Divadlo Alfred ve dvoře letos oslavilo 15 let a při té příležitosti zde 3. listopadu proběhla oslava nazvaná „Fragile party”. Název si organizátoři vypůjčili od česko-finského divadelního souboru Krepsko, který zde uvedl svou inscenaci Fragile. Tento kus nebyl vybraný náhodně — i Krepsko letos oslavilo patnáctileté výročí a Fragile mělo před 13 lety premiéru právě v Alfredu ve dvoře. Díky své úsporné scénografii působí Fragile mnohem komorněji než například poslední inscenace Anna Bertha Cecilia, přestože v obou hrají pouze dva herci. Souhra postav, předmětů na scéně a světelného designu byla ale zjevně zásadní už od začátku fungování souboru.
Jako inspiraci a výchozí bod inscenace si soubor zvolil postavu Laury z Williamsova Skleněného zvěřince. Krepsko ale málokdy zobrazuje konkrétní příběhy. Skleněný zvěřinec je pouze odrazovým můstkem pro téma skla a jeho křehkosti jako paralely k lidské zranitelnosti, tvoření vlastní reality a jejího rozpadání. Na jevišti, zmenšeném pomocí plátna na malý pokojík, vidíme osamocenou Lauru (kterou představuje herečka a zároveň režisérka inscenace Linnea Happonen) sedící u malého stolku. Tlumená hudba odkazuje ke starým prvorepublikovým filmům a pomáhá navodit lehce melancholickou atmosféru. Herečka se pohybuje velice pomalu a někdy téměř neznatelně, vykonává automatické a bezvýznamné činnosti jako je leštění sklenice nebo nandávání džemu na talíř, vše ale působí jako posvátný rituál, ke kterému je potřeba maximální soustředění. Stolek, který se po otevření promění v gramofon, je (pro Krepsko typicky) plný skrytých zásuvek, světýlek a drobných předmětů z barevného skla, což dohromady tvoří na plátně za herečkou působivé stíny. Obraz působí jako rozmlžená vzpomínka na idylické časy, u které ale hrozí, že se každou chvíli může rozplynout a zmizet.
Scénu náhle narušuje divák-opozdilec (Jiří Zeman), který s prásknutím dveří vchází do sálu a během už tak hlučné cesty na své místo rozbije kus skla, ležícího v hledišti. Lauru tím vyhodí z konceptu a všechny vrací do reality — sedíme v divadle, sledujeme představení a herečka je zmatená. Dlouho a soustředěně budovaná iluze je pryč. Když už je na neurvalce upřená pozornost, rozhodne se vstoupit na jeviště a vzít průběh představení do svých rukou. Herečka — teď už opět spíše křehká Laura — nedokáže jeho chování vzdorovat. Vzniká trapná situace. Nově příchozí se chová jako doma, hraje si se žvýkačkou, prozkoumává scénu, občas něco rozbije… S jeho rostoucí familiárností se uvolňuje i zpočátku velmi stydlivá Laura a jejich bezeslovná interakce vrcholí bláznivým tancem. Náhle ale herec odchází stejně rychle a se stejným humbukem, s jakým přišel. Laura se snaží vrátit scénu do původního stavu, vzpomínka už je ale rozbitá a po bývalé idyle zůstala jen spousta střepů.
Na základě popisu může inscenace možná působit banálně až klišovitě. Krepsko opravdu netvoří intelektuálně náročné divadlo. Jednoduchý obsah ale vyjadřuje originálním způsobem, ať už v hereckém projevu nebo (a to především) v použití světla a scénografie. Triviální obsah tak dostává podobu fascinujícího zážitku.
Oslavy patnáctiletého výročí se po představení přesunuly na dvůr divadla, kde jsme byli svědky přechodového rituálu — protože patnáctileté divadlo stojí ve svém věku na prahu dospělosti. Akce probíhala pod vedením několika herců, mimo jiné Jana Kalivody ze souboru WariotIdeal, jejichž poetice se celá performance blížila. Do dramatického přednesu herečky, která četla nekonečný seznam jmen všech umělců, kteří kdy v Alfredu vystoupili, vstupoval Kalivoda s přednáškami o přechodových rituálech. Třetí performer se nekoordinovaně pohyboval po prostoru v různých převlecích, od tajuplného mága po lyžaře s dlouhými bílými vousy.Rituál završily balónky, vypuštěné ze střechy hlediště; uvízly sice na nejbližším stromě, spíš než jako špatné znamení to ale působilo jako promyšlené zakončení celého absurdně komického výjevu.