28. ročník festivalu TANEC PRAHA odstartoval, v kontextu současné přehuštěné diskuze o tom, na čem stojí a padají evropské hodnoty, vskutku příhodnou inscenací Europium. Dvojice choreografů Linda Kapetanea a Jozef Fruček spolupracující také s tuzemskými soubory, nicméně na TANEC PRAHA přijeli se svou domovskou základnou, ansámblem RootlesRoot a ve svém až (jak formou, tak obsahem) antickém opusu polemizují s pomyslnými chrámy evropské kultury.
Europium je sice 63. prvek periodické tabulky, který se používá při výrobě televizí, nicméně pro Lindu Kapetaneu a Jozefa Fručka je to spíše opis prvku — možná „euro opium“. Oba choreografové, částečně interpreti mají rádi úvahy nad smyslem umění i tím, jestli je vůbec do něj potřeba sypat nějaké dotace. To, co se stalo základem výtečného vtípku např. v inscenaci Collective Loss of Memory, kde zvolený formát forbíny na téma „umělci, dotace, punčochový penis nadívaný rýží“ zapadl do celku a naředil jinak brutální atmosféru, v Europiu silně odvádí pozornost. Interpret Manuel Ronda hřímá o existenci na jevišti a neustále zpřítomňuje vztah performera s publikem. Po zbytečně dlouhém intru se nakonec posadí k perkusové soupravě, na kterou párkrát zahraje, aby ji posléze po pár odehraných taktech rozházené odtáhl na koberci do zákulisí.
Tělem inscenace Europium je vynikající prostřední část. Polonazí performeři nosí několikametrové kvádry na rameni a instalují je do prostoru v pečlivě geometricky tvořených konstelacích. V naprostém soustředění zpomaleně opisují pomyslné osy po podlaze a pylony zaplňují prostor. Zcela efektně odtajňují odhrnutím šály „záhadnou komoru“ prohlubující zadní prospekt o další prostor, ve kterém se schovává ohromné sloupoví. Jakmile performeři na jevišti přenesou i to, tak z pravidelného šachovnicovitého rozvrstvení po jevišti vytvoří půlkruh. Z „mrtvé lesa“ stromů bez života, na dužinu oholených kmenů postupně budují chrám nebo cosi, co je velmi blízké antické kolonádě nebo římským lázním. Neúprosně nastavená a důsledně dodržená dynamika výjevu, tedy že performeři po jevišti našlapovali velmi pomalu, připomínala historické plátno zobrazující otroctví, na kterém je ztvárněno tupé odevzdání nevolníků. Násilí na performerech ale nevykonává žádná vnější síla, je to vnitřní masochistická radost ze sebe rozežírání. Sošnost bíle oblečených do půl pasu svlečených performerů rozbíjí samotná Kapetanea v černém kompletu. Spoluhráči s ní smýkají jako rozzuření albíni s černou kočkou, která jim přeběhla přes cestu. Intenzita násilného jednání si opět zadá s tvrdostí Collective Loss of Memory, kde se agrese pozvolna měnila v dravý milostný akt a naopak. Výsledný obraz — tedy že se mezi sloupy něčeho posvátného a na výši odehrávají podobná zvěrstva, zpřítomňuje, jak vysoká kultura vytváří alibi tomu nejhnusnějšímu z člověka.
Mělo to tak ale zůstat. Tvůrci měli zřejmě pocit, že neřekli všechno dostatečně jasně a několik závěrečných dovětků silné vjemy z prostřední části (která intenzitou dala zapomenout na slabší úvodní) úplně zničily. Bizarní scénu v maskách, která v celku najednou působila, jako bezdůvodná vložka, dovršilo závěrečné zaskládávání jednoho z performerů dřevěnými dýhami provázené jeho dlouhosáhlými úvahami o umění. Závěr měl zřejmě spojit jednotlivé motivy inscenace Europium dohromady, ale namísto úderné tečky zůstal stržený vývod do prázdna.
PS: Zorganizovat zahájení festivalu jako TANEC PRAHA v místě, které nemusí být všem po srsti je náramný nápad. Jatka78 jsou k tomu ideální prostor.
