Loňský pokus vzkřísit na Nové scéně polyekran skončil rozpačitými obrázky na plátně a několika hereckými šaržemi schovanými za bohatou výpravou. Drábkova inscenace Podivuhodné cesty Julese Verna princip Laterny magiky v současném multimediálním světě neobhájila. Letošní sezonu se o to pokusil režisér Vladimír Morávek v Exupéryho Malém princi, pohádkovém příběhu o setkání chlapce z planetky B612 s pilotem, jehož stroj ztroskotal na Sahaře.
V inscenaci nazvané Malý princ velké putování se autoři dramatizace Vladimír Morávek a Petr Oslzlý zaměřili na princovy návštěvy šesti planetek obývaných různými dospělými například pijanem, domýšlivcem nebo byznysmenem. Kromě nich a ikonické dvojice však přivedli na jeviště řadu nových postav. Malý princ má své starší já, které ho všude doprovází a je mu stále na blízku. Nosí korunu, mluví francouzsky a zpočátku prosí, aby mu pilot nakreslil beránka. Pak už jen postává a sekunduje svému českému alter egu. To se nadále dožaduje kresby zvířete. Místo ní ovšem v obrázku, jež od letce dostává, vidí slavného hroznýše se slonem uvnitř. Had se zhmotňuje do figury v černém latexu, táhnoucí za sebou obrovský ocas. Efektně se producíruje zleva doprava, občas napřáhne ruce a se zlým výrazem v očích sleduje probíhající děj okolo sebe. Další vzhledem k ději zcela pasivní postavu představuje pro Vladimíra Morávka nepostradatelná Eva Vrbková jako Paní Temnoty. V opulentní róbě zdobené blyštícími se cingrlátky a půlměsícem na hlavě se okázale promenuje po prostoru, zaujímá sošné pózy a zdobí hudební doprovod sopránovými vokály.
Ozdobou mají být i tanečníci, muži do půl těla v třpytivých úzkých kalhotách a ženy s již obvyklými drátěnými torzy sukní. Ve dvojicích či jednotlivě plní nevýraznou choreografii. V rádoby lyrických pasážích, které ovšem rozbíjí hřímající hudba, se ladně pohupují a zaujímají stylizované figury. Napětí naopak představují v dramaticky vypjatých pózách. Jejich přítomnost si pravděpodobně žádal model synkretického divadla za jaké se Laterna magika považuje nebo zkrátka režisérova obsesivní nutnost zalidňovat jeviště. Velmi brzy totiž tanečníci splynou s monumentální scénografií a pokud je ještě někdo v průběhu inscenace zaregistruje, tak pouze jako ornament.
K němu směřuje i okázalá na rekvizity a objekty bohatá scénografie. Tvoří ji torzo letounu, kmen baobabu, truhly, knihy, kanystry a jiné harampádí. Vyjma části trupu letadla, do něhož se jednou pilot pokusí vlézt a předstírá jakousi opravu a snad jedné truhle jako sedátka, zůstávají objekty v rovině dekorace. Scéna je sevřena třemi mohutnými bílými stěnami, které slouží jako projekční plátna. Jsou rozdělena do stovek malých okýnek, v nichž se objevuje pestrá skrumáž motivů: politické projevy, živá liška, pánský modeling, loutky i animace. Jistě náročná projekce vůbec nekomunikuje s jednajícími postavami, maximálně jako jejich tupá ilustrace. Jakoby snad režisér nedůvěřoval textu a musel jej vizuálně posilovat na jeho úkor. Jeviště je totiž celou dobu zahaleno do pološera, takže zářící okýnka všechno dění na jevišti přehluší. Agresivně působí i velkolepá a hlavně předimenzovaná hudba, donekonečna omílající jediné téma.
V této změti zvuků a světel se křehký Malý princ a jeho metaforické poselství úplně ztrácí. Jeho chlapečtí představitelé jsou přitom autentičtí, ale na malém prostoru, který jim režisér vyhradil, nemají možnost své postavy obhájit. Megalomanská kakofonie je dokonale usmrcuje. Marný boj o pozornost s ní svádí i Jaroslava Pokorná, která k Malému princi něžně ale moudře promlouvá jako Maminka a Liška stejně jako se to nedaří ani Petru Baťkovi jako Pilotovi. Smířlivý tón dospělého, kterým komunikuje s chlapcem s korunou je sice velice přesný, ale téměř neslyšitelný. Co zkrátka drasticky neútočí na smysly, nemá v této inscenaci místo.
Malý princ doplácí na ambiciózní pompu, okázalá výprava zabíjí hlavního hrdinu a pracná leč samoúčelná projekce, princip Laterny magiky. Zůstává audiovizuální zmatek, který nepotěší ani dospělé ani děti.
Laterna Magika, Národní divadlo
Antoine de Saint – Exupéry: Malý princ velké putování
režie: Vladimír Morávek
scénář: Vladimír Morávek a Petr Oslzlý
dramaturgie: Lucie Němečková
scénografie: Daniel Dvořák
kostýmy, loutky a masky: Sylva Zimula Hanáková
hudba: Zbyněk Matějů
choreografie: Libor Vaculík
kamera: Matěj Cibulka
projekce: Šimon Koudela
zvukový design: Ivo Špalj
premiéra: 1. dubna 2016 na Nové Scéně ND Praha