Identita dnešního člověka, to je buřtguláš.

Pomy­sl­ným vrcho­lem fes­ti­va­lu BAZAAR 2016 byl sobot­ní Satur­day BAZAAR, v rám­ci něhož měli divá­ci mož­nost vidět ukáz­ky z pro­ce­su tvor­by pěti tvůr­ců, pochá­ze­jí­cích ze střed­ní, východ­ní a již­ní Evro­py. Spo­leč­ným jme­no­va­te­lem letoš­ní­ho fes­ti­va­lu byla otáz­ka iden­ti­ty, jejíž chá­pá­ní se zde roz­ší­ři­lo do kon­čin samo­ty, maso­vé zába­vy, sexu­ál­ní ori­en­ta­ce, sebe­re­a­li­za­ce, sebez­do­ko­na­lo­vá­ní a ješ­tě mno­hem dál.

Prv­ní blok zahá­jil vhled do umě­lec­ké­ho výzku­mu Jara Vinař­ské­ho nesou­cí název This is very moment. Pro­stor jeviš­tě a hle­diš­tě oddě­lo­va­la čer­ve­no­bí­lá pás­ka, kte­rá je sym­bo­lem pro mís­to, kam je vstup zaká­zán. Za ní, v zad­ní čás­ti urče­né pro obe­cen­stvo, sto­jí drob­ný muž ve vojen­ském saku s pás­kou na očích. Nic nevi­dí a začí­ná roz­ví­jet svou před­sta­vi­vost, kte­rá jak se zdá, má obrov­skou moc. Doká­že hýbat před­mě­ty i lid­mi a pou­ze pro­střed­nic­tvím věty „I am ima­gi­ning“ je nená­sil­ně dosta­ne tam, kde mají být. Tedy i divá­ka, jenž se pře­su­ne z pro­sto­ru jeviš­tě zpět do hle­diš­tě. Pás­ka je pře­stři­že­na a s ní najed­nou mizí i strach, hra­ni­ce či pro­past mezi inter­pre­tem a pozo­ro­va­te­lem. Sta­nou se z nich part­ne­ři se stej­nou mírou schop­nos­ti ovliv­nit prů­běh před­sta­ve­ní. Divák nemu­sí rea­go­vat vůbec, pokud pocí­tí impuls, může per­for­mer v urči­tou chví­li uho­dit, polí­bit, dívat se mu do očí. Ať už si ale zvo­lí kte­rou­ko­li z těch­to mož­nos­tí, vždyc­ky jej ovlivní.

Jaký­ko­li člo­věk se může stát zhmot­ně­ním boha, k němuž má inter­pret potře­bu hovo­řit. Stej­ně tak mu může skr­ze dotek poskyt­nout impulz k impro­vi­zo­va­né­mu pohy­bu, jež vznik­ne na zákla­dě poci­tu, jaký dotek kon­krét­ní­ho člo­vě­ka v per­for­me­ro­vi vyvolal.

Tako­vý­to druh tvor­by nemá ome­ze­ní, nemá jas­ný konec, jedi­nou mož­nost, jak pokra­čo­vat ani pev­ný cíl. Je do vel­ké míry zalo­žen na svo­bo­dě a čiré inspi­ra­ci. Je zalo­žen na „akci a reak­ci“. Pokud zmi­zí reak­ce, zmi­zí akce a před­sta­ve­ní kon­čí bez nut­nos­ti dovyprá­vět pří­běh, jež je stej­ně tak o boles­ti jako o váš­ni, o smut­ku i o radosti.

Dru­há část prv­ní­ho sobot­ní­ho blo­ku pat­ři­la mezi­ná­rod­ní­mu tvůr­čí­mu duu Timo­thy a věci (László Fülöp a Hal­ka Třešňá­ko­vá). Vyu­ží­va­jí prin­ci­py čis­tě pohy­bo­vé­ho diva­dla pro­lí­na­jí­cí­ho se s ver­bál­ním jed­ná­ním, gro­teskou i impro­vi­za­cí. Tato ukáz­ka, více než kte­rá­ko­li vidě­ná, má své zákla­dy polo­že­né na komič­nos­ti, absur­di­tě, trap­nos­ti a na pove­de­ném či nepo­ve­de­ném gagu. Skr­ze tyto aspek­ty tvůr­čí­ho pro­ce­su dvo­ji­ce pole­mi­zu­je napří­klad nad otáz­kou, co vlast­ně ve sku­teč­nos­ti tvo­ří naši identi­tu. Je to naše tělo? Nebo ne? Těž­ko říct, pro­to­že tělo dle jejich sta­no­vis­ka může být jen schrán­ka, kte­rá je občas schop­na dělat špat­né věci, s nimiž naše „já“ nesou­hla­sí. Na dru­hou stra­nu je výraz­ným a roz­po­zna­tel­ným prv­kem lid­ské identity.

Oba inter­pre­ti v prů­bě­hu této insce­nač­ní ski­ci stří­da­jí své sub­mi­siv­ní a domi­nant­ní polo­hy ve vzá­jem­ném vzta­hu a zkou­še­ní, co jim zdán­li­vě nesmy­sl­né situ­a­ce dovo­lí. „Je to o tom, že to není per­fekt­ní.“ Komi­ka pra­me­ní v nepřes­ném gagu nebo pohy­bu opož­dě­ném za zvu­kem, jež je jeho zvu­ko­vým vyjá­d­ře­ním. To, co jako divák před­po­klá­dám, se ve vte­ři­ně oto­čí (nevím, do jaké míry impro­vi­zo­va­ně). Z jed­né „pito­mos­ti“ se sta­ne dru­há a potom ješ­tě vět­ší. Nako­nec zůstá­vá jen jed­na otáz­ka: Co je vlast­ně to, čemu se smě­je­me? Mož­ná to, že ze sebe dob­ro­vol­ně děla­jí o něco hlou­pěj­ší bytos­ti a pub­li­ku se to líbí.

Mat­ky z oce­li jsou ukáz­kou stand up tragé­die dvo­ji­ce cho­re­o­gra­fek a per­for­me­rek Mădă­li­ny Dan (RO) a Aga­ty Sini­ar­ske (PL), zabý­va­jí­cí se emo­ci­o­nál­ní­mi pro­je­vy při spe­ci­fic­kých dějin­ných udá­los­tech. Sle­du­je pří­či­ny jejich potla­čo­vá­ní, skrý­vá­ní nebo nao­pak ven­ti­lo­vá­ní.
V pat­nác­ti­mi­nu­to­vé ukáz­ce mají dvě inter­pret­ky jas­ně vyme­ze­ný pro­stor jejich působ­nos­ti i role, jež v dané pasá­ži zastu­pu­jí. Jed­na z nich pra­cu­je s tech­ni­kou (kame­ra a note­book) a dru­há „hra­je“. Resp. sto­jí a díva­jíc se na zábě­ry z ústřiž­ků novo­do­bých dějin vlast­ní země (Pol­ko, Rumun­sko) umě­le vyvo­lá­vá až hys­te­ric­ký pláč. Téma iden­ti­ty je zde spo­je­no se souná­le­ži­tos­tí se zemí, v níž se naro­di­ly. Sle­do­vá­ním mono­tón­ní­ho vytr­va­lé­ho plá­če zís­ká­vá divák pocit, že je svěd­kem jaké­ho si zvrá­ce­né­ho komič­na. Záro­veň si může klást otáz­ku, jak dlou­ho nás ješ­tě budou tímhle „ničím“ napí­nat než dojde k pozo­ru­hod­něj­ší jevišt­ní akci. Na tuto otáz­ku mi autor­ská dvo­ji­ce během těch krát­kých něko­li­ka minut nedo­ká­za­la odpo­vě­dět a pocit z jejich způ­so­bu prá­ce zůstal bohu­žel více než rozpačitý.

Čis­to­ta, jed­no­du­chost a jas­ná kon­cep­ce. Slo­va vysti­hu­jí­cí taneč­ní sólo Tere­zy Hra­díl­ko­vé, ŠVIHLA. Ská­ká­ní přes švi­ha­dlo je jed­no­du­chá dět­ská hra. Lze ji ale také vní­mat jako výzvu nebo impulz k sebezdokonalení.

Ve tmě je sly­šet pou­ze dech, pak švih a pak prás­ka­vý zvuk, vydá­va­jí­cí švi­ha­dlo v momen­tě, kdy se dotkne země. Ve spo­ře osvět­le­ném pro­sto­ru se obje­vu­je dív­ka, jež za nená­pad­né­ho dopro­vo­du hudeb­ní­ka vyprá­ví o svém živo­tě dítě­te naro­ze­né­ho v osm­de­sát­kách na síd­liš­ti, o dospí­vá­ní, sexu­ál­ní ori­en­ta­ci i době, kte­rá sli­bo­va­la hod­ně a málo­co spl­ni­la. Při­tom nepře­stá­vá ská­kat a před­vá­dět, kolik tri­ků se švi­ha­dlem umí. Občas se sple­te, ale je to jen jed­na otočka a dis­ci­plí­na podob­ná žong­lo­vá­ní. Žong­lér může mít nad­ri­lo­va­nou tech­ni­ku, ale přes­to mu míč­ky pada­jí. Důle­ži­té je, že se s kli­dem doká­že vrá­tit ke ská­ká­ní, urču­jí­cí­mu tem­po a ryt­mus insce­na­ce, jež je pro inter­pret­ku fyzic­ky vel­mi nároč­né. Je decho­vě vyčer­pa­ná, pře­stá­vá jí být rozu­mět a navra­cí se zpět ke zvu­ku švi­hadla, kte­rým zača­la a končí.

Posled­ní z řady sobot­ních „work-in-pro­gress“ byl pro­jekt autor­ské dvo­ji­ce Uff­ten­ži­vot (Jiří Šimek a Sára Arn­stei­no­vá). Lone­li­ness and Stuff, jak už název napo­ví­dá, je o samo­tě, o tou­ze sám už nebýt a záro­veň o neschop­nos­ti ved­le něko­ho sku­teč­ně exis­to­vat, je o štěs­tí, smut­ku, hně­vu i rados­ti. Při­znám se, že nevím jak, ale poda­ři­lo se jim mě naštvat, nudit, roze­smát i dojmout. A to i přes­to, že ukáz­ka prá­ce nemě­la zda­le­ka jas­nou kon­cep­ci, cíl a mís­ty pro mě postrá­da­la i smy­sl. Dvo­ji­ce inter­pre­tů pra­cu­je na prin­ci­pu pohy­bo­vé­ho diva­dla pro­lí­na­jí­cí­ho se s osob­ní výpo­vě­dí. Při tvor­bě pohy­bu čer­pa­jí z pozo­ro­vá­ní cho­vá­ní i fyzic­kých pro­je­vů vlast­ních, svých vrs­tev­ní­ků i jiných. V jejich pohy­bu není nic slo­ži­té­ho, je všed­ní, ale blíz­ký tím, že jej důvěr­ně zná­me. U insce­na­cí toho­to typu mě vždy mrzí, že jsou nabi­té, ale vel­ké množ­ství význa­mů a skry­tých nápa­dů mi unik­ne. Proč? Mož­ná se nedí­vám dosta­teč­ně pozor­ně nebo je to tak, že něco zůsta­ne čitel­né jen pro tvůr­ce a pro divá­ka pros­tě ne? Je to jako dát si citrón s cuk­rem. Je slad­ký i kyse­lý ve stej­nou chví­li, zále­ží jen na tom, jest­li máme chuť si jej dát.
A iden­ti­ta? Může­me se ji sna­žit potla­čo­vat, chá­pat, ana­ly­zo­vat či měnit. Ona si ale bude exis­to­vat i bez naše­ho při­či­ně­ní A tře­ba jí tak bude líp, když se v ní koneč­ně pře­sta­ne­me šťou­rat a nechá­me ji žít.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ OD VERONIKY HRABALOVÉ RECENZI NA FESTIVALOVÉ PŘEDSTAVENÍ POKUSNÁ OSOBA SILKE GRABONGER ZDE.