zob­ra­zu­je kon­krét­ní pří­běhy. Skle­ně­ný zvěři­nec je pou­ze odra­zo­vým můst­kem pro téma skla a jeho křeh­kos­ti jako para­le­ly k lid­ské zra­ni­tel­nos­ti, tvo­ře­ní vlast­ní rea­li­ty a její­ho roz­pa­dá­ní. Na jeviš­ti, zmen­še­ném pomo­cí plát­na na malý poko­jík, vidí­me osa­mo­ce­nou Lau­ru (kte­rou před­sta­vu­je hereč­ka a záro­veň reži­sér­ka insce­na­ce Lin­nea Hap­po­nen) sedí­cí u malé­ho stol­ku. Tlu­me­ná hud­ba odka­zu­je ke sta­rým prvo­re­pub­li­ko­vým fil­mům a pomá­há navo­dit lehce melan­cho­lic­kou atmo­sfé­ru. Hereč­ka se pohy­bu­je veli­ce poma­lu a někdy téměř nezna­tel­ně, vyko­ná­vá auto­ma­tic­ké a bez­vý­znam­né čin­nos­ti jako je leš­tě­ní skle­ni­ce nebo nan­dá­vá­ní dže­mu na talíř, vše ale půso­bí jako posvát­ný ritu­ál, ke kte­ré­mu je potře­ba maxi­mál­ní sou­stře­dě­ní. Sto­lek, kte­rý se po ote­vře­ní pro­mě­ní v gra­mo­fon, je (pro Krep­sko typic­ky) plný skry­tých zásu­vek, světý­lek a drob­ných před­mě­tů z barev­né­ho skla, což dohro­ma­dy tvo­ří na plát­ně za hereč­kou půso­bi­vé stí­ny. Obraz půso­bí jako roz­mlže­ná vzpo­mín­ka na idy­lic­ké časy, u kte­ré ale hro­zí, že se kaž­dou chví­li může roz­ply­nout a zmizet.

Scé­nu náh­le naru­šu­je divák-opoz­di­lec (Jiří Zeman), kte­rý s prásk­nu­tím dve­ří vchá­zí do sálu a během už tak hluč­né ces­ty na své mís­to roz­bi­je kus skla, leží­cí­ho v hle­diš­ti. Lau­ru tím vyho­dí z kon­cep­tu a všech­ny vra­cí do rea­li­ty — sedí­me v diva­dle, sle­du­je­me před­sta­ve­ní a hereč­ka je zma­te­ná. Dlou­ho a sou­stře­dě­ně budo­va­ná ilu­ze je pryč. Když už je na neu­r­val­ce upře­ná pozor­nost, roz­hod­ne se vstou­pit na jeviš­tě a vzít prů­běh před­sta­ve­ní do svých rukou. Hereč­ka — teď už opět spí­še křeh­ká Lau­ra — nedo­ká­že jeho cho­vá­ní vzdo­ro­vat. Vzni­ká trap­ná situ­a­ce. Nově pří­cho­zí se cho­vá jako doma, hra­je si se žvý­kač­kou, pro­zkou­má­vá scé­nu, občas něco roz­bi­je… S jeho ros­tou­cí fami­li­ár­nos­tí se uvol­ňu­je i zpo­čát­ku vel­mi styd­li­vá Lau­ra a jejich beze­slov­ná inter­ak­ce vrcho­lí bláz­ni­vým tan­cem. Náh­le ale herec odchá­zí stej­ně rych­le a se stej­ným hum­bu­kem, s jakým při­šel. Lau­ra se sna­ží vrá­tit scé­nu do původ­ní­ho sta­vu, vzpo­mín­ka už je ale roz­bi­tá a po býva­lé idy­le zůsta­la jen spous­ta střepů.

Na zákla­dě popi­su může insce­na­ce mož­ná půso­bit banál­ně až kli­šo­vi­tě. Krep­sko oprav­du netvo­ří inte­lek­tu­ál­ně nároč­né diva­dlo. Jed­no­du­chý obsah ale vyja­dřu­je ori­gi­nál­ním způ­so­bem, ať už v herec­kém pro­je­vu nebo (a to pře­de­vším) v pou­ži­tí svět­la a scé­no­gra­fie. Tri­vi­ál­ní obsah tak dostá­vá podo­bu fas­ci­nu­jí­cí­ho zážitku.

Osla­vy pat­nác­ti­le­té­ho výro­čí se po před­sta­ve­ní pře­su­nu­ly na dvůr diva­dla, kde jsme byli svěd­ky pře­cho­do­vé­ho ritu­á­lu — pro­to­že pat­nác­ti­le­té diva­dlo sto­jí ve svém věku na pra­hu dospě­los­ti. Akce pro­bí­ha­la pod vede­ním něko­li­ka her­ců, mimo jiné Jana Kali­vo­dy ze sou­bo­ru Wari­o­tI­de­al, jejichž poe­ti­ce se celá per­for­man­ce blí­ži­la. Do dra­ma­tic­ké­ho před­ne­su hereč­ky, kte­rá čet­la neko­neč­ný seznam jmen všech uměl­ců, kte­ří kdy v Alfre­du vystou­pi­li, vstu­po­val Kali­vo­da s před­náš­ka­mi o pře­cho­do­vých ritu­á­lech. Tře­tí per­for­mer se neko­or­di­no­va­ně pohy­bo­val po pro­sto­ru v růz­ných pře­vle­cích, od taju­pl­né­ho mága po lyža­ře s dlou­hý­mi bílý­mi vousy.Rituál zavr­ši­ly balón­ky, vypuš­tě­né ze stře­chy hle­diš­tě; uvíz­ly sice na nej­bliž­ším stro­mě, spíš než jako špat­né zna­me­ní to ale půso­bi­lo jako pro­myš­le­né zakon­če­ní celé­ho absurd­ně komic­ké­ho výjevu.