Dva hlavní lídři souboru 420PEOPLE Nataša Novotná a Václav Kuneš vešli do začínajícího jara se dvěma novými choreografiemi. Zdánlivě se sobě nepodobají, přesto však mají několik styčných bodů. Obě odvádí do abstraktního prostoru, umotaného z prchavých okamžiků, setkání těl, z mávnutí ptačích křídel i vlnobití. Jsou o hledání štěstí, o radosti z energie. V obou intimních choreografiích objevují nové tváře, které ze 420people neznáme (někteří přišli z Pražského komorního baletu, jiní například ze souboru Laterny magiky). Václav Kuneš i Nataša Novotná se tentokrát opravdu věnovali jen choreografické tvorbě a jejich osobní charisma na scéně přeci jen chybí.
Portrait Parlé
Dva muži a tři dívky. Setkáváme se s nimi ve foyer, do kterého je umístěno performativní intro celé choreografie. Stojí na židlích, boty připevněné pásky k sedadlu. Nohama posouvají židle tam a zpět, jakoby byly koturny. Jakoby se tanečníci potkávali na nějakém bále. Postupují pomalu směrem ke vchodu do sálu následovány diváky. A pak se Šárka Bočková zavěsí do sítě z provazů, které visí ze stropu industriálního prostoru Jatka 78 a přepíná naší mysl do citlivějšího modu vnímání rozechvělého představivostí.
Slyšíme křik racků, zvuk plachtění jejich křídel, možná přesýpání písku na břehu moře nebo jezera. Tanečníci se objevují na scéně. Sítě upletené z drátků umístěné v prostoru chvílemi připomínají vlny, jindy zase oblaka. Ačkoli jsou ze železa, dají se ohýbat, tvarovat. Tanečník (Milan Ostrčil) do ní balí tělo dívky (Šárka Bočková) jakoby to byla právě chycená ryba nebo mořská panna. Všichni jsou tady tak trochu rybáři i ryby. S jemností se zachytávají navzájem.
Nataše Novotné se daří vytvořit tlumeným svícením a jemnými pohyby tanečníků intimní prostředí. Ačkoli se v jeden moment potkávají na scéně třeba i dvě dvojice, každá se svým tanečním příběhem, dokážeme se na ně napojit. Zaujmou sóla Sylvy Nečasové a jistý taneční výraz Vojtěcha Raka, kterého můžeme ocenit i v choreografii Paradiso.
Celou inscenaci nese hudba. Od úplného chill-outu, který by mohli hrát v příjemném lounge baru, graduje až do energické taneční hudby, ve které se tanečníci rozpumpují ve stylizovaných izolovaných pohybech a la disco.
Co v paměti po představení ulpívá je spíše než kontinuální pohyb či taneční příběh obraz. Obraz, na kterém je zachycen těkavý okamžik bytí. A co na tom, že si ho druhý den možná nebudeme pamatovat.
Paradiso
Jak si představujete ráj? Něco jako sen? Vše se třpytí ve zlaté barvě? Olo Křížová oblékla dva muže a jednu ženu do lesklých přiléhavých latexových zlatých topů a suknic z látky vepředu jen tak převázaných na uzel na indický způsob. Postavy vypadají jako by právě přišly ze starých mýtů a legend. Hned v prvním obrazu, kdy vidíme jejich těla nehybně stát podsvícená světlem, vnímáme jejich sílu, jejich nadpřirozenost.
Snad největší energii v sobě nese Nikol Schneiderová. Přichází ze zadního plánu z mohutných otevřených dveří ozářena světlem. Dynamicky kontrahuje miniaturní svaly na těle, její tělo se škube a kroutí. Je jako postava z daleké země vycházejícího slunce. Figurka, které nevidíme do tváře. Asi její robotický pohyb i jistá mytičnost mi asociují Japonsko. Je to princezna Mononoke, Xena bojovnice. Nikol Schneiderová v Paradisu nepůsobí dojmem éterické tanečnice, nevznáší se s lehkostí nad zemí. Je zemitější. Bere si energii ze země a její prsty jí posílají jí do stran, do prostoru. Když rozezní svůj hlas, zpívá jako by někdo volal z dalekých moří, lesů, oceánských bouří. Je to Siréna, kouzelná pěvkyně, která svým zpěvem láká a vypráví.
Mezi ní a dvěma muži ale nevzniká žádná erotická energie. Jakoby v ráji byla láska pouze niterná, jakoby šlo o souznění. Oba muži — Lukáš Lepold a Vojtěch Rak — opírají odevzdaně své tváře o její ramena. Jako by se jen vzájemně napojovali na svá energetická vlnění.
Přesně takové vlnění energií vzniká i reálně na scéně. Tanečníci vzadu jeviště natahují provazy, zdvihají je do výšky nebo je rozvlní u země. Vznikají organické spirály, rozkmitají se průboje elektřiny. Je to obraz alchymické laboratoře, ve které může zavzlínat štěstí.
Choreografie končí tak, jak začala – v úvodním výjevu, kdy se postavy zastaví, zaujmou své strnulé pozice. Je tento okamžik štěstí, které dílo hledá, navenek zcela neviditelné? Dokáže nás takový emoční záchvěv vůbec změnit?
420people by si určitě přáli, aby to tak bylo a já jim ve snaze tyto momenty hledat rozhodně fandím. Je příjemné, že si po temnějších kusech jako bylo například Phrasing the Pain Ann van den Broeck vybírají choreografové odlehčenější témata. Zážitek z večera mi připomínal atmosféru jazzového koncertu, který vás příjemně naladí, možná i trochu na židli rozkolébá a nabídne chvilková napojení. Otázkou pro mě zůstává, jak se bude soubor vyvíjet dál. Jaké budou jeho tváře? Na silných tanečnících totiž často toto abstraktní choreografické hledání stojí. 420 je asi budou ještě hledat.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ RECENZI MARKÉTY FAUSTOVÉ NA INSCENACI PHRASING THE PAIN.
