Krepsko poprvé: Ze světa za zrcadlem

Mezi­ná­rod­ní diva­del­ní sou­bor Krep­sko má svou základ­nu ve Fin­sku, zalo­že­ný byl ale před pat­nác­ti lety v Čes­ké repub­li­ce a pra­vi­del­ně se sem vra­cí. V loň­ském roce zde Krep­sko absol­vo­va­lo celé tur­né, na sklon­ku léta a na pod­zim 2016 jsme měli mož­nost v Pra­ze vidět tři jejich insce­na­ce. Jejich styl je neza­mě­ni­tel­ný a roz­po­zna­tel­ný v kuse tři roky i tři­náct let starém.

Tvor­bu Krep­ska lze těž­ko zařa­dit do něja­ké žánro­vé ška­tu­le, ozna­če­ní „non­ver­bál­ní diva­dlo” by sice nelha­lo, zda­le­ka ale nedo­sta­ču­je. Sou­bor je spe­ci­fic­ký vytvá­ře­ním pohád­ko­vé atmo­sfé­ry, inspi­ra­cí sta­rý­mi čer­no­bí­lý­mi fil­my, vyprá­ví drob­né pří­běhy, mnoh­dy oko­ře­ně­né absurd­ní (tragi)komikou. Jem­nou klauni­á­du dopl­ňu­jí lout­ky, nej­růz­něj­ší hra­cí a mecha­nic­ké stro­je a také názna­ky akro­ba­cie, pře­de­vším na šálách. I pro­to jejich insce­na­ce Edgar’s Echo nijak nevy­ční­va­la z pro­gra­mu Let­ní Let­né (kde se sou­bor nepřed­sta­vil popr­vé). V rám­ci toho­to fes­ti­va­lu Krep­sko vystou­pi­lo 26. srp­na v diva­dle Archa.

Edgar’s Echo (2013) je poe­tic­kou skru­má­ží fan­tas­tic­kých obra­zů. Insce­na­ce je vol­ně inspi­ro­va­ná živo­tem Lewi­se Carrol­la, nejed­ná se ale ani o živo­to­pis­né dílo, ani o diva­del­ní pře­pis jeho Alen­ky, i když momen­ty z obo­jí­ho bychom zde našli čas­to. Jde o nahléd­nu­tí do jaké­ho­ko­li svě­ta „za zrca­dlem”, sci-fi ode­hrá­va­jí­cí se na hra­ni­ci fan­ta­zie a rea­li­ty. Ústřed­ní p osta­vou je vědec — mate­ma­tik (kte­rým byl i Carroll) v tví­do­vém oble­ku, s pej­zy a sil­ným brit­ským pří­zvu­kem. Nemé­ně důle­ži­tý­mi jsou posta­vy mlad­ších i star­ších hol­či­ček, kte­ré můžou před­sta­vo­vat tutéž oso­bu, nebo spo­lu nemuse­jí mít nic spo­leč­né­ho — zále­ží na tom, jest­li chce­me v insce­na­ci hle­dat pří­běh, nebo se jen nechá­vá­me okouz­lo­vat jed­not­li­vý­mi obra­zy. Nechy­bí ani bílý krá­lík, nejdří­ve jako vycpa­ná figur­ka vysta­ve­ná na stě­ně, poz­dě­ji jako pohy­bu­jí­cí se bytost (pro krá­lí­ka) nepři­ro­ze­ných rozměrů.

Insce­na­ce je plná „nad­při­ro­ze­ných” momen­tů a doko­na­le pro­vá­dě­ných tri­ků, mnoh­dy téměř za hra­ni­ce­mi chá­pá­ní. Nejdřív máte — jako při kou­zel­nic­kém vystou­pe­ní — potře­bu zkou­mat, jak to děla­jí a jak to celé fun­gu­je. Časem ale při­stou­pí­te na to, že břeč­ťan ros­te, vel­ký brouk na stě­ně se pohy­bu­je, lis­ty z kni­hy léta­jí a nohy samy cho­dí. Podob­ných detai­lů se v insce­na­ci obje­vu­je tolik, že by stá­lo za to kaž­dý obraz na chví­li zasta­vit a celou scé­nu podrob­ně pro­zkou­mat, aby divá­ko­vi neu­ni­kl žád­ný vtip nebo kouz­lo. I bez zna­los­ti podrob­nos­tí z Carrollo­va živo­ta půso­bí Edgar’s Echo jako čarov­né lepo­re­lo, ze kte­ré­ho si kaž­dý může posklá­dat obraz sám pro sebe.

Krep­sko: Edgar’s Echo
režie: Lin­nea Hap­po­nen
účin­ku­jí: Kris­ti­na Demen­te­va, Juho Sar­no, Katri­ne Wei­gelt, Pau Zaba­le­tai Llau­ger, Jiří Zeman
hud­ba: May­im Alpert
lout­ky: Roman Chau­zov, Lau­ra Hallantie