Krepsko podruhé: Bláznivé ženy napříč abecedou

Čes­ko-fin­ský sou­bor Krep­sko, pohy­bu­jí­cí se na hra­ni­cích diva­del­ních žánrů, byl se svou insce­na­cí Anna Bertha Ceci­lia sou­čás­tí pro­gra­mu letoš­ní­ho fes­ti­va­lu Mime Fest. Pan­to­mi­ma a čás­teč­ně i leh­ká akro­ba­cie pat­ří mezi jejich hlav­ní výra­zo­vé pro­střed­ky. Insce­na­ci, kte­rá měla svě­to­vou pre­mi­é­ru v říj­nu 2016, v Palá­ci Akro­po­lis před­ved­li 1. listopadu.

Krep­sko je spe­ci­fic­ké vytvá­ře­ním poe­tic­kých obra­zů, kte­ré jsou na pohled tak pou­ta­vé, že k nim není potře­ba při­dá­vat kon­krét­ní pří­běhy nebo mezi nimi hle­dat sou­vis­los­ti. V pří­pa­dě Anny­Berthy­Ce­ci­lie bychom se tak ale ochu­di­li o pade­sát pro­cent sdě­le­ní, vti­pu a mož­nos­ti vlast­ní­ho zapo­je­ní, kte­ré insce­na­ce nabí­zí. Jak název napo­ví­dá, ústřed­ním téma­tem je abe­ce­da, hra se slo­vy. Insce­na­ce je slo­že­ná z pěti scé­nek, z nichž kaž­dá je věno­va­ná jed­no­mu pís­me­nu. Od jmé­na hlav­ní posta­vy přes její cha­rak­te­ris­ti­ku až po před­mě­ty, kte­ré se na scé­ně vysky­tu­jí. Základ­ní návod je popsa­ný v pro­gra­mu, bez kte­ré­ho bychom nej­spíš těž­ko roz­klí­čo­va­li, o co vlast­ně v insce­na­ci jde.Jakmile pocho­pí­me vtip, je mož­né hle­dat dal­ší objek­ty nebo čin­nos­ti, začí­na­jí­cí pís­me­nem, kte­ré je prá­vě aktu­ál­ní. Ve všech obra­zech lze něja­ké dal­ší najít.

Prv­ní hrdin­kou je Til­da, jed­na ze tří troj­čat. Hlav­ní posta­vou je ale spíš tygr zpra­co­vá­va­jí­cí tex­til. Sou­bor má evi­dent­ně záli­bu jed­nak ve zví­ře­cích posta­vách a jed­nak v (mnoh­dy obskur­ních) objek­tech a pří­stro­jích, kte­ré hro­ma­dí na scé­ně. Tygr s veli­kou ply­šo­vou hla­vou (Jiří Zeman) tedy šije na funkč­ním šicím stro­ji, pije čaj ze sta­ro­žit­né­ho ser­vi­su a má kufřík plný plas­to­vých zví­ře­cích figu­rek. Til­du před­sta­vu­je nejdří­ve lout­ka, kte­rá se spouš­tí nad tyg­ro­vým tele­fo­nem, a poslé­ze hereč­ka i reži­sér­ka insce­na­ce Lin­nea Hap­po­nen. Od její­ho váš­ni­vé­ho tan­ga s tygrem se poma­lu pře­sou­vá­me k pís­me­nu D.

Ve dru­hém obra­ze se sezna­mu­je­me s diva­del­ní divou Dolo­res, před­sta­vo­va­nou Jiřím Zema­nem. Dolo­res je afek­to­va­ná hys­ter­ka v opu­lent­ní róbě, kte­rá své pro­blémy kon­zul­tu­je s vel­kým vycpa­ným havra­nem (a jak je pro Krep­sko typic­ké, havran se hýbe a živě rea­gu­je). Scé­na vyu­ží­vá komi­ky, kte­rou obvykle vyvo­lá­vá muž v roli tea­trál­ní, zma­lo­va­né dámy, a při­dá­vá vtip­ný roz­měr navíc: Dolo­res kvů­li demen­ci vidí dia­go­nál­ně, její budoár má pro­to zko­se­nou stě­nu, všech­ny před­mě­ty jsou nakři­vo a i Dolo­res sedí neu­stá­le v úklo­nu do stra­ny. Obraz je opět pro­myš­le­ný do posled­ní­ho vtip­né­ho detailu.

Pís­me­no R, kte­ré násle­du­je, je nej­krat­ším obra­zem a nejmé­ně také odpo­ví­dá popi­su v pro­gra­mu. Mís­to Rity, milu­jí­cí roman­tic­ké ritu­á­ly, vidí­me bílou myš letí­cí rake­tou. Scé­na je spíš pře­kle­nu­tím k násle­du­jí­cí­mu „ces­to­va­tel­ské­mu” pří­bě­hu. A také před­zna­me­ná­vá schop­nost sou­bo­ru vytvo­řit vizu­ál­ně pro­pra­co­va­ný svět mini­a­tur­ních roz­mě­rů, navíc na neče­ka­ných mís­tech — malý osvět­le­ný poko­jí­ček se nachá­zí na vrcho­lu paru­ky divy Dolores.

Pří­běh o papí­ro­vé panen­ce Pí je nao­pak nejdel­ší, veli­kos­tí kulis pak nej­ti­těr­něj­ší. Pí by byla ráda panen­kou z por­ce­lá­nu a vydá­vá se na jakousi ces­tu za hle­dá­ním vlast­ní iden­ti­ty. Milov­ni­ce (pří­pad­ně milov­ní­ci) domeč­ků pro panen­ky by zajá­sa­li, Pí byd­lí v do detai­lů zaří­ze­ném poko­jíč­ku s kla­ví­rem a záclon­ka­mi. Lodí se pak vydá­vá na ces­tu kolem svě­ta. Do jed­not­li­vých kra­jin se pře­sou­vá­me tak, že Lin­nea Hap­po­nen otá­čí lis­ty foto­al­ba, ze kte­ré­ho vždy dané pro­stře­dí „vyros­te”. Oci­tá­me se tře­ba v džun­g­li plné pohy­bu­jí­cích se zví­řat nebo v Paří­ži, kte­rá je sice s panen­kou ve veli­kost­ním nepo­mě­ru, zato ale sví­tí! Hra­čič­kov­ství a vyna­lé­za­vost Krep­ska zřej­mě nemá hra­ni­ce. V kaž­dém lis­tě alba je tolik vje­mů, že je sko­ro ško­da, že obra­zy tak rych­le zase mizí.

Sadu mini­pří­bě­hů uza­ví­rá aris­to­krat­ka Anna, žijí­cí v akvá­riu. V malé pro­sví­ce­né nádo­bě s vodou pohy­bu­je Jiří Zeman lout­kou v objem­ných šatech. Anna je ano­rek­tič­ka (a navíc agre­siv­ní aler­gič­ka a ast­ma­tič­ka), a tak se nedů­vě­ři­vě dívá na malý sto­lek s jíd­lem, umís­tě­ný v rohu akvá­ria. Závě­reč­ný obraz má tro­chu teskli­vý nádech, kte­rý umoc­ňu­je melan­cho­lic­ká hud­ba, Anna jako by chtě­la z akvá­ria ven, na chvil­ku se dokon­ce odvá­ží nad hla­di­nu, vzá­pě­tí se ale vrá­tí do bez­peč­ných vod. Člo­věk by jí rád pomohl, ale záro­veň se nechal uná­šet pohle­dem na šaty vlní­cí se ve vodě.

Po nešťast­né Anně násle­du­je ješ­tě malý doslov: na plát­no jsou pro­mí­tá­ny sta­ré zažlout­lé foto­gra­fie žen a z repro­duk­to­ru zní hlas odří­ká­va­jí­cí žen­ská jmé­na pod­le abe­ce­dy, po něko­li­ka pís­me­nech mizí do ztra­ce­na… Jako bychom snad všech­ny měly něja­kou úchyl­ku nebo dia­gnó­zu. Poměr­ně vtip­né před­sta­ve­ní tak nako­nec vyzní spíš jako oba­va o dušev­ní zdra­ví sou­čas­ných žen.

Krep­sko: Anna Bertha Ceci­lia
Režie: Lin­ne­a­Hap­po­nen
Hra­jí: Lin­ne­a­Hap­po­nen a Jiří Zeman
Scé­na a lout­ky: Lau­ra Hallan­tie, Roman Chau­zov a Krep­sko
Hud­ba: May­i­mAl­pert
Light design: René Vitvar