K erekci antického sloupoví paže své vztahujte

foto: Vojtěch Brtnický

28. roč­ník fes­ti­va­lu TANEC PRAHA odstar­to­val, v kon­tex­tu sou­čas­né pře­huš­tě­né dis­ku­ze o tom, na čem sto­jí a pada­jí evrop­ské hod­no­ty, vskut­ku pří­hod­nou insce­na­cí Euro­pi­um. Dvo­ji­ce cho­re­o­gra­fů Lin­da Kape­ta­nea a Jozef Fru­ček spo­lu­pra­cu­jí­cí také s tuzem­ský­mi sou­bo­ry, nicmé­ně na TANEC PRAHA při­je­li se svou domov­skou základ­nou, ansám­blem Root­le­s­Ro­ot a ve svém až (jak for­mou, tak obsa­hem) antic­kém opu­su pole­mi­zu­jí s pomy­sl­ný­mi chrá­my evrop­ské kultury.

Euro­pi­um je sice 63. prvek peri­o­dic­ké tabul­ky, kte­rý se pou­ží­vá při výro­bě tele­vi­zí, nicmé­ně pro Lin­du Kape­ta­neuJoze­fa Fruč­ka je to spí­še opis prv­ku — mož­ná „euro opi­um“. Oba cho­re­o­gra­fo­vé, čás­teč­ně inter­pre­ti mají rádi úva­hy nad smys­lem umě­ní i tím, jest­li je vůbec do něj potře­ba sypat něja­ké dota­ce. To, co se sta­lo zákla­dem výteč­né­ho vtíp­ku např. v insce­na­ci Collecti­ve Loss of Memo­ry, kde zvo­le­ný for­mát for­bí­ny na téma „uměl­ci, dota­ce, pun­čo­cho­vý penis nadí­va­ný rýží“ zapa­dl do cel­ku a naře­dil jinak bru­tál­ní atmo­sfé­ru, v Euro­piu sil­ně odvá­dí pozor­nost. Inter­pret Manu­el Ron­da hří­má o exis­ten­ci na jeviš­ti a neu­stá­le zpří­to­m­ňu­je vztah per­for­me­ra s pub­li­kem. Po zby­teč­ně dlou­hém int­ru se nako­nec posa­dí k per­ku­so­vé soupra­vě, na kte­rou pár­krát zahra­je, aby ji poslé­ze po pár ode­hra­ných tak­tech roz­há­ze­né odtá­hl na kober­ci do zákulisí.

Tělem insce­na­ce Euro­pi­um je vyni­ka­jí­cí pro­střed­ní část. Polo­na­zí per­for­me­ři nosí něko­li­ka­me­t­ro­vé kvá­d­ry na rame­ni a insta­lu­jí je do pro­sto­ru v peč­li­vě geo­me­t­ric­ky tvo­ře­ných kon­ste­la­cích. V napros­tém sou­stře­dě­ní zpo­ma­le­ně opi­su­jí pomy­sl­né osy po pod­la­ze a pylo­ny zapl­ňu­jí pro­stor. Zce­la efekt­ně odta­j­ňu­jí odhr­nu­tím šály „záhad­nou komo­ru“ pro­hlu­bu­jí­cí zad­ní pro­spekt o dal­ší pro­stor, ve kte­rém se scho­vá­vá ohrom­né slou­poví. Jakmi­le per­for­me­ři na jeviš­ti pře­ne­sou i to, tak z pra­vi­del­né­ho šachov­ni­co­vi­té­ho roz­vrstve­ní po jeviš­ti vytvo­ří půl­kruh. Z „mrt­vé lesa“ stro­mů bez živo­ta, na duži­nu oho­le­ných kme­nů postup­ně budu­jí chrám nebo cosi, co je vel­mi blíz­ké antic­ké kolo­ná­dě nebo řím­ským láz­ním. Neú­pros­ně nasta­ve­ná a důsled­ně dodr­že­ná dyna­mi­ka výje­vu, tedy že per­for­me­ři po jeviš­ti našla­po­va­li vel­mi poma­lu, při­po­mí­na­la his­to­ric­ké plát­no zob­ra­zu­jí­cí otroc­tví, na kte­rém je ztvár­ně­no tupé ode­vzdá­ní nevol­ní­ků. Nási­lí na per­for­me­rech ale nevy­ko­ná­vá žád­ná vněj­ší síla, je to vnitř­ní maso­chis­tic­ká radost ze sebe roze­ží­rá­ní. Soš­nost bíle oble­če­ných do půl pasu svle­če­ných per­for­me­rů roz­bí­jí samot­ná Kape­ta­nea v čer­ném kom­ple­tu. Spo­lu­hrá­či s ní smý­ka­jí jako roz­zu­ře­ní albí­ni s čer­nou koč­kou, kte­rá jim pře­běh­la přes ces­tu. Inten­zi­ta násil­né­ho jed­ná­ní si opět zadá s tvr­dos­tí Collecti­ve Loss of Memo­ry, kde se agre­se pozvol­na měni­la v dra­vý milost­ný akt a nao­pak. Výsled­ný obraz — tedy že se mezi slou­py něče­ho posvát­né­ho a na výši ode­hrá­va­jí podob­ná zvěr­stva, zpří­to­m­ňu­je, jak vyso­ká kul­tu­ra vytvá­ří ali­bi tomu nejhnus­něj­ší­mu z člověka.

Mělo to tak ale zůstat. Tvůr­ci měli zřej­mě pocit, že neřek­li všech­no dosta­teč­ně jas­ně a něko­lik závě­reč­ných dovět­ků sil­né vje­my z pro­střed­ní čás­ti (kte­rá inten­zi­tou dala zapo­me­nout na slab­ší úvod­ní) úpl­ně zni­či­ly. Bizar­ní scé­nu v mas­kách, kte­rá v cel­ku najed­nou půso­bi­la, jako bez­dů­vod­ná vlož­ka, dovr­ši­lo závě­reč­né zasklá­dá­vá­ní jed­no­ho z per­for­me­rů dře­vě­ný­mi dýha­mi pro­vá­ze­né jeho dlou­ho­sáh­lý­mi úva­ha­mi o umě­ní. Závěr měl zřej­mě spo­jit jed­not­li­vé moti­vy insce­na­ce Euro­pi­um dohro­ma­dy, ale namís­to úder­né teč­ky zůstal str­že­ný vývod do prázdna.

PS: Zor­ga­ni­zo­vat zahá­je­ní fes­ti­va­lu jako TANEC PRAHA v mís­tě, kte­ré nemu­sí být všem po srs­ti je náram­ný nápad. Jatka78 jsou k tomu ide­ál­ní prostor.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."